22 C 176/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 198 766,03 Kč s příslušenstvím

I. Návrh žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 198 766,03 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 1. 6. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 31 080 Kč k rukám zástupce žalovaného , Jméno advokáta B, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení státu částku 7 838 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 198 766,03 Kč s příslušenstvím s tím, že na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2016 žalovanému poskytla 1 500 000 Kč, které měl žalovaný vrátit do 31. 12. 2016, což neučinil a dlužnou částku uhradil až dne 31. 5. 2018. Podle žalobkyně jí tak vzniklo právo požadovat též zaplacení úroku z prodlení, který za 516 dní vyčíslila na 198 766,03 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jí uhradil částku 1 520 000 Kč bez toho, že by do zprávy pro příjemce cokoli napsal a provedenou platbou tak byly uhrazeny úroky z prodlení a část jistiny, zbylá část jistiny ve výši 198 766,03 Kč však dosud uhrazena nebyla. Zároveň žalobkyně argumentovala, že provedeným částečným plněním žalovaný svůj dluh uznal a případná námitka promlčení nemůže být důvodná. Žalobkyně vedle výše uvedené dlužné sumy požadovala též zaplacení úroku z prodlení z této částky, a to ve výši 8,05 % ročně za dobu od 1. 6. 2018 do zaplacení.

2. Žalovaný v prvé řadě namítl promlčení, neboť v rámci své obrany tvrdil, že žalovaná částka může představovat pouze úroky z prodlení nikoli však jistinu. Žalovaný uvedl, že jistinu včetně dohodnutého úroku, dodatečně zvýšeného z částky 20 000 Kč na částku 25 000 Kč, žalobkyni uhradil a dále jí ničeho nedluží, neboť žalobkyně žalovanému zbylou část dluhu představovanou úroky z prodlení prominula. Žalovaný v tomto směru odkazoval na dohodu ze dne 31. 5. 2018, která byla zachycena na smlouvě o zápůjčce, na níž bylo dopsáno, že strany si vzájemně ničeho nedluží. Žalobní tvrzení označil za absurdní a lživá, poukázal na to, že žalobkyně v podstatě až do doby těsně před podáním žaloby žalovaného o zaplacení tvrzeného dluhu nijak neupomínala, navíc sama v předžalobní výzvě uvedla, že jej vyzývá k zaplacení úroků z prodlení (nikoli jistiny).

3. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že skutečně 18. 6. 2016 uzavřely smlouvu o zápůjčce, taktéž bylo nesporné, že žalovaný částku 1 500 000 Kč obdržel. Každá ze stran předložila soudu vyhotovení smlouvy o zápůjčce, přičemž podle obsahu smlouvy byla splatnost sjednána do 31. 12. 2016 a bylo též dohodnuto, že žalovaný žalobkyni zaplatí dalších 20 000 Kč, přitom ve smlouvě předložené žalobkyní byla tato platba označena jako smluvní odměna za zápůjčku, ve vyhotovení předloženém žalovaným se hovoří o úroku. Vyhotovení předložené žalovaným dále obsahovalo rukou dopsaný text „PROHLAŠUJI, ŽE DNEŠNÍHO DNE 31. 5. 2018 JSEM OBDRŽEL OD , tituly před jménem, , jméno FO, VYDLUŽITELE ZÁPŮJČKU VE VÝŠI 1 500 000,- KČ NOMINÁL A ODMĚNU VE VÝŠI 25 000,- KČ A NAVZÁJEM SI NIC NEDLUŽÍME“, za nímž byly připojeny podpisy obou stran smlouvy. Žalobkyně namítala, že ani podpis u tohoto prohlášení ani na smlouvě samotné není jejím podpisem. Žalovaný zároveň namítal, že podpis na vyhotovení smlouvy předloženým žalobkyní není jeho podpisem. Ve věci bylo proto zadáno vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, v němž znalec konstatoval, že sporný podpis žalovaného na smlouvě předložené žalobkyní pravděpodobně je jeho pravým podpisem, stejně tak sporný podpis jednatele žalobkyně na smlouvě předložené žalovaným pravděpodobně je jeho pravým podpisem. Co se týče podpisu jednatele žalobkyně za rukou dopsaným prohlášením, znalec uvedl, že o pravosti tohoto podpisu nelze rozhodnout a nelze vyloučit, že pisatelem je jednatel žalobkyně, zároveň však nelze vyloučit, že se jedná o padělek vyhotovený nápodobou. V souvislosti se znaleckým dokazováním byly k důkazu provedeny též listiny obstarané za účelem opatření srovnávacího materiálu pro znalecké zkoumání.

4. Vedle výše zmíněných smluv žalovaný předložil příkaz k úhradě ze dne 31. 5. 2018 s časem 9:19 hodin obsahující pokyn k úhradě částky 1 500 000 Kč na účet číslo , č. účtu, (tedy na účet uvedený ve smlouvě o zápůjčce) zpracovaný , právnická osoba, . (originál tohoto příkazu byl společně s dalším příkazem k úhradě částky 25 000 Kč zadaným ve , Anonymizováno, pobočce , právnická osoba, ., připojen k originálu smlouvy předložené žalovaným).

5. Žalovaný ve své účastnické výpovědi uvedl, že dne 31. 5. 2018 nejprve uhradil 1 500 000 Kč a poté odjel do hotelu , Anonymizováno, ve , adresa, na schůzku s jednatelem žalobkyně a panem , Anonymizováno, . Tam mu bylo posledně jmenovaným sděleno, že namísto sjednaných 20 000 Kč požaduje 25 000 Kč, žalovaný následně odjel do pobočky banky, kde složil 25 000 Kč a odjel zpět do hotelu , Anonymizováno, , kde dopsal na smlouvu dotčené prohlášení, které jednatel žalobkyně podepsal. K úloze pana , Anonymizováno, žalovaný osvětlil, že se jedná o konkurzního správce, na základě jehož impulzu žalovaný za peníze získané zápůjčkou koupil v konkurzním řízení pohledávku zajištěnou zástavním právem (což by pan , jméno FO, jak konkurzní správce nemohl) a poté, co mu tato pohledávka byla uhrazena, dluh žalobkyni zaplatil. Žalovaný dále vysvětlil, že v prodlení s úhradou dluhu se neocitl, neboť pan , jméno FO, věděl, že peníze dosud nemá. Žalovaný též vypověděl, že mezi ním a jednatelem žalobkyně nebyla žádná dohoda o tom, jak má být uhrazená částka započítána.

6. Žalovaný předložil také listinu ze dne 17. 5. 2021 označenou jako předžalobní upomínka, v níž žalobkyně s odkazem na smlouvu o zápůjčce ze dne 18. 4. 2016 rekapituluje, že částka 1 500 000 Kč měla být vrácena do 31. 12. 2016, ve skutečnosti se tak stalo až 31. 5. 2018 a vyzývá žalovaného k úhradě úroků z prodlení ve výši 9,25 % ročně za 516 dní prodlení, které kapitalizuje částkou 196 150,68 Kč (tuto částku žalobkyně poté převzala do rubriky projednávané žaloby, nicméně v navrhovaném petitu a následně i v upřesnění žaloby požadovala částku 198 766,03 Kč).

7. Žalovaný dále navrhoval provedení důkazu čestným prohlášením (a případně výslechem) pana , jméno FO, , který měl být přítomen na schůzce v hotelu , Anonymizováno, ve , adresa, , na níž mělo dojít k sepsání sporného prohlášení. Žalobkyně navrhovala vyslechnout pana , Anonymizováno, , který měl být schůzce též přítomen. Všechny tyto důkazní návrhy soud zamítnul, neboť se domnívá, že účastníkům nic nebránilo v tom, aby jejich provedení navrhli ve lhůtě, která jim k tomu za účelem koncentrace řízení byla stanovena. Zároveň se soud domnívá, že snaha o další prověřování průběhu tvrzené schůzky je, s ohledem na již zjištěné skutečnosti a na ně navazující právní názor soudu, nadbytečná.

8. Jak již bylo řečeno, mezi stranami nebyla sporná existence zápůjčky, ale spornou otázkou bylo, na co byla určena platba 1 500 000 Kč ze dne 31. 5. 2018. Žalobkyně tvrdila, že v souladu s § 1932 občanského zákoníku bylo plnění započteno na úroky z prodlení a ve zbytku na jistinu. Žalovaný naopak tvrdil, že se jednalo o platbu na jistinu.

9. Zmíněný § 1932 občanského zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2021) řešil otázku započítávání peněžitých plnění takto: „(1) Má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli.“ Citované ustanovení se týká peněžitých závazků zahrnujících nejen povinnost plnit jistinu, ale i její příslušenství. Rozhodující (podobně jako tomu bylo v § 330 obchodního zákoníku) je vůle dlužníka. Určí-li dlužník při plnění, na jakou svou dílčí povinnost plní, je toto určení rozhodující a věřitel tomu nemůže odporovat. Pouze pokud dlužník neurčí, na co plní, nastupuje pořadí určené zákonem. Způsob, jakým má dlužník určit, na jaký závazek plní, není zákonem stanoven. Postačí, když je z projevu vůle dlužníka, jímž závazek plní, dostatečně patrné, že chce, aby se plnění započetlo na konkrétní závazek. V tomto směru je stále použitelná judikatura vztahující se ke zmíněnému § 330 obchodního zákoníku, zejména lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1291/2003 ze dne 30. 11. 2004, v němž Nejvyšší soud vyslovil tento právní závěr: „Určení dluhu ve smyslu § 330 odst. 1 a 2 obch. zák. může spočívat i v tom, že dlužník poskytl věřiteli plnění ve výši, jež odpovídá právě výši jednoho (a nikoli i jiného) z více dluhů.“ Citovaný právní závěr je rozveden v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, ze dne 16. 1. 2013 takto: „Vůle, vtělená do právního úkonu, jehož obsahem je i určení toho z více dluhů, který má být plněn, je projevena určitě a srozumitelně, je-li výkladem objektivně pochopitelná, tj. jestliže typický účastník v postavení adresáta úkonu může tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu přiléhavě vnímat. Z možností určení dluhu, který má být plněn, přitom není důvod vylučovat ani projev vůle vyjádřený tím, že dlužník poskytl věřiteli plnění ve výši, jež odpovídá právě výši jednoho (a nikoli i jiného) z více dluhů.“ Plnění je jednostranné právní jednání a je v dispozici dlužníka, aby (případně) určil závazek, na který plní. Ze zákona nevyplývá, jakou formu má toto jednání mít, nemusí tedy jít o určení výslovné a postačí i konkludentní jednání. V projednávané věci žalovaný nejprve provedl (samostatnou) platbu ve výši 1 500 000 Kč, tj. ve výši odpovídající právě dlužné jistině (další samostatnou platbou uhradil smluvené úroky). Soud se domnívá, že takovéto jednání je dostatečně určitě a srozumitelné, aby z něj bylo seznatelné, že žalovaný hodlal plnit právě (a jen) na jistinu. Ostatně z předložené předžalobní výzvy je patrné, že takto si platbu vyložila i samotná žalobkyně (v průběhu řízení žalobkyně vůči předložené předžalobní výzvě žádné námitky nevznesla a k jejímu obsahu se nevyjádřila). V neposlední řadě nelze opomenout to, co žalobkyně sama uvádí přímo v žalobě: „…protože z okolností je evidentní, že žalovaný zamýšlel uhradit celý dluh a jen skutečnost, že část plnění byla započtena na úroky v prodlení, mu v tom zabránila“. Jinými slovy žalobkyni je zřejmé, že žalovaný hodlal uhradit jistinu v plné výši, pouze se domnívá, že konkludentní projev vůle není pro určení plnění dostatečný a je možné jej ignorovat (takovýto názor ovšem nemá oporu ve výše citované judikatuře, ani v textu zákona samotného).

10. S ohledem na výše uvedené není rozhodující, zda mezi účastníky existovala dohoda o tom, že plnění ve výši 1 500 000 Kč bude započteno na jistinu, neboť jak již bylo řečeno, určení, na který závazek bude plněno, je v dispozici dlužníka. Stejně tak není pro projednávanou věc podstatné, zda sepsáním sporného prohlášení došlo k prominutí úroku z prodlení, neboť i pokud by se tak nestalo a nadále by existoval závazek žalovaného k úhradě úroku z prodlení, pak tento závazek předmětem žaloby nebyl (žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné jistiny a v tomto směru je soud žalobou v souladu s § 153 o. s. ř. vázán). Pokud by existence sporného prohlášení byla znaleckým zkoumáním potvrzena, pouze by to utvrdilo již zjištěné skutečnosti. V situaci, kdy otázka pravosti podpisu jednatele žalobkyně zůstala nezodpovězena, je sama tato okolnost bez významu, neboť žalovaný sám svým jednáním určil, na který ze svých závazků plní. Soud má tedy za to, že v řízení bylo prokázáno, že dlužná jistina byla v plné výši uhrazena platbou ze dne 31. 5. 2018, požadavek na zaplacení jistiny ve výši 198 766,03 Kč tudíž není důvodný, a soud proto žalobu v celém rozsahu zamítnul.

11. Žalovaný byl v řízení zcela úspěšný a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalovaného sestávají ze zálohy ve výši 3 000 Kč složené na náklady znaleckého posudku a z nákladů spojených se zastupováním žalovaného advokátem. Advokát žalovaného ve věci učinil čtyři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u dvou jednání). Za každý z těchto úkonů mu podle § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží odměna ve výši 9 060 Kč. Zároveň mu za každý z nich náleží dle § 13 advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Celkem tedy náklady žalovaného činí 31 080 Kč.

12. V průběhu řízení vznikly náklady státu, a to v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku. Náklady znaleckého posudku činily 13 838 Kč, z toho 6 000 Kč bylo zaplaceno ze záloh složených účastníky, zbylých 7 838 Kč bylo uhrazeno z prostředků státu a v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil soud neúspěšné žalobkyni, aby tuto částku státu nahradila.