22 C 229/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 80 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 80 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 80 000 Kč od 10. 8. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 10 000 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 29 228,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Z podané žaloby a jejího doplnění vyplynulo, že účastníci uzavřeli dne [datum]„ Rámcovou kupní smlouvu na dodávku zboží“ (dále též jen„ rámcová kupní smlouva“). Zatímco žalovaný průběžně dodával zboží, žalobkyně průběžně platila kupní cenu, a to částečně v hotovosti a částečně bankovním převodem. Dne 12. 9. 2017 vystavil žalovaný na jméno žalobkyně fakturu č. [rok] na částku 121 026 Kč a tu žalobkyně dne 25. 9. 2017 převedla ze svého účtu č. [bankovní účet] na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Ještě předtím však žalobkyně žalovanému zaplatila v hotovosti dne 2. 9. 2017 částku 100 000 Kč a dne 11. 9. 2017 taktéž v hotovosti částku 159 607 Kč; dále dne 4. 9. 2017 převodem uhradila žalovanému 50 000 Kč Celkem tedy žalovanému uhradila 510 633 Kč, přestože měla uhradit pouze 430 633 Kč; domnělou část kupní ceny ve výši 80 000 Kč tak žalovanému poskytla bez právního důvodu. Platby přitom směrovala na účet č. č. [bankovní účet] podle pokynů žalovaného, ačkoli se jedná o účet [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. Závěrem žaloby dodala, že po ní žalovaný požadoval ještě dalších 200 000 Kč, které mu zaplatila i přesto, že na ně neměl žádný nárok (tuto věc však nemá v úmyslu řešit v tomto řízení); pokud tedy později provedl nějaké platby na její účet, započítala je žalobkyně právě na tento dluh. I přes výzvu ze dne 23. 7. 2020 k vydání bezdůvodného obohacení ve lhůtě 10 dnů od doručení této výzvy se tak dosud nestalo.

2. V odporu proti platebnímu rozkazu namítal žalovaný, že ve prospěch účtu žalobkyně č. [bankovní účet] učinil dvě platby, a to dne 4. 12. 2017 ve výši 14 852 Kč a dne 28. 5. 2018 ve výši 10 000 Kč, čímž došlo ke snížení zažalovaného nároku přinejmenším na 55 184 Kč. V pozdějším vyjádření vysvětlil, že pro žalobkyni provedl na přelomu srpna a září roku 2019 ve velmi krátkém termínu a za velmi obtížných podmínek rekonstrukci [anonymizována čtyři slova] ([země]). Tyto práce z daňových a účetních důvodů účastníci zastřešili rámcovou kupní smlouvou a dohodli se na zálohových platbách v průběhu provádění prací. Upozornil, že faktura č. [anonymizováno] [rok], kterou předložila žalobkyně k důkazu, nenese žádné znaky konečné a výsledné faktury (tj. razítko a podpis žalovaného) a nebyla doložena do účetnictví účastníků, a dále že pokladní doklad na částku 159 607 Kč byl vystaven jen jako formalita k doúčtování celé kupní ceny a neodpovídalo mu přijetí žádné hotovosti. V následujících měsících ještě žalovaný pro žalobkyni provedl další činnosti, a proto pokud mezi nimi docházelo k nějakým platbám, mohly směřovat i k úhradě jiných závazků. Závěrem žalovaný požádal o možnost úhrady dluhu ve splátkách, a to s ohledem na svou momentálně nepříznivou finanční situaci (rozsáhlé exekuce, hrozba osobního bankrotu a insolvence).

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že dne [datum] uzavřeli rámcovou kupní smlouvy, podle které (navzdory jejímu označení) měl žalovaný pro žalobkyni dodat nejen zboží (materiál), ale též stavební práce pro rekonstrukci [anonymizováno] v [anonymizováno]. Žalovaný rovněž při jednání konaném dne 13. 7. 2021 uznal, že od žalobkyně obdržel v hotovosti částky 200 000 Kč (dne 22. 8. 2017 jakožto první zálohu na stavební práce, které měly být provedeny v [anonymizováno] v [anonymizováno] v období srpna a září 2017, respektive na nákup materiálu pro tyto stavební práce), 100 000 Kč (dne 2. 9. 2017) a 159 607 Kč (dne 11. 9. 2017).

4. Účastníci se nicméně neshodli na motivaci, pro niž uzavřeli namísto smlouvy o dílo rámcovou kupní smlouvu; zatímco žalovaný tvrdil, že se tak stalo z důvodů daňových a účetních, žalobkyně trvala na tom, že hlavním předmětem smlouvy skutečně bylo dodání zboží a pokud došlo k provedení nějakých prací, byla to pouze okrajová část závazku. Dále se účastníci neshodli na tom, zda zálohy, které žalovaný od žalobkyně přijal, směřovaly k úhradě kupní ceny z rámcové smlouvy, anebo zda se jednalo o plnění i na jiné smlouvy či dohody uzavřené mezi účastníky, a rovněž se neshodli na tom, zda vystavené pokladní doklady odpovídaly skutečně přijaté hotovosti. Konečně se účastníci rozcházeli v náhledu na bezhotovostní platby ze dne 4. 12. 2017 ve výši 14 852 Kč a ze dne 28. 5. 2018 ve výši 10 000 Kč, kterých se žalobkyni dostalo od žalovaného (z účtu [právnická osoba] [anonymizováno]); zatímco žalovaný tvrdil, že jimi ponížil částku 80 000 Kč, kterou žalobkyně žalovanému uhradila v souvislosti s vystavením faktury č. [anonymizováno] [rok], žalobkyně ji započetla na úhradu jiného dluhu žalovaného vůči její osobě.

5. K důkazu byly v řízení provedeny následující listiny:

6. Dne [datum] uzavřeli účastníci„ Rámcovou kupní smlouvu na dodávku zboží“, jejímž předmětem byly podle čl. 1 odst. 1 dodávky stavebního materiálu a dekorativních předmětů za celkovou nejvýše přípustnou cenu 450 000 Kč včetně DPH (čl. 4 odst. 1). Žalovaný jakožto dodavatel se v čl. 4 odst. 3 rámcové kupní smlouvy zavázal vystavit na dodávané zboží fakturu – daňový doklad, jehož přílohou by měl být dodací list potvrzený objednatelem (žalobkyní).

7. Dne 12. 9. 2017 vystavil žalovaný pro subjekt„ [anonymizována tři slova] [celé jméno žalobkyně]“ fakturu č. [anonymizováno] [rok], splatnou dne 15. 9. 2017. V podobě předložené žalobkyní zněla tato faktura na výslednou částku 121 026 Kč. Podle jejího obsahu provedl žalovaný pro žalobkyni přípravu a dokončení stavebních prací v hodnotě 430 633 Kč a přijal bankovním převodem zálohu ve výši 200 000 Kč a v hotovosti zálohu ve výši 59 607 Kč, které byly od částky 430 633 Kč odečteny; faktura nebyla podepsaná a neobsahovala ani razítko. Naproti tomu v podobě předložené žalovaným tato faktura již nesla razítko a podpis žalovaného, zněla přímo na celkovou částku 430 633 Kč a žalovaný žalobkyni fakturoval za„ (…) provedení přípravy a dokončení stavebních prací“. V obou fakturách se jako bankovní spojení pro platbu uvádí číslo účtu [bankovní účet]. Skutečnost, že účet č. [bankovní účet] náleží [právnická osoba] [anonymizováno], potvrdila dne [datum] [právnická osoba] ve svém sdělení.

8. Z pokladního dokladu ze dne 2. 9. 2017 vyplývá, že žalovaný obdržel od žalobkyně částku 100 000 Kč jakožto„ Zálohu na stavební práce“. Podle pokladního dokladu ze dne 11. 9. 2017 od žalobkyně přijal dalších 159 607 Kč; jako účel platby se v pokladním dokladu uvádí„ Stavební a přípravné práce“. Konečně přijetí částky 200 000 Kč od žalobkyně potvrdil žalovaný pokladním dokladem ze dne 22. 8. 2017; jako účel platby je v něm uvedeno„ Záloha na materiál ([příjmení] [příjmení])“. 9. [právnická osoba] potvrdila, že v období od 1. 9. 2017 do 30. 9. 2017 byla z účtu žalobkyně č. [bankovní účet] na účet [právnická osoba] [anonymizováno] [bankovní účet] připsána úhrada ve výši 50 000 Kč, a to dne 5. 9. 2017 nazvaná jako„ Záloha na stavební práce“, dále úhrada ve výši 80 000 Kč dne 15. 9. 2017 (taktéž nazvaná jako„ Záloha na stavební práce“) a konečně úhrada ve výši 121 026 Kč dne 25. 9. 2017 (v poznámce k této platbě se uvádí„ [anonymizováno] [rok]“). Zaplacení částek 50 000 Kč dne 4. 9. 2017, 80 000 Kč dne 15. 9. 2017 a 126 026 Kč dne 25. 9. 2017 z účtu žalobkyně č. [bankovní účet] na účet [právnická osoba] [anonymizováno] [bankovní účet] potvrdila v opačném gardu též [příjmení] [příjmení] v potvrzeních o platbě.

