22 C 229/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokáte m Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 25 436,10 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 500 Kč od 30. 5. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 13 936,10 Kč, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 728,85 Kč od 16. 1. 2025 do 29. 5. 2025 a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 228,85 Kč od 30. 5. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení 25 436,10 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 16. 9. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované úvěr až do výše 39 900 Kč. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě poskytnuté jistiny ve výši 11 500 Kč zaplatit žalobkyni poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, a úrok ve výši 0,98 % denně z nesplacené části jistiny, přičemž celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala žalobkyni splatit v pravidelných denních splátkách. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná (počet členů domácnosti, pravidelné měsíční výdaje, čisté měsíční příjmy) a dále nahlédla do příslušných registrů (CEE, insolvenční rejstřík, registr neplatných dokladů MVČR, registr TelcoScore, registr hledaných osob, registr politicky aktivních osob, katastrální rejstřík, registr „sankční seznamy“). Posouzení úvěruschopnosti žalované bylo provedeno podle interní metodiky schválené ČNB. Žalobkyně dále uvedla, že vycházela z výpisu z běžného účtu žalované od společnosti Kontomatik. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila, proto žalobkyně vypověděla smlouvu a celý úvěr zesplatnila dne 15. 1. 2025. Žalobkyně proto v žalobě po žalované požadovala jistinu ve výši 11 500 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 228,85 Kč, smluvní úrok ve výši 13 503,21 Kč a dále požadovala smluvní pokutu ve výši 204,04 Kč a úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 728,85 Kč za období od 16. 1. 2025 do zaplacení.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a žalobkyní byla dne 16. 9. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout na její účet č. , IBAN, částku až do výše 39 900 Kč, kdy tento bezúčelový úvěr bylo možno čerpat i opakovaně. Žalovaná se pak zavázala úvěr spolu s úrokem ve výši 0,983 % denně vrátit do data splatnosti, a to v pravidelných denních splátkách, kdy první splátka byla splatná 30. den následující po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru, každá denní splátka pak byla splatná 29. den následující po dni výpočtu dané denní splátky. Aktuální výše splátek byla k dispozici v klientské sekci. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni taktéž ověřovací poplatek ve výši 1 Kč a poplatek za vyplacení tranše úvěru, který činil 1,99 % z čerpané částky, a dále se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni poplatky za volitelné služby, v případě, že tyto služby aktivuje (za službu „, Anonymizováno, “ částku 3,66 Kč denně, za službu „, Anonymizováno, “ částku 165 Kč a za službu „, Anonymizováno, “ částku 0,96 Kč denně). Smlouva byla uzavřena prostřednictvím klientského profilu, do něhož se žalovaná přihlásila pomocí dvou faktorového ověření. Předpis denních splátek tvořil přílohu smlouvy. Totožnost žalované při uzavírání smlouvy byla ověřena a autorizována prostřednictvím služby BankID od společnosti , právnická osoba, . a byl ověřen i účet žalované č. , č. účtu, (viz dokument autorizace ověření totožnosti). Ve smlouvě je stanoveno, že v případě prodlení žalované je žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do jejího zaplacení. Součástí smlouvy o úvěru byl i „Souhlas se zpracováním osobních údajů“, „Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru“ a Všeobecné obchodní podmínky. Žalobkyně dále doložila dokument „Informace pro spotřebitele“. Osobní údaje o žalované jsou patrné z BankID výpisu.Z přehledu bankovních transakcí plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalované č. , č. účtu, dne 16. 9. 2024 částku 11 500 Kč.Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů byl popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnosti“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a výpočtu, který učiní na základě takto získaných poznatků. Podpůrně žalobkyně využívá i výpisy z účtu či přístup k transakční historii klienta a jiné doklady o příjmech. Pověřený pracovník žalobkyně ověřuje, zda jsou ke všem uvedeným významným příjmům žadatele doloženy odpovídající doklady. Co se týče výdajů pracuje žalobkyně nejenom s údaji uvedenými klientem, ale i s faktickým dopočítáváním výdajů spotřebitele, kterým určuje jejich minimální výši mimo jiné s ohledem na situaci ve společně hospodařící domácnosti spotřebitele a region trvalého bydliště; v této souvislosti považuje všechny údaje uvedené spotřebitelem za pravdivé, avšak pokud má důvodné pochybnosti o pravdivosti některých údajů, považuje takovou skutečnost za pokus o úvěrový podvod a předá podnět příslušným orgánům PČR. I přes to žalobkyně údaje o výdajích uvedené spotřebitelem nejen prověřuje, ale i je konfrontuje s obvyklými minimálními výdaji tak, jak s nimi pracuje zákon č. 110/2006 Sb. Výdaje použité ve výpočtu úvěruschopnosti tak nejsou stanoveny pouze na základě tvrzení spotřebitele, ale odpovídají vždy alespoň minimální výši výdajů, které vycházejí z údajů státní správy. Vypočítané výdaje se tak rovnají výdajům uvedeným spotřebitelem v žádosti o spotřebitelský úvěr/počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem + výše životního minima pro společně hospodařící domácnost spotřebitele + rezerva pro výdaje.Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalované, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaná v době poskytnutí úvěru měla žít v domácnosti sama, jako trvalé bydliště má uvedeno , adresa, . Co se týká příjmu žalované, tak při podání žádosti o úvěr uvedla částku 17 300 Kč měsíčně. Ověřený čistý měsíční příjem je zde vyčíslen částkou 84 473 Kč. Stran měsíčních výdajů žalovaná uvedla, že tyto činí 1 000 Kč na bydlení, jiné výdaje žalovaná neuvedla; žalobkyně vypočítala výdaje v minimální výši 5 360 Kč a dále rezervu ve výši 650 Kč, regionální koeficient činil 1,3. Disponibilní příjem žalované tak dle výpočtu žalobkyně činil 11 900 Kč.Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalované 84 473 Kč. Příjem měl být doložen bankovním výpisem, případně jiným způsobem.Z výpisu z běžného účtu žalované za období od 13. 9. 2023 do 15. 9. 2024 soud zjistil, že jediné pravidelné příjmové položky na účtu žalované představoval každý měsíc invalidní důchod ve výši 17 352 Kč a dále příspěvky a přídavky od úřadu práce – příspěvek na péči (ve výši 4 400 Kč a 6 600 Kč v červnu, ve výši 4 900 Kč a 7 400 Kč v červenci, 4 900 Kč a 4 900 Kč v srpnu), příspěvek na mobilitu každý měsíc ve výši 900 Kč a přídavky na 4 děti spolu s příspěvkem na úhradu potřeb jednoho dítěte v celkové výši 16 102 Kč v červnu a červenci, v srpnu potom podpora v nezaměstnanosti/podpora při rekvalifikaci ve výši 20 878 Kč. V srpnu pak žalované došla částka 16 500 Kč od společnosti , právnická osoba, . a v září jí od téže společnosti došla částka 122 285 Kč. Co se týče pravidelných výdajů v období bezprostředně předcházejícím uzavření úvěrové smlouvy (tj. v období červen, červenec, srpen, září 2024) tak žalovaná v červenci i červnu (a předtím i v květnu a dubnu) platila společnosti sweet.tv částku 299 Kč, společnosti O2 částku 1 158 Kč v červenci a 700 Kč v červnu, společnosti Ibank částku 4 100 Kč jako splátku za auto, společnosti Gomobil částku 1 770 Kč + 500 Kč v červenci a 1 620 Kč v červnu, společnosti PROFI CREDIT Czech splátku úvěru ve výši 1 368 Kč a , jméno FO, splácela za dům , adresa, částku 15 000 Kč a dále splácela za dům č.p. , Anonymizováno, částku 17 000 Kč. V srpnu a září však již žádná z těchto „pravidelných“ plateb neproběhla.Předžalobní výzvou ze dne 21. 5. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky, a to do tří dnů. Výzva byla téhož dne odeslána, což žalobkyně doložila podacím lístkem. Rovněž emailovou zprávou ze dne 15. 1. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužné částky.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Žalobkyně uvedla a zároveň z doložených listin vyplynulo, že úvěruschopnost žalované žalobkyně zkoumala na základě informací poskytnutých samotnou žalovanou, nahlédnutím do příslušných registrů a následně na základě provedeného výpočtu disponibilního příjmu. Ke zkoumání příjmů žalované žalobkyně pak doložila dokument „Identifikované příjmy“, kde je uveden čistý měsíční příjem žalované 84 473 Kč. Příjem žalované měl být ověřen výpisem z účtu, který žalobkyