22 C 177/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení [částka] s příslušenstvím s tím, že dne [datum] s žalovanou uzavřela„ Splátkovou dohodu“, v níž žalovaná uznala vůči žalobkyni dluh co do důvodu a výše a zavázala se jej uhradit v pravidelných měsíčních splátkách podle splátkového kalendáře. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s úhradou páté a šesté splátky, žalobkyně využila svého práva dluh zesplatnit k datu [datum]. V doplnění žaloby pak žalobkyně upřesnila, že dne [datum] uzavřela její právní předchůdkyně – [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitelka“) s žalovanou smlouvu o zápůjčce č. DFH142846 a na jejím základě žalované poskytla částku [částka], kterou se žalovaná zavázala uhradit spolu s poplatky v 60 týdenních splátkách po [částka]; celkem tak měla žalovaná původní věřitelce vrátit [částka]. Žalovaná však na svůj dluh zaplatila dosud pouze [částka]. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou ze dne [datum] převedena z původní věřitelky na [právnická osoba] Kft., a poté další smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši [částka], z nedoplatku úroku ve výši [částka], z nedoplatku na poplatek za bezhotovostní inkaso ve výši [částka], poplatku z prodlení ve výši [částka], smluvního úroku ve výši 6 882,16, smluvní pokuty [částka] 059,20 a z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka]. Z důvodu prodlení žalované žádá dále žalobkyně zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

3. Z listinných důkazů soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena dne [datum]„ Splátková dohoda“, v rámci které žalovaná uznala vůči žalobkyni svůj dluh co do důvodu a výše, přičemž tento dluh byl specifikován jako pohledávka vůči žalované vyplývající ze smlouvy č. DFH142846, uzavřené mezi žalovanou a původní věřitelkou. V této dohodě se žalovaná zavázala dlužnou částku ve výši [částka] žalobkyni splácet v 72 pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka] (poslední splátka ve výši [částka]). Žalobkyně dále doložila rovněž smlouvu o půjčce č. DFH142846 ze dne [datum], zavázala dlužnou částku ve výši [částka] (zahrnující jistinu ve výši [částka], úrok ve výši [částka] a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka]) právnímu předchůdci žalobkyně splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka] v 60 měsíčních splátkách. Z interního dokumentu [právnická osoba] Kft. vyplývá, že žalované bylo přiřazeno interní číslo dlužníka [číslo] (číslo spisu) a DFH142846 (číslo smlouvy).

4. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou ze dne [datum] převedena z původní věřitelky na [právnická osoba] Kft. a z této společnosti následně dohodou ze dne [datum] na žalobkyni (postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]).

5. Dopisem ze dne [datum] (podaným k poštovní přepravě dne následujícího) bylo žalované oznámeno zesplatnění dluhu a žalovaná byla vyzvána jej uhradit do [datum]. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] byla žalovaná opětovně vyzvána k úhradě dlužné částky.

6. Podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

7. Podle § 639 občanského zákoníku, uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

8. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku, právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

15. Podle § 573 občanského zákoníku, má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

16. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

17. Podle § 1879 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení (§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), a dále plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem (§ 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř.).

19. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odstavce 3 téhož ustanovení, zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

20. Z provedeného dokazování je zřejmé, že původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o zápůjčce č. DFH142846 ze dne [datum] finanční prostředky ve výši [částka], které měla žalovaná v souladu se smlouvou splatit v dohodnuté lhůtě, avšak tomuto závazku nedostála. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni, a ta je aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Později žalobkyně a žalovaná uzavřely„ Splátkovou dohodu“ ze dne [datum], v níž žalovaná uznala vůči žalobkyni s odkazem na smlouvou o zápůjčce č. DFH14284, svůj dluh co do důvodu a výše a zavázala se jej uhradit v pravidelných měsíčních splátkách podle splátkového kalendáře. Soud tak vzal za prokázané, že závazek, který žalovaná uznala„ Splátkovou dohodou“, existoval a že jej uzavřela s žalovanou původní věřitelka jakožto právní předchůdce žalobkyně.

21. Žalobkyně nicméně v prvé řadě ničím neprokázala, že její právní předchůdce dostál své povinnosti posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr tak, jak mu ukládala shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně ani její právní zástupce k nařízenému soudnímu jednání nedostavili (byť souhlasili s tím, aby toto jednání proběhlo v jejich nepřítomnosti), nebylo možné jim podat poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 101 odst. 1 písm. a) a b) téhož zákona, neboť takto může soud vůči účastníkům postupovat pouze při jednání.

22. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je zde konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne [datum], [příjmení] versus Enel (C [číslo]). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a [jméno] nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp.zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne [datum]).

23. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. [příjmení] část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne [datum], [příjmení] a [příjmení] (C [číslo]). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne [datum], Océano Grupo Editorial a [příjmení] [jméno] (C [číslo] až C [číslo]), ze dne [datum], Pannon GSM (C [číslo]), ze dne [datum], [příjmení] (C [číslo]) a ze dne [datum], Profi Credit Polska (C [číslo]). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne [datum], Cofidis (C [číslo]), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne [datum], OPR-Finance (C [číslo]) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

24. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a rozhodl se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu o zápůjčce tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany původní věřitelky jakožto právního předchůdce žalobkyně.

25. Za předpokladu, že původní smlouva byla absolutně neplatná, je vyloučeno, aby žalovaná uznala dluh na podkladě této smlouvy vzniklý. To nicméně ničeho nemění na tom, že je povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši [částka], a to z titulu bezdůvodného obohacení. Na svůj dluh z předmětné smlouvy však již uhradila podle tvrzení žalobkyně [částka], a zbývá jí tedy vrátit [částka]. V tomto směru také soud žalovanou zavázal výrokem I. tohoto rozsudku.

26. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni úrok z prodlení, nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud žalobkyni, která pak vázala počátek prodlení žalované na předžalobní výzvu a oznámení o zesplatnění úvěru (oba datované k [datum] a podané k poštovní přepravě dne [datum]; dle shora citované zákonné domněnky se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tj. v pondělí [datum]), v nichž jí poskytla lhůtu do [datum], proto přiznal právo na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná a ta by tak měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.