10. V e-mailové korespondenci mezi stranami sporu (a za účasti účetní žalobkyně - paní [jméno] [příjmení]) z období září až října roku 2017 žalobkyně upozorňovala žalovaného na chyby při vystavování faktury č. [anonymizováno] [rok]. Z obsahu této korespondence je zřejmé, že podle názoru účetní neseděl souhrn uhrazených záloh (žalovaný buď nezohlednil zálohu ze dne 2. 9. 2017 ve výši 100 000 Kč, anebo pokud žalobkyně tuto částku žalovanému nezaplatila, měl opravit příjmový pokladní doklad ze dne 11. 9. 2017 z částky 159 607 Kč na částku 59 607 Kč), zatímco podle názoru žalovaného má účetní v držení (nesprávně) tři příjmové pokladní doklady namísto dvou.

11. Podle údajů z Obchodního rejstříku je žalovaný jednatelem a výlučným společníkem [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO], se sídlem [adresa] Vedle toho provozuje živnost pod [IČO].

12. Dne 4. 12. 2017 převedl žalovaný z účtu č. [bankovní účet] [právnická osoba] [anonymizováno] na účet žalobkyně č. [bankovní účet] částku 14 852 Kč a dne 28. 5. 2018 částku 10 000 Kč, jak je patrno ze dvou„ Potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady“ vystavených [právnická osoba]

13. K vydání bezdůvodného obohacení vyzvala žalobkyně žalovaného výzvou ze dne 23. 7. 2020, a to ve lhůtě 10 dnů od jejího doručení. Zásilka č. [anonymizováno] obsahující výzvu byla podle potvrzení držitele poštovní licence žalovanému doručena dne 30. 7. 2020, lhůta k úhradě tak uplynula dne 9. 8. 2020.

14. Soud neučinil žádná skutková zjištění z tabulky, kterou zaslala žalobkyně žalovanému jako přílohu e-mailu ze dne 11. 9. 2017, a to předně proto, že ji žalovaný soudu předložil teprve po uplynutí lhůty podle § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Nadto tabulka sice obsahu jakýsi přehled úhrad mezi účastníky (včetně záloh ve výši 200 000 Kč, 50 000 Kč a 80 085 Kč), avšak není z ní zřejmé, z jakého titulu tyto úhrady přesně proběhly. I kdyby tedy tato listina měla sloužit k doplnění tvrzení žalovaného, její obsah není srozumitelný.

15. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud činí následující právní závěry:

16. Účastníci uzavřeli dne [datum] rámcovou kupní smlouvu, která se navzdory datu uzavření odkazuje na § 409 a následující již zrušeného a neúčinného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, podle jehož odstavce prvního se„ kupní smlouvou (…) prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu“. Lze důvodně předpokládat, že k odkazu na § 409 obchodního zákoníku došlo omylem a skutečná vůle stran směřovala k uzavření kupní smlouvy podle § 2079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), podle kterého se„ kupní smlouvou (…) prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu“. I kdyby tomu tak ale nebylo, základní ustanovení kupní smlouvy v občanském zákoníku nedoznala podstatných změn oproti obchodnímu zákoníku (do značné míry došlo k převzetí posledně uvedené do nové právní úpravy) a navíc je úprava kupní smlouvy mezi podnikateli v občanském zákoníku převážně dispozitivní; to vše byl jeden z důvodů, proč soud z této skutečnosti žádné věcně relevantní závěry nevyvodil.

17. To samé platí o (z pohledu soudu závažnější) indicii, že žalovaný žalobkyni poskytl nejen zboží, ale též pro ni vykonal stavební práce, tedy že účastníci fakticky uzavřeli smlouvu o dílu, nikoli smlouvu kupní. Sám žalovaný výslovně v řízení připustil, že volba smluvního typu byla ovlivněna motivy daňovými a účetními (patrně s ohledem na pravidla zdanění daní z přidané hodnoty při přeshraničním poskytnutím služby mimo tuzemsko), byť žalobkyně uváděla důvod jiný (tedy to, že výkon činnosti žalovaného byl ve smyslu § 2086 občanského zákoníku pouze okrajový v poměru k dodávce zboží). Nelze rovněž přehlédnout rozpor obsahu rámcové kupní smlouvy (její čl. 1 odst. 1) a údajů uvedených v příjmových pokladních dokladech a ve faktuře č. [anonymizováno] [rok] (v obou je opakovaně zmíněno sousloví„ stavební práce“). Vzhledem k tomu, že se strany shodly na tom, že si vzájemně plnění (ať už bylo jakékoli) poskytli a neshodli se pouze v tom, jaká cena za ně byla či měla být zaplacena, ani soud z uvedené skutečnosti nevyvodil žádný právní následek. Podstata sporu (která bude objasněna níže) očividně spočívala na jiném základě a soud vyšel z principu zakotveného v § 574 občanského zákoníku, že„ na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné“ a současně„ má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby“ (§ 575 odst. 1 téhož zákona).

18. Podstatou sporu tedy byl rozpor mezi tvrzením žalobkyně, že žalovanému bez právního důvodu (omylem) uhradila za poskytnuté plnění o 80 000 Kč více, než měla učinit. Vrácení této částky se domáhala z titulu bezdůvodného obohacení v intencích § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož„ (k ) do se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se„ (b) ezdůvodně (…) obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“.

19. Přestože byla částka uhrazena nikoli na (soukromý) účet žalovaného, případně na podnikatelský účet vážící se k jím provozované živnosti, ale na účet [právnická osoba] [anonymizováno], podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, poukázal-li dlužník peněžitou částku na účet třetí osoby na základě pokynu věřitele, došlo tím k zániku závazku dlužníka vůči věřiteli. Jak již bylo uvedeno, kupní cenu či zálohy na ni měla žalobkyně podle pokynu žalovaného ve faktuře č. [anonymizováno] [rok] poukázat na účet č. [bankovní účet] [právnická osoba] s. r. o., což také učinila. Soud proto nepochyboval, že žalovaný je v řízení pasivně legitimován.

20. Provedené dokazování potvrdilo a sám žalovaný v podstatné části (vyjma částky 159 607 Kč, o níž ne zcela jednoznačně prohlásil, že vystavení příslušného pokladního dokladu nekorespondovalo převzetí hotovosti) také sám uznal, že dne 2. 9. 2017 přijal od žalobkyně v hotovosti 100 000 Kč, ze dne 11. 9. 2017 částku 159 607 Kč a ze dne 22. 8. 2017 částku 200 000 Kč, celkem tedy v hotovosti 459 607 Kč. Dále žalobkyně bezhotovostně převedla dne 5. 9. 2017 částku 50 000 Kč, dne 15. 9. 2017 částku ve výši 80 000 Kč a dne 25. 9. 2017 částku ve výši 121 026 Kč; celkem tedy bezhotovostně 251 026 Kč. Celková suma přijatých peněžních prostředků tak činí 710 633 Kč. Z obou variant faktury č. [anonymizováno] [rok] (které se liší v části týkající se již uhrazených zálohových plateb) plyne, že cena poskytnutého plnění (tedy stavebních prací podle rámcové kupní smlouvy) činila 430 633 Kč s tím, že sama žalobkyně podle svého tvrzení nevnímala platbu částky 200 000 Kč jako související s fakturou č. [anonymizováno] [rok], což se projevilo i ve formulaci žaloby. Po žalovaném tak požadovala pouze rozdíl částek 510 633 Kč a 430 633 Kč, tedy 80 000 Kč.

21. Pokud snad žalovaný tvrdil, že částku 159 607 Kč ve skutečnosti od žalobkyně nepřijal a že vystavení příjmového dokladu si kladlo za cíl pouze formálně vyrovnat rozdíly mezi vyfakturovanou cenou poskytnutého plnění a přijatými peněžními prostředky, pak toto tvrzení nebylo podloženo žádnými důkazy. Odhlédne-li soud od skutečnosti, že způsob účtování o sporných položkách byl nejen (a zejména) žalovaným, ale i žalobkyní veden v rozporu se zásadami vedení účetnictví, důkazní břemeno o tom, že žalovaným vydaný příjmový pokladní doklad nekoresponduje realitě, leželo na něm, protože se jednalo o skutečnost, která prospívala jemu. To samé platí i o tvrzení, že částky 14 852 Kč a 10 000 Kč měly ponížit právě částku 80 000 Kč. Opomene-li soud, že žalovaný tím nepřímo uznává, že se v částce 80 000 Kč na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, v průběhu řízení neprokázal ve zcela konkrétní rovině existenci jiného závazku s žalobkyní, na který by tyto platby měly směřovat. Soudu tedy opět nezbývá než uvést, že to byl žalovaný, komu mohlo toto tvrzení být ku prospěchu a mohlo vést minimálně k částečnému zamítnutí žaloby, a proto i důkazní břemeno ohledně tvrzení, že částkami 14 852 Kč a 10 000 Kč ponížil zažalovaný nárok, leželo na něm. Této povinnosti však nedostál.

22. Zde soud poznamenává, že při jednání konaném dne 20. 5. 2021 se oběma účastníkům dostalo poučení o tom, jak mají doplnit svá skutková tvrzení a jaké důkazy mají doložit (§ 101 odst. 1 písm. a) a b), ve spojení s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.); současně se účastníkům dostalo poučení i podle § 118b odst. 1 o. s. ř. o tom, že všechny rozhodné skutečnosti i důkazy k jejich prokázání jsou povinni uvést ve lhůtě 30 dnů od doručení protokolu z jednání. Zatímco žalobkyně této povinnosti dostála, žalovaný byl do jednání nařízeného na 13. 7. 2021 zcela pasivní a teprve po uplynutí lhůty podle citovaného ustanovení, a to při naposledy uvedeném jednání, předkládal další listiny (jakkoli by z nich soud nebyl s to učinit žádné relevantní závěry) a navíc žádal soud o prodloužení této lhůty za účelem kompletace a doložení dalších podkladů, kterými by doplnil jak chybějící skutková tvrzení, tak důkazní návrhy. Této žádosti nebylo možné vyhovět, neboť by nepřípustně narušovala nejen rovnost stran, ale i nehospodárně protahovala toto řízení.

23. Ze všech výše uvedených důvodů proto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni také nárok na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, podle něhož„ může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný“; tyto úroky z prodlení běží od 10. 8. 2020, tj. ode dne následujícího po dni, kdy marně uplynula desetidenní lhůta od doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení.

24. Jelikož žalobkyně souhlasila s návrhem žalovaného, aby mu bylo umožněno uhradit dluh ve splátkách o výši 10 000 Kč měsíčně až do úplného zaplacení dluhu, pod ztrátou výhody splátek, využil soud možnosti dané ustanovením § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., podle které„ může učinit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí“, což nalezlo odraz ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

25. Žalobkyně byla v řízení úspěšná, a proto jí podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží právo na náhradu nákladů řízení. Ty sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč a z odměny advokátky, která ve věci učinila čtyři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to přípravu a převzetí zastoupení, podání ve věci samé – žalobu a dvojí účastí u jednání zdejšího soudu, a to dne 20. 5. 2021 v trvání 1 hodiny 20 minut a dne 13. 7. 2021 v trvání 55 minut, a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu, a to jednoduchou výzvu k plnění. Za každý z těchto úkonů jí náleží podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu, ve spojení s § 7 bodu 5 advokátního tarifu, odměna v tarifní hodnotě 4 300 Kč, respektive 2 150 Kč za pátý jmenovaný úkon, celkem tedy 19 350 Kč. Dále jí za ně podle § 13 téže vyhlášky náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z nich, celkem tedy 1 500 Kč Celkem pak náklady žalobkyně (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta ve výši 4 378,50 Kč) představují částku 29 228,50 Kč. Soud jako úkon právní služby nicméně neuznal podání ze dne 17. 6. 2021, neboť se jedná o doplnění chybějících tvrzení na výzvu soudu; podání přitom má být učiněno jako perfektní hned napoprvé.