22 C 178/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Anonymizováno bytem Adresa žalovaného o zaplacení příslušenství

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 892,69 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 27 712,14 Kč od 19. 4. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 600 Kč od 19. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 23 774,71 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 117,98 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny 27 712,14 Kč od 19. 4. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné částky 600 Kč od 19. 4. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 6. 11. 2019 smlouvu o bankovních produktech a službách, jejímž předmětem bylo zřízení a vedení běžného účtu pro žalovaného. Následně uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným smlouvu o poskytování kontokorentního úvěru , Anonymizováno, k tomuto účtu. Na základě této smlouvy byl žalovanému k běžnému účtu poskytnut kontokorentní úvěr s limitem do 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr (včetně úroku) splácet způsobem a za podmínek dle Dispozic ke kontokorentnímu úvěru, které jsou nedílnou součástí smlouvy. Konkrétně se žalovaný zavázal zajistit na svém běžném účtu kreditní zůstatek, a to alespoň 1 x za každých 180 dní čerpání úvěru, a dále minimální měsíční kreditní příjem ve výši odpovídající 50 % poskytnutého úvěrového limitu. Dále se žalovaný zavázal, že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu a neocitne se v prodlení s plněním. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o povolení debetního zůstatku , Anonymizováno, . Dále právní předchůdkyně provedla lustraci v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, v databázi MVČR a dalších interních a externích databázích. Co se týče příjmů žalovaného, ten doložil potvrzení o výši příjmu a dále v žádosti o úvěr uvedl celkový čistý měsíční příjem domácnosti. Předchůdkyně žalobkyně tak vycházela z příjmu žalovaného ve výši 26 874 Kč měsíčně a z celkového čistého měsíčního příjmu domácnosti 85 000 Kč měsíčně. Předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem a výdaje žalovaného odhadnuté na základě historických dat ČSÚ. Do výdajů byly započteny výdaje doložené v žádosti o úvěr, zároveň předchůdkyně žalobkyně zohlednila částku životního minima a částku normativních nákladů na bydlení a z veřejných databází a z interních zdrojů zjištěné dosavadní splátky úvěrů v celkové výši 4 411,75 Kč měsíčně interní a ve výši 11 400 Kč měsíčně externí. Výpočtem pak předchůdkyně žalobkyně získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9. 3. 2021, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Žalovaný však své závazky ze smlouvy porušil tím, že překročil povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. Proto předchůdkyně žalobkyně žalovanému kontokorentní úvěr zrušila a debetní zůstatek ve výši 29 772,94 Kč dne 23. 11. 2020 převedla na nově otevřený úvěrový účet. Dlužnou částku žalovaný řádně a včas nesplácel, tudíž předchůdkyně žalobkyně celý dluh zesplatnila ke dni 19. 5. 2021. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, , právnická osoba, . a žalovaným byla dne 6. 11. 2019 uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, v níž si sjednali vzájemná práva a povinnosti při poskytování bankovních produktů a služeb, kdy si konkrétně sjednali vedení běžného účtu právní předchůdkyní žalobkyně pro žalovaného, a dále se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr , Anonymizováno, povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše povoleného limitu za podmínky dodržení měsíčního kreditního příjmu a kreditního období (tj. doby, po kterou se žalovaný zavazuje, že jeho běžný účet bude vykazovat kreditní zůstatek, a to alespoň v průběhu sjednaného období - od prvního dne čerpání povoleného debetního zůstatku nebo od prvního dne čerpání provedeného po uplynutí předchozího kreditního období) na běžném účtu. Žalovaný se zároveň zavázal nepřekročit povolený limit. Pro případ překročení povoleného limitu debetního zůstatku bylo ujednáno, že mu za každý den překročení bude účtován sankční poplatek podle Sazebníku a nepovolený debetní zůstatek bude dále úročen sazbou pro nepovolený debetní zůstatek. Nedílnou součástí této smlouvy pak byly Dispozice k této smlouvě ze dne 15. 11. 2019, podepsané stranami elektronicky (pomocí SignPad), dle nichž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit ve výši 25 000 Kč formou povoleného přečerpání účtu do záporného zůstatku. Strany smlouvy se současně dohodly na úrokové sazbě debetního zůstatku ve výši 21,99 % ročně a na měsíčním poplatku za čerpání povoleného debetního zůstatku ve výši 29 Kč. Žalovaný byl povinen zajistit si minimální měsíční kreditní příjem ve výši 50 % povoleného limitu. Pro případ nepovoleného debetního zůstatku byla ujednána úroková sazba z nepovoleného debetního zůstatku ve výši 29 % ročně. Ze ZÁKLADNÍCH PRODUKTOVÝCH PODMÍNEK SPOTŘEBITELSKÉHO KONTOKORENTNÍHO ÚVĚRU účinných od 1. srpna 2019, které jsou nedílnou součástí smlouvy, vyplývá, že v případě nedodržení kreditního období, byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna otevřít úvěrový účet „, Anonymizováno, “ a převést na něj debetní zůstatek z běžného účtu, žalovaný pak byl povinen jej splatit v pravidelných měsíčních splátkách tak, aby délka splácení nepřesáhla 24 měsíců; dále byl povinen splatit úroky z této částky dle Úrokového lístku, který je rovněž nedílnou součástí smlouvy; právní předchůdkyně žalobkyně byla povinna toto zrušení povoleného limitu žalovanému oznámit. Dle Všeobecných produktových podmínek účinných od 1. září 2014 měla potom předchůdkyně žalobkyně v případě prodlení žalovaného s jednotlivými splátkami (případ porušení) právo prohlásit celý úvěr ihned splatným, a povinnost o tomto svém rozhodnutí písemně vyrozumět žalovaného. Nedílnou součástí smlouvy byl dále Sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby - nepodnikatele platný od 1. 3. 2019.

4. Ze žádosti o povolení debetního zůstatku , Anonymizováno, ze dne 6. 11. 2019 soud zjistil, že žalovaný měl být v době poskytnutí úvěru zaměstnán na dobu neurčitou jako technik/řidič u , právnická osoba, . s průměrným čistým měsíčním příjmem 26 874 Kč. Celkový měsíční příjem domácnosti byl vyčíslen částkou 85 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že je rozvedený, jako druh bydlení je uvedeno jiné, nevyživuje žádnou osobu. Ostatní nezbytné měsíční náklady byly vyčísleny částkou 0 Kč. Žalovaný také uvedl, že nemá jiné měsíční splátky mimo ani mu nejsou prováděny srážky ze mzdy.

5. Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 18. 5. 2022 bylo zjištěno, že v rámci posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o , Anonymizováno, a kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, atd. Předchůdkyně žalobkyně vypočetla disponibilní částku tak, že od příjmů žalovaného odečetla splátkové a nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. a výší splátek dosavadních závazků. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 26 874 Kč, který měl být ověřen z dokladu o příjmu, dále vycházela z čistého měsíčního příjmu domácnosti 85 000 Kč a z dosavadních interních splátek žalovaného ve výši 4 411,75 Kč měsíčně a externích splátek ve výši 11 400 Kč měsíčně. Ostatní výdaje žalovaného jsou zde uvedeny ve výši 0 Kč, dále je zde uvedeno, že žalovaný je rozvedený a jako druh bydlení je uvedeno jiné.

6. Z výpisu z úvěrových registrů bylo zjištěno, že žalovaný měl v době žádosti o Flexikredit již několik úvěrových závazků s celkovou výší měsíčních splátek 15 811,75 Kč.

7. Z potvrzení o výši příjmu vystaveného zaměstnavatelem žalovaného dne 6. 11. 2019 soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán jako řidič osobní dopravy s čistým měsíčním příjmem 26 874 Kč.

8. Dopisem ze dne 21. 5. 2021 (oznámení o zesplatnění) právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámila, že jeho úvěr prohlásila za splatný ke dni 19. 5. 2021 a vyzvala jej k úhradě dlužné částky ve výši 28 512,14 Kč do 4. 6. 2021.

9. Z výpisů z úvěrového účtu žalovaného za období od listopadu 2020 do listopadu 2021 je patrné, že dne 23. 11. 2020 byl na tento účet převeden debetní zůstatek z běžného účtu žalovaného ve výši 29 772,94 Kč. Žalovaný dne 23. 12. 2020 splatil 1 860,80 Kč a dne 1. 11. 2021 splatil 200 Kč; dne 10. 2. 2021 mu byl účtován poplatek za upomínku ve výši 600 Kč. Totéž je zřejmé z doložené platební historie. Z platební historie je pak zřejmé i to, že úvěr byl zesplatněn k 19. 5. 2021.

10. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 3. 2023 postoupena žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 30. 3. 2023, jehož odeslání 17. 4. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem. K úhradě dlužné částky nejpozději do 3. 5. 2024 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 18. 4. 2024, která byla podle podacího lístku odeslána následujícího dne.

11. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak jak ji upravuje § 2665 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který stanoví, že „ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.“ Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, „smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

18. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala její právní předchůdkyně na základě informací, které zjistila od žalovaného v žádosti o povolení debetního zůstatku , Anonymizováno, , dále provedla lustraci v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, v databázi MVČR a dalších interních a externích databázích. Pokud jde o příjmy žalovaného, vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 26 874 Kč, který byl ověřen potvrzením od zaměstnavatele, a dále z tvrzeného měsíčního příjmu domácnosti ve výši 85 000 Kč, který však nebyl (soudu) ničím doložen. Co se týče výdajové stránky, zde se právní předchůdkyně žalobkyně spokojila opět pouze s údaji od žalovaného, které nijak neověřovala (s výjimkou stávajících úvěrových závazků), a dále se statistickými daty (životní a existenční minimum, normativní náklady na bydlení). Informace od žalovaného o neexistenci ostatních nezbytných měsíčních nákladů musela být přitom zřejmě účelová, neboť žalovaný musel mít nějaké výdaje přinejmenším na bydlení, stravu, ošacení, drogerii. Navíc minimálně výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, byly objektivně zjistitelné např. z dokladů o platbách za energie apod. Postup, kdy předchůdkyně žalobkyně při výpočtech částky disponibilních zdrojů žalovaného vycházela pouze ze statistických údajů je nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Je vždy nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel úvěru vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy, se neztotožňuje, neboť je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který poskytovateli úvěru (mimo jiné) ukládá povinnost uchovávat právě i dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smluv své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou vyčerpanou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

22. Žalobkyně v žalobě zaplacení jistiny (načerpané částky) nepožadovala. Domáhala se zaplacení toliko kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 23 774,71 Kč (ve výši 29 % ročně z jistiny 27 712,14 Kč za období od 20. 5. 2021 do 18. 4. 2024), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 117,98 Kč (z částky 600 Kč za období od 20. 5. 2021 do 18. 4. 2024), úroku ve výši 29 % ročně z jistiny 27 712,14 Kč od 19. 4. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 600 Kč od 19. 4. 2024 do zaplacení. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o kontokorentním úvěru Flexikredit však na žádnou z těchto položek žalobkyně nemá nárok, neboť ujednání o smluvním úroku i ujednání o poplatcích za upomínku (600 Kč) jsou neplatná.

23. S ohledem na výše uvedené soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byl zcela úspěšný žalovaný, jemuž by náležela náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.