22 C 218/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 16 614 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 10 948 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 28. 11. 2019 do zaplacení, a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 482,54 Kč, se zamítá.

II. Řízení se co do částky 6 050 Kč zastavuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 9 609 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se na žalované původně domáhala zaplacení 16 614 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně - [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) s žalovanou uzavřel dne [datum] rámcovou smlouvu o úvěru [číslo] na jejím základě smlouvu [číslo] Touto smlouvou poskytl žalované částku ve výši 12 000 Kč, a to převodem na účet žalované dne 11. 7. 2017. Žalovaná se zavázala tuto částku, navýšenou o poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 880 Kč, právnímu předchůdci žalobkyně splatit do 30 dnů. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně o úvěr požádala prostřednictvím SMS žádosti. Ke způsobu kontraktace žalobkyně dále uvedla, že k uzavření úvěrové smlouvy došlo za pomocí prostředků komunikace na dálku, kdy podpis žalované byl buď nahrazen úhradou tzv. verifikační platby ve výši 1 Kč či elektronickým podpisem, anebo proveden v písemné formě. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 28. 11. 2019 (kdy rozhodným dnem pro postoupení pohledávek bylo datum 30. 10. 2019). K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně ani na výzvu soudu ničeho neuvedla, neboť těmito údaji nedisponuje; sdělila pouze, že žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně zaplatila dosud pouze 3 548 Kč. Žalobkyně tedy touto žalobou požadovala jistinu úvěru ve výši 10 948 Kč, nesplacený poplatek ve výši 384 Kč, smluvní pokutu ve výši 5 666 Kč a s ohledem na prodlení žalované rovněž kapitalizovaný úrok z prodlení z dlužné jistiny za období od 25. 12. 2017 do 31. 8. 2019 ve výši 1 482,54 Kč a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 28. 11. 2019 do zaplacení.

2. Podáním ze dne 12. 11. 2020 vzala žalobkyně žalobu zpět co do smluvní pokuty ve výši 5 666 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 384 Kč. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do požadované smluvní pokuty a kapitalizovaného úroku zastavil výrokem II. tohoto rozsudku.

3. Žalovaná nárok ani z části neuznala. V prvé řadě připomněla, že s žalobkyní má uzavřeny celkem tři smlouvy o úvěru, a to smlouvu [číslo] ze dne [datum], smlouvu [číslo] ze dne [datum] a smlouvu [číslo] ze dne [datum]. Namítala, že žalobkyně nezkoumala řádně a s odbornou péčí její úvěruschopnost, a to ani u jedné ze smluv, což má za následek jejich absolutní neplatnost. Dále uvedla, že dne 22. 2. 2019 provedla jednostranné započtení pohledávky žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 234 Kč, představující částku poskytnutou v souvislosti s neplatným uzavřením smlouvy [číslo] ze dne [datum], vůči své pohledávce (nároku na vydání bezdůvodného obohacení) ve výši 2 234 Kč, které bez právního důvodu uhradila žalobkyni (resp. právnímu předchůdci žalobkyně) v souvislosti s uzavřením smluv [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum]; proti tomuto započtení nikdo nebrojil. Jinak řečeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl na základě všech těchto tří smluv žalované částku 24 000 Kč, kterou žalovaná již plně uhradila, respektive přeplatila. Nadto žalovaná konstatovala, že neplatná jsou veškerá ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech, a to v návaznosti na ujednání o platbě poplatku za poskytnutí úvěru a související hodnotě RPSN ve výši 1270 %; žalovaná se navíc domnívá, že právní předchůdce žalobkyně neuvedl ve smlouvě všechny údaje rozhodné pro výpočet RPSN. Poplatky za poskytnutí úvěru a smluvní pokuta tak jsou extrémně disproporcionální vůči poskytnutému protiplnění a jsou v rozporu s dobrými mravy. Konečně žalovaná vznesla i námitku promlčení s tím, že smlouva byla uzavřena dne [datum], částka měla být vrácena do 30 dnů, ale tato lhůta nehraje vzhledem k neplatnosti smlouvy žádnou roli; žaloba přitom byla podána až 30. 7. 2020.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně celkem tři smlouvy o úvěru, a to nejprve smlouvu [číslo] ze dne [datum] (na jistinu o výši 6 000 Kč) a smlouvu [číslo] ze dne [datum] (také na jistinu o výši 6 000 Kč), později dne [datum] rámcovou smlouvu o úvěru [číslo] na jejím základě smlouvu [číslo] kterou právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku ve výši 12 000 Kč. Obě posledně jmenované smlouvy byla uzavřeny prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (tj. textových zpráv, ve spojení s verifikační platbou o výši 1 Kč, odeslanou z účtu žalované č. [bankovní účet]) postupem podle čl. 5 rámcové smlouvy, a opatřeny elektronickým podpisem žalované. Částku 12 000 Kč převedl právní předchůdce žalobkyně z účtu č. [bankovní účet] na (jiný) účet žalované [číslo] [bankovní účet] téhož dne; skutečnost, že se jedná o účet žalované, potvrdila na dotaz soudu [anonymizována čtyři slova]. Spolu se smlouvami poskytl právní předchůdce žalované též„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“. Žalovaná se zavázala jistinu navýšenou o poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 880 Kč právnímu předchůdci žalobkyně splatit do 30 dnů. Dne 11. 7. 2017 vystavil právní předchůdce žalobkyně žalované fakturu [číslo] na částku 14 880 Kč, splatnou k 10. 8. 2017.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 7. 1. 2020, k němuž žalobkyně doložila podací arch ze dne 9. 1. 2020. Podle informací k postoupené pohledávce byla hodnota pohledávky vyčíslena na 16 998 Kč, z čehož činila jistina úvěru 10 948 Kč, nesplacený poplatek 384 Kč a smluvní pokuta 5 666 Kč. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána rovněž předžalobní upomínkou ze dne 9. 7. 2020, podanou k poštovní předpravě následujícího dne.

