22 C 226/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 23 204 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 6 152 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 8 000 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 000 Kč od 17. 11. 2017 do 1. 3. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 000 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 6 152 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 7 614,25 Kč od 13. 8. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 900 Kč od 13. 8. 2017 do 1. 3. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 714,25 Kč od 13. 8. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 13 152 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 8 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 8 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí půjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně v celkové výši 1 120 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč a poplatek za pojištění ve výši 232 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 58 týdenních splátkách po 244 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Předmětné doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Veškeré získané informace byly vyhodnoceny prostřednictvím skóringového modelu právního předchůdce žalobkyně zahrnujícího kritéria vycházející ze statistických dat. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Ke dni podání žaloby pak žalovaný uhradil celkovou částku 1 000 Kč, která byla co do výše 739,32 Kč započtena na úrok, co do výše 243,06 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek a co do výše 17,62 Kč byla započtena na poplatek za pojištění. Žalovaný tak zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 8 000 Kč na jistině, 380,68 Kč na úroku, 1 600 Kč na administrativním poplatku, 2 956,94 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek a 214,38 Kč na poplatku za pojištění. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 17. 11. 2017 do zaplacení (za období od 17. 11. 2017 do 15. 1. 2021 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 2 067,96 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 23,72 % ročně za dobu od 17. 11. 2017 do zaplacení (za období od 17. 11. 2017 do 15. 1. 2021 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 6 093,40 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

2. Žalobkyně se na žalovaném dále domáhala zaplacení 10 052 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 8 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 8 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí půjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně v celkové výši 1 120 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč a poplatek za pojištění ve výši 232 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 58 týdenních splátkách po 244 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Předmětné doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Veškeré získané informace byly vyhodnoceny prostřednictvím skóringového modelu právního předchůdce žalobkyně zahrnujícího kritéria vycházející ze statistických dat. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Ke dni podání žaloby pak žalovaný uhradil celkovou částku 4 100 Kč, která byla co do výše 385,75 Kč započtena na jistinu, co do výše 1 120 Kč byla započtena na úrok, co do výše 1 600 Kč byla započtena na administrativní poplatek, co do výše 927,04 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek a co do výše 67,21 Kč byla započtena na poplatek za pojištění. Žalovaný tak zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 7 614,25 Kč na jistině, 2 272,96 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek a 164,79 Kč na poplatku za pojištění. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 13. 8. 2017 do zaplacení (za období od 13. 8. 2017 do 15. 1. 2021 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 2 131,69 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 23,72 % ročně za dobu od 13. 8. 2017 do zaplacení (za období od 13. 8. 2017 do 15. 1. 2021 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 6 281,21 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 8 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 1 120 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 232 Kč (celkem 14 152 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 58 týdenních splátkách po 244 Kč.

5. Žalobkyně dále doložila Kartu zákazníka podepsanou žalovaným ze dne [datum]. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí půjčky zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 16 000 Kč, což mělo být údajně ověřeno prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek. Žalovaný měl bydlet v nájmu a jeho náklady spojené s bydlením měly činit 4 000 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno prostřednictvím nájemní smlouvy. Jako své další výdaje žalovaný uvedl výdaje na domácnost, jež měly zahrnovat výdaje na telefon, jídlo, léky, dopravu a oblečení ve výši 4 000 Kč měsíčně a splátky úvěrů ve výši 1 000 Kč měsíčně.

6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud dále zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 8 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 1 120 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 232 Kč (celkem 14 152 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 58 týdenních splátkách po 244 Kč.

7. Žalobkyně dále doložila Kartu zákazníka podepsanou žalovaným ze dne [datum]. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí půjčky zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 14 500 Kč, což mělo být údajně ověřeno prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek. Nadto měl mít žalovaný ještě další blíže nespecifikované příjmy ve výši 3 400 Kč měsíčně. Žalovaný měl bydlet v nájmu a jeho náklady spojené s bydlením měly činit 4 500 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno prostřednictvím nájemní smlouvy. Jako své další výdaje žalovaný uvedl výdaje na domácnost, jež měly zahrnovat výdaje na telefon, jídlo, léky, dopravu a oblečení ve výši 5 000 Kč měsíčně.

8. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byly pohledávky za žalovaným vzniklé z titulu obou výše uvedených smluv postoupeny na žalobkyni a žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne [datum]. Tímto dopisem byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od obdržení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne [datum]. Dále byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2021, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 14. 5. 2021.

9. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo v obou shora uvedených případech dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ 10. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrových smluv) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by mu úvěry byly poskytovány v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 12. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.

13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Příjmy žalovaného ze zaměstnání měly být před uzavřením obou smluv údajně ověřeny prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek a výdaje žalovaného na bydlení, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a jež nelze zpravidla okamžitě snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce, tudíž je třeba tyto výdaje při zkoumání úvěruschopnosti vždy ověřovat, měly být údajně ověřeny prostřednictvím nájemní smlouvy. Žalobkyně však předmětné dokumenty nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smluv dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce.

15. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

17. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku:„ Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku:„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

18. Obě předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit v obou případech pouze poskytnutou jistinu ve výši 8 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovaným byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

19. Na první poskytnutý úvěr žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil 1 000 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 7 000 Kč a na druhý poskytnutý úvěr žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil 4 100 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu 3 900 Kč. Co do výše uvedených částek tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z těchto částek z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávek, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 15. 2. 2021 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku„ Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka obsažená v § 573 občanského zákoníku, stanoví:„ Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.“ V souladu s touto domněnkou bylo žalovanému oznámení doručeno dne 18. 2. 2021. Jelikož dle oznámení byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 1. 3. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 2. 3. 2021, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 17. 11. 2017 a 13. 8. 2017, tj. ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 2. 3. 2021, tj. 8,25 % ročně. Ve zbývající části, tj. co do částky 6 152 Kč, co do úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 8 000 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 000 Kč od 17. 11. 2017 do 1. 3. 2021 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 000 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení a dále co do částky 6 152 Kč, co do úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 7 614,25 Kč od 13. 8. 2017 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 900 Kč od 13. 8. 2017 do 1. 3. 2021 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 714,25 Kč od 13. 8. 2017 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Ve věci byl převážně úspěšný žalovaný (při určení poměru úspěchu a neúspěchu ve věci soud vzal v úvahu rovněž požadovaný úrok a úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku) a ten by tak měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.