22 C 226/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 121 837,44 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 96 804 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 844,70 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 96 804 Kč od 12. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 25 033,44 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 15 498,19 Kč a se smluvním úrokem ve výši 15 % ročně z částky 22 003,07 Kč od 12. 3. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11 471,75 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta 1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 121 837,44 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 19. 8. 2022 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně žalované umožnila čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce ve výši 121 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše odpovídala 2,57 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Smlouva byla uzavřena distančním způsobem tak, že žalovaná obdržela unikátní SMS kód a za jeho pomocí smlouvu podepsala na webovém rozhraní žalobkyně. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalované v registrech SOLUS, CEE, NRKI a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalované a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaná byla schopna po určitou dobu úvěr splácet, což svědčí o řádném posouzení její úvěruschopnosti. Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 11. 12. 2023. Celkově žalovaná za dobu trvání smluvního vztahu od žalobkyně načerpala 128 600 Kč a uhradila 31 796 Kč. Kromě dlužné jistiny ve výši 118 807,07 Kč požadovala žalobkyně po žalované zaplacení poplatků ve výši 830,37 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 200 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 15 498,19 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 118 807,07 Kč od 12. 3. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 844,70 Kč (za období od 26. 12. 2023 do 11. 3. 2024) a úroku z prodlení v zákonné výši z celkové dlužné částky 121 837,44 Kč za období od 12. 3. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 19. 8. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy byl žalované zřízen úvěrový účet pro čerpání úvěru do výše sjednaného úvěrového rámce ve výši 121 000 Kč, s roční úrokovou sazbou 20,90 %. Žalovaná se zavázala vyčerpanou částku společně s úrokem splácet v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 2,570 % z úvěrového rámce (tj. 1 928 Kč) ke každému 20. dni v měsíci. V jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část úvěrové jistiny, poplatky a smluvní sankce. Nedílnou součástí smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti , právnická osoba, a Sazebník poplatků a odměn. Dle bodu 6.1 úvěrových podmínek byla žalovaná povinna celý čerpaný úvěr splatit na požádání žalobkyně v případě, že se dostane do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.

4. V samotné smlouvě, ve spojení s „Potvrzením o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“ ze dne 11. 3. 2024 bylo uvedeno, že žalovaná je zaměstnána u společnosti , právnická osoba, s čistým měsíčním příjmem ve výši 20 000 Kč, bydlí v družstevním bytě, má tři vyživované děti a příjem ostatních členů domácnosti činí 40 000 Kč měsíčně.

5. Z metodiky - posouzení úvěruschopnosti klienta vyplývá, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované zjišťováním jejího kreditního skóre (credit scoring) tak, že za využití statistického modelu posuzovala její příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumávala informace o věku, vzdělání, zdroji příjmů, způsobu bydlení, počtu dětí, způsobu bydlení apod. Za účelem zjištění kreditního skóre žalované a určení limitu nejvyšší měsíční splátky (tzv. MLS) žalobkyně zohlednila rodinné postavení žalované, částku životního minima žalované i členů domácnosti, nákladů na bydlení dle údajů ČSÚ a nákladů na placení dalších závazků žalovaného. Pro výpočet MLS žalobkyně tak vycházela z tvrzeného příjmu žalované ve výši 20 000 Kč, z tvrzeného příjmu partnera ve výši 40 000 Kč, z životního minima žalované ve výši 4 250 Kč, z životního minima na tři vyživované děti ve výši 4 350 Kč (redukované o 50 %), z celkových měsíčních nákladů na bydlení dle ČSÚ ve výši 15 606 Kč a životního minima členů domácnosti ve výši 16 790 Kč. Zohlednila též měsíční výdaje uvedené žalovanou v žádosti a v nahrávaném rozhovoru mezi pracovníkem žalobkyně a žalovanou, a to ve výši 20 000 Kč, splátky jiným společnostem ve výši 4 475 Kč a splátky schváleného úvěru ve výši 1 928 Kč.

6. Z výpisu z účtu žalované č. , č. účtu, ze období od 24. 5. 202 do 23. 6. 2022 je patrno, že dne 1. 6. 2022 na něj bylo připsáno (pouze) nemocenské ve výši 15 570 Kč.

7. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad dále plyne, že žalovaná čerpala úvěr poprvé dne 12. 8. 2022; dále je z něj patrné, jak žalovaná za celou dobu trvání úvěrového vztahu úvěr postupně čerpala a jak jej splácela. Dle výpisu žalovaná celkem načerpala 128 600 Kč a celkem uhradila 31 796 Kč.

8. Dopisem ze dne ze dne 11. 12. 2023, jehož odeslání dne 12. 12. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byla žalovaná opětovně vyzvána předžalobní výzvou ze dne 4. 1. 2024, jejíž odeslání dne 5. 1. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem.

9. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“10. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku: „(1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. A dále v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku: „(1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“15. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně vycházela ze statistických dat a z informací sdělených žalovanou, aniž by si posledně jmenované dostatečně ověřila co do pravdivosti. Tvrzený příjem žalované, včetně informace, u koho je zaměstnána, měl vyplývat z výpisu z účtu žalované, na ten však byla ve zkoumaném časovém období připsána pouze jedna dávka nemocenského. Příjem ostatních členů domácnosti (ve výši 40 000 Kč) nebyl prověřen nijak, přestože se jedná o zásadní informaci, vezme-li soud v úvahu, že sama žalovaná pravidelné měsíční náklady domácnosti vyčíslila v podstatě v téže výši jako svůj měsíční příjem. Ani výdaje žalované (na bydlení, stravu, ošacení a další běžné výdaje) žalobkyně nijak neověřovala a při svých výpočtech vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz normativní náklady na bydlení a životní minimum). Tento postup je nepostačující, neboť zejména náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající; přitom se jedná minimálně u nákladů na bydlení o náklady stěžejní. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci, je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze to, co od žalobkyně skutečně čerpala, s přihlédnutím k tomu, co už žalobkyni uhradila, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Vzhledem k tomu, že žalovaná čerpala postupně celkem 128 600 Kč a uhradila žalobkyni pouze 31 796 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 96 804 Kč.

17. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou výzvu k úhradě dlužné částky ze dne 11. 12. 2023, jejíž odeslání dne 12. 12. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta 14 dnů od sepsání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 25. 12. 2023, tj. ode dne 26. 12. 2023 vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši 15 % ročně. Jelikož část zákonného úroku z prodlení žalobkyně v žalobě kapitalizovala za období od 26. 12. 2023 do 11. 3. 2023, soud jí přiznal jednak takto kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 844,70 Kč, tak zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 96 804 Kč od 12. 3. 2024 do zaplacení.

18. Soud naopak žalobu zamítl co do části jistiny ve výši 25 033,44 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 15 498,19 Kč a se smluvním úrokem ve výši 15 % ročně z částky 22 003,07 Kč od 12. 3. 2024 do zaplacení.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 168 969,82 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 111 046,12 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 66 % a z 34 % neúspěšná (z 34 % byla tak úspěšná žalovaná). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení 32 % náhrady nákladů řízení.

20. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 874 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci čtyři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé, účast u jednání dne 17. 12. 2024). Sazba mimosmluvní odměny činí dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu 5 980 Kč za úkon a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto tří úkonů. Soud zástupci žalobkyně přiznal rovněž náhradu za promeškaný čas v souvislosti s jednáním u soudu, a to za 1 hodinu (tj. 2 započaté půlhodiny), v souhrnné výši 200 Kč (viz § 14 odst. 3 advokátního tarifu), a dále náhradu cestovních výloh v souvislosti s jednáním u soudu, a to ve výši 279,36 Kč [cesta ze , adresa, a zpět vozem HYUNDAI Tucson RZ , SPZ, (o celkové délce 34,4 km, při ceně benzínu 38,2 Kč/l, průměrné spotřebě 6,6 l/100 km a základní náhradě na 1 km jízdy ve výši 5,60 Kč)]. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 35 849,23 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 11 471,75 Kč (32 % z 35 849,23 Kč). Závěrem soud poznamenává, že jako úkon právní služby neuznal doplnění žaloby na výzvu soudu, neboť úkon (žaloba) má být perfektní hned na poprvé.