6. Dopisem ze dne 22. 2. 2019 provedla žalovaná jednostranné započtení pohledávky žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, a to do výše 2 234 Kč, představující částku poskytnutou v souvislosti s neplatným uzavřením smlouvy [číslo] ze dne [datum], vůči své pohledávce (nároku na vydání bezdůvodného obohacení) ve výši 2 234 Kč, které bez právního důvodu uhradila žalobkyni (resp. právnímu předchůdci žalobkyně) v souvislosti s uzavřením smluv [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum]. Zásilku žalobkyně obdržela dne 22. 2. 2019 do datové schránky.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku, právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

13. Podle § 573 občanského zákoníku, má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

14. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

15. Podle § 1879 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Podle § 1982 odst. 1 občanského zákoníku, dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1982 odst. 1 téhož zákona, započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

17. Podle § 609 občanského zákoníku, nebylo-li právo vykonáno v promlčení lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil. Podle § 610 odst. 1 občanského zákoníku, k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu. Podle § 619 odst. 1 občanského zákoníku, jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odstavce druhého téhož ustanovení právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 629 odst. 1 občanského zákoníku, promlčecí lhůta trvá tři roky.

18. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř., k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení (§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), a dále plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem (§ 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř.).

19. Z provedeného dokazování je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě rámcové smlouvy a smlouvy o úvěru ze dne [datum], uzavřenými formou elektronické komunikace, finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, které měla žalovaná v souladu se smlouvou splatit do 30 dnů. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni, a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

20. Žalobkyně nicméně v prvé řadě ničím neprokázala, že její právní předchůdce dostál své povinnosti posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr tak, jak mu ukládala shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Přiznala dokonce výslovně, že žádnými důkazy o tom, jak právní předchůdce tuto úvěruschopnost zkoumal, nedisponuje.

21. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je zde konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp.zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

22. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C [číslo]). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a rozhodl se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu o úvěru i rámcovou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany právního předchůdce žalobkyně.

24. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Na svůj dluh z předmětné smlouvy však již uhradila podle tvrzení žalobkyně 3 548 Kč (zbývalo by jí tak uhradit 8 452 Kč), podle tvrzení žalované dokonce 9 766 Kč (zbývalo by jí tak uhradit 2 234 Kč). Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, rozporná tvrzení účastníků nebylo možné v průběhu řízení osvětlit a žalobkyni vyzvat a poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. v tom smyslu, aby prokázala, že žalovaná skutečně na svůj dluh uhradila dosud pouze 3 548 Kč (nikoli 9 766 Kč), případně aby rozporovala provedené jednostranné započtení žalované co do zbytku jistiny (v tomto směru by se dalo hovořit též o neusnesení břemena tvrzení ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř., neboť k této části procesní obrany žalované se žalobkyně nijak nevyjádřila ani v písemných podáních). Soud tedy vyšel z předpokladu, že se jednostrannému započtení ze strany žalované nijak nebránila, že tedy připouští, že žalovaná v souhrnu na tři úvěrové smlouvy již přeplatila poskytnuté jistiny, a že tedy závazek žalované vůči žalobkyni tímto jednostranným započtením zanikl. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl v plném rozsahu a věcně se již nezabýval námitkou promlčení, neboť ta se stala bezpředmětnou.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř., když procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, která vzala žalobu zpět„ po revizi zažalovaných částek“ (tedy nikoli pro chování žalované, ale pro změnu názoru na oprávněnost zažalovaného nároku). Žalovaná tak byla v řízení zcela úspěšná, a proto jí náleží náhrada nákladů řízení v plné výši.

26. Náklady řízení sestávají z nákladů souvisejících se zastupováním žalované advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalované učinil ve věci tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na soudním jednání dne 19. 1. 2021 v trvání 40 minut) a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 2 písm. c), ve spojení s § 11 odst. 3 advokátního tarifu (odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu). Sazba mimosmluvní odměny činí podle § 7 advokátního tarifu 3 100 Kč za první tři úkony 1 780 (celkem 5 340 Kč) a 890 Kč za čtvrtý úkon. Dále mu podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů (celkem 1 200 Kč).

27. Soud zástupci žalované přiznal rovněž náhradu za promeškaný čas v souvislosti s jednáním u soudu, a to za 1 hodinu (tj. 2 započaté půlhodiny), v souhrnné výši 100 Kč (viz § 14 odst. 3 advokátního tarifu), a dále náhradu cestovních výloh v souvislosti s jednáním u soudu dne 19. 1. 2021, a to ve výši 311,15 Kč (cesta z Veselí nad Moravou do Hodonína a zpět vozem ŠKODA Rapid [registrační značka] o celkové délce 54 km, při ceně benzínu 27,8 Kč, průměrné spotřebě 4,9 l /100 km a základní náhradě na 1 km jízdy ve výši 4,40 Kč/km). Celkem tedy náklady žalované (včetně DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrad advokáta ve výši 1 667,65 Kč) činí po zaokrouhlení 9 609 Kč.