22 C 212/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou v zastoupení samosoudkyně JUDr. Kateřiny Krůpové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 4 086 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 078 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 078 Kč od 21. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 008 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 078 Kč od 16. 12. 2019 do 20. 3. 2021 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 078 Kč od 21. 3. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 078 Kč od 21. 3. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 836 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 4 086 Kč s tím, že se žalovaným uzavřela dne datum„ Smlouvu k službě anonymizována dvě slova“, na základě níž umožnila žalovanému jakožto zákazníkovi vybraných e-shopů zaplatit kupní cenu za zboží až po jeho vyzkoušení, a to tím způsobem, že za žalovaného tuto cenu e-shopu uhradila a žalovaný byl povinen v případě neodstoupení od kupní smlouvy do 14 dnů od doručení zboží žalobkyni cenu nahradit. S provozovateli vybraných e-shopů pak měla žalobkyně uzavřenu rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem bylo právě postoupení práva požadovat po žalovaném zaplacení kupní ceny za zboží. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku. Konkrétně kontraktace proběhla tím způsobem, že žalovaný připojil na návrh smlouvy svůj elektronický podpis představovaný autorizačním kódem zaslaným mu žalobkyní přes SMS, který zadal do formuláře na webových stránkách žalobkyně a žalobkyně návrh akceptovala opatřením smlouvy elektronickým podpisem pověřeného pracovníka. Totožnost žalovaného byla před uzavřením smlouvy ověřena prostřednictvím občanského průkazu, jehož označení se shoduje s údaji uvedenými v registru obyvatel země. Žalovaný pak ze svého„ anonymizováno účtu“ provedl platby u obchodníků anonymizována dvě slova a příjmení v celkové výši 3 578 Kč Vedle možnosti hradit z„ anonymizováno účtu“ platby za zboží mohl žalovaný využít rovněž službu odložení splatnosti, kdy v takovém případě byla žalobkyně oprávněna mu naúčtovat poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 4,50 Kč za každou odloženou první až dvacátou stokorunu o jeden měsíc při platbě minimálně 10 % z celkové jistiny. Konečně byla žalobkyně oprávněna účtovat žalovanému poplatky z prodlení, jejichž výše se odvíjela od délky prodlení (v případě úhrady do 5 dnů od splatnosti činila výše poplatku 150 Kč, v případě úhrady do 10 dnů od splatnosti vyúčtování činila výše poplatku 250 Kč, v případě úhrady do 15 dnů od splatnosti vyúčtování činila výše poplatku 350 Kč, v případě úhrady do 20 dnů od splatnosti činila výše poplatku 450 Kč, v případě úhrady do 25 dnů po splatnosti činila výše poplatku 550 Kč a v případě úhrady do 30 a více dnů po splatnosti činila výše poplatku 550 Kč plus 10 % z celkového vyúčtování nebo ceny objednávky). Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Prověřovala přitom výši závazků žalovaného lustrací v příslušných databázích, tj. ve své interní databázi, v insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí a v registru SOLUS. Z těchto registrů nebyly zjištěny jakékoli dluhy žalovaného. Dále žalobkyně podotkla, že při posuzování úvěruschopnosti využívá scoringové modely, které pomocí historických zkušeností s žadateli a z jejich vlastností predikují pravděpodobnost, že žadatelé řádně dostojí svým úvěrovým závazkům. Zdůraznila, že zákon o spotřebitelském úvěru nestanovuje konkrétní způsob prokazování příjmu spotřebitele a vyjádřila přesvědčení, že zachovala potřebnou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, když nevycházela pouze z předložených a ničím nepodložených prohlášení žalovaného. Celkově žalovaný uhradil žalobkyni částku 500 Kč, která byla započtena na jistinu a zůstal tak žalobkyni dlužen 3 078 Kč na jistině a 1 008 Kč na poplatcích. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 16. 12. 2019, tj. ode dne následujícího po splatnosti vyúčtování, do zaplacení.

2. S ohledem na to, že žalovaný je cizím státním příslušníkem, konkrétně státním příslušníkem Slovenské republiky, bylo nezbytné se primárně zabývat tím, zda je pro rozhodnutí ve věci samé založena mezinárodní příslušnost českých soudů. Žalovaný měl dle údajů poskytnutých žalobkyni v době uzavření smlouvy trvale pobývat na území České republiky, a to na adrese adresa žalovaného. Při posouzení otázky mezinárodní příslušnosti je tak třeba aplikovat Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Pravidla mezinárodní příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv jsou upraveny v článku 18 Nařízení, jehož odst. 2 stanoví, že„ smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.“ Skutečnost, že jde v tomto případě o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu Nařízení je nutno dovozovat z článku 17 odst. 1 písm. c) Nařízení. Žalobkyně totiž nepochybně poskytuje podnikatelskou činnost v členském státě, na jehož území měl žalovaný dle svého sdělení v době uzavření smlouvy bydliště, tj. na území České republiky. Žalovaný přitom dle sdělení Ministerstva vnitra nemá a nikdy neměl hlášen žádný druh pobytu na území České republiky a stát. instituce sdělil, že mu není známo, kde se žalovaný zdržuje. Trvalý pobyt má pak žalovaný hlášen na území země na adrese adresa, a to již od roku 1986. Na této adrese si však žalovaný nepřebral soudem doručované písemnosti a ty mu tak musely být v souladu se slovenským právním řádem doručeny fikcí vyvěšením na úřední desce soudu. Je tak zjevné, že současný faktický pobyt žalovaného, natož jeho faktický pobyt ke dni podání žaloby, nelze zjistit, respektive by případná snaha o zjištění tohoto pobytu byly spojena s neúměrnými obtížemi. K problematice možnosti založení mezinárodní příslušnosti soudu členského státu v případě neznámého bydliště žalovaného se již zabýval Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 17. 11. 2011 ve věci C -327/2010, Hypoteční banka a.s. proti Udo Mike Lindner. Dospěl přitom k závěru, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že v případě, kdy spotřebitel opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, příslušné rozhodnout o této žalobě, pakliže nejsou schopny určit aktuální bydliště žalovaného (tyto závěry byly vysloveny ve vztahu k Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, které bylo následně nahrazeno výše citovaným Nařízením, avšak lze je uplatnit rovněž ve vztahu k novému Nařízení). Právě o takový případ v této věci dle názoru soudu jde. Soud tedy vyšel z posledního ze strany žalovaného sděleného bydliště, které se nacházelo na území České republiky, tudíž je založena mezinárodní příslušnost zdejšího soudu k rozhodnutí ve věci samé.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena„ Smlouva k službě anonymizována dvě slova“, na základě níž se žalobkyně zavázala zřídit žalovanému zdarma a bez poplatků účet, prostřednictvím něhož mu bude umožněno realizovat platby za zboží či služby do určeného limitu. V obchodních podmínkách tvořících nedílnou součást smlouvy bylo výslovně uvedeno, že služba je poskytována jako bezúčelový spotřebitelský úvěr ve formě možnosti odkládání plateb ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se zavázal hradit řádně a včas vyúčtování plateb a nákupů provedených prostřednictvím zřízeného účtu, a to vždy alespoň ve výši 10 % všech dosud neuhrazených čerpání, přičemž bližší podmínky těchto úhrad byly vymezeny v Obchodních podmínkách tvořících nedílnou součást smlouvy. V souladu s bodem 2. sekce„ Zřízení anonymizována dvě slova“ obchodních podmínek bylo žalovanému vyúčtování vystaveno vždy bezprostředně po skončení každého kalendářního měsíce a jeho splatnost nastala vždy k 15. dni následujícího kalendářního měsíce. Jestliže by žalovaný neuhradil splatné vyúčtování v plné výši, došlo automaticky k odložení platby zbývající části vyúčtování o jeden měsíc, a to i opakovaně, jak bylo uvedeno v sekci„ Odložení splatnosti“ obchodních podmínek. V takovém případě byl žalovanému vypočten poplatek za prodloužení splatnosti s tím, že výše úrokové sazby byla odvislá od výše odkládané částky a v závislosti na jejím růstu se snižovala. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku, kdy dle bodu 7. sekce„ Zřízení anonymizována dvě slova“ byl podpis žalovaného nahrazen verifikačním kódem zaslaným žalovanému prostřednictvím SMS po dokončení registrace na webových stránkách žalobkyně, přičemž dle doloženého výpisu z interního systému žalobkyně tento kód byl žalovanému zaslán dne 27. 11. 2019. V článku 2.6 smlouvy bylo pro případ, že žalovaný neuhradí jakékoli zaslané a splatné vyúčtování či alespoň 10 % z částky všech dosud nesplacených čerpání, ujednáno, že se vyúčtování stane splatným v plném rozsahu a žalovanému vznikne povinnost uhradit žalobkyni kromě dlužné částky rovněž účelně vynaložené náklady, smluvní pokutu, jejíž výše se bude odvíjet od délky prodlení, a zákonný úrok z prodlení. Bylo zde přitom výslovně uvedeno, že výše účelně vynaložených nákladů a smluvních pokut je stanovena v Obchodních podmínkách. Celkové smluvní sankce byly omezeny maximálně do výše 50 % aktuální dlužné částky. Dle obchodních podmínek výše účelně vynaložených nákladů, které byla žalobkyně oprávněna žalovanému účtovat v případě prodlení, činila za pět dnů po splatnosti 150 Kč, za 10 dnů po splatnosti činila 250 Kč, za 15 dnů po splatnosti činila 350 Kč, za 20 dnů po splatnosti činila 450 Kč, za 25 dnů po splatnosti činila 550 Kč a za 30 a více dnů po splatnosti činila 650 Kč plus 10 % z celkového vyúčtování.

5. Z doložených objednávek je zřejmé, že žalovaný dne 30. 11. 2019 využil služeb žalobkyně, která za něj uhradila platby v celkové výši 3 578 Kč. Vyúčtováním splatným ke dni 15. 12. 2019 byly žalovanému ze strany žalobkyně vyúčtovány shora uvedené platby a vedle těchto plateb mu byly dále vyúčtovány poplatky z prodlení v celkové výši 1 008 Kč a smluvní pokuta ve výši 2 063,57 Kč. Po započtení úhrady v částce 500 Kč tak činil celkový dluh žalovaného 6 149,57 Kč.

6. K úhradě dlužné částky ve lhůtě sedmi dnů od datace výzvy byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 12. 3. 2021, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím archem.

7. Předmětná smlouva měla být mezi účastníky uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A též v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021)„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“ V daném případě došlo ze strany žalovaného ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného verifikačního SMS kódu v prostředí uživatelského účtu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl po provedené registraci přístup pouze žalovaný, a to po ověření totožnosti žalovaného prostřednictvím občanského průkazu. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

8. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Je totiž zřejmé, že žalobkyně na požádání žalovanému fakticky poskytovala finanční prostředky k úhradě jeho závazků vůči třetím subjektům, které byl žalovaný následně povinen žalobkyni vrátit v dohodnuté lhůtě splatnosti. Zároveň je nutné konstatovat, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně smlouvu se žalovaným uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný nikoli. Nelze pak opominout, že žalobkyně byla oprávněna účtovat žalovanému poplatky za prodloužení splatnosti fakticky představující úrok za odloženou platbu, přičemž ze samotné podstaty poskytované služby plyne, že možnost odložit úhradu vyúčtované ceny za zboží a služby, na které si žalovaný od žalobkyně zapůjčil potřebné finanční prostředky, bude ze strany zákazníků pravidelně využívána v naprosté většině případů. S touto okolností žalobkyně nepochybně jako podnikatelka počítala, neboť smyslem její podnikatelské činnosti je dosahovaní zisku. Nelze tedy říci, že by se jednalo o spotřebitelský úvěr poskytnutý bez úroku a jakékoli úplaty jiné než úhrady účelně vynaložených nákladů přímo spojených se zajištěním spotřebitelského úvěru tak, jak s tím počítá § 5 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru: (3) Na spotřebitelský úvěr poskytnutý bez úroku a jakékoli úplaty jiné než úhrady účelně vynaložených nákladů přímo spojených se zajištěním spotřebitelského úvěru se použijí pouze § 1 až 4, § 122 až 124 a § 168.“ 9. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o s spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

15. Ze sdělení žalobkyně neplyne, že by se vůbec jakkoli zajímala o zdroje a výši příjmů žalovaného a o jeho reálné výdaje. Údajně měla provést lustraci žalovaného v příslušných registrech, což však žádným způsobem neprokázala. Nutno však říci, že i kdyby tato skutečnost ze strany žalobkyně prokázána byla, nejevil by se takový postup při zkoumání úvěruschopnosti jako postačující. Zcela zásadní je totiž pro posouzení úvěruschopnosti právě znalost reálných příjmů a výdajů žalovaného, bez nichž není pochopitelně možné využít scoringové modely, které žalobkyně dle svého tvrzení údajně využívá.

16. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného.

17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

19. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu představovanou součtem cen za zboží ve výši 3 578 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 21. Jelikož žalovaný celkově uhradil 500 Kč, zbývá mu uhradit ještě 3 078 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 12. 3. 2021, jejíž odeslání žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této upomínce byla žalovanému poskytnuta k úhradě lhůta sedm dnů od datace výzvy a žalovaný byl povinen provést úhradu do 19. 3. 2021. Ode dne následujícího, tj. ode dne 20. 3. 2021, byl žalovaný v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 16. 12. 2019, tj. ve výši 10 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 20. 3. 2021, tj. 8,25 % ročně. Soud proto žalobu zamítnul co do částky 1 008 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 078 Kč od 16. 12. 2019 do 20. 3. 2021 a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 078 Kč od 21. 3. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 078 Kč od 21. 3. 2021 do zaplacení.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 4 760,63 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 3 313,84 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. ke dni 22. 2. 2022). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 70 % a z 30 % neúspěšná (z 30 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně má tedy vůči žalovanému právo na náhradu 40 % nákladů řízení.

23. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). V daném případě jde nepochybně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí množství dalších obdobných návrhů podaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp.zn. 6 C 306/2021, sp.zn. 14 C 219/2021 či sp.zn. 20 C 236/2021). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 200 Kč a dále za ně zástupci žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 089 Kč. Soud proto přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve výši 836 Kč (40 % z 2 089 Kč). Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.