22 C 176/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 39 117,74 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 25 000 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 14 117,74 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 39 117,74 Kč od 21. 6. 2023 do 24. 3. 2025, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 117,74 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 25 000 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 39 117,74 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 21. 12. 2022 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému na bankovní účet finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky právní předchůdkyni žalobkyně vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 14 117,74 Kč nejpozději do 20. 6. 2023. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně, kde žalovaný poté co se zaregistroval a zřídil si uživatelský účet, zaslal žádost o poskytnutí konkrétního úvěru a v rámci webového rozhraní mu byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Žalovaný odsouhlasil znění smlouvy a tuto smlouvu podepsal zadáním unikátní kódu, který mu byl zaslán přes SMS. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, k tomu žalobkyně uvedla, že původní věřitelka lustrovala žalovaného ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI a EUCB) a výslovně uvedla, že k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje žádnými listinnými důkazy. Žalovaný svým závazkům ze smlouvy nedostál a právní předchůdkyni žalobkyně neuhradil ničeho. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně v žalobě po žalovaném požadovala zaplacení celkové dlužné částky 39 117,74 Kč (jistina 25 000 Kč a poplatek 14 117,74 Kč) a zákonného úroku z prodlení z částky 39 117,74 Kč od 21. 6. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla dne 21. 12. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo , Anonymizováno, , na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč s tím, že tato částka bude poskytnuta žalovanému na bankovní účet uvedený v záhlaví smlouvy číslo účtu: , č. účtu, . Žalovaný se pak zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 12 % ročně a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 14 117,74 formou šesti měsíčních splátek ve výši 6 664 Kč se splatností první splátky dne 20. 1. 2023 a s konečnou splatností úvěru dne 20. 6. 2023. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem (ze strany žalovaného byla smlouva podepsána SMS kódem 778925). Ke smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

4. Z doloženého potvrzení o platbě soud zjistil, že dne 21. 12. 2022 byla z účtu právní předchůdkyně žalobkyně odeslána částka 25 000 Kč na účet číslo , č. účtu, se zprávou pro příjemce Zapujcka , Anonymizováno, .

5. Ze sdělení Air Bank a.s. ze dne 15. 12. 2025 je zřejmé, že majitelem účtu číslo , č. účtu, je žalovaný. Výpisem z tohoto účtu za období od 1. 12. 2022 do 31. 12. 2023 bylo ověřeno, že na tento účet byla dne 21. 12. 2022 připsána částka 25 000 Kč zaslaná z účtu právní předchůdkyně žalobkyně.

6. Na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne , datum, a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 15. 3. 2025, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů. Žalovaný byl dále vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů předžalobní upomínkou ze dne 15. 3. 2025, k níž žalobkyně doložila podací lístek z téhož dne.

7. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

9. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“14. Žalobkyně přitom ani přes výzvu soudu ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, pouze uvedla, že její předchůdkyně provedla lustrace v příslušných databázích. Přitom výslovně uvedla, že k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje žádnými listinnými důkazy. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

15. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“16. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 25 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

17. Vzhledem k tomu, že na svůj dluh na jistině ve výši 25 000 Kč žalovaný ničeho neuhradil, vyhověl soud žalobě co do této částky, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 15. 3. 2025 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předžalobní upomínka doručena dne 19. 3. 2025. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 24. 3. 2025 a ode dne následujícího, tj. ode dne 25. 3. 2025, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 21. 6. 2023 (15 % ročně), soud však žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši k prvnímu dni prodlení, tj. ve výši 12 % ročně.

18. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na poplatek ve výši 14 117,74 Kč nevzniklo žalobkyni právo, když smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 25. 3. 2025, a to pouze s částkou 25 000 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 39 117,74 Kč od 21. 6. 2023 do 24. 3. 2025, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 117,74 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 25 000 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 54 100,37 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 27 375,34 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 51 % a z 49 % neúspěšná (z 49 % byl tak úspěšný žalovaný). Vzhledem k tomu, že poměr úspěchu a neúspěchu ve věci mezi účastníky je přibližně stejný, rozhodl soud tak, že žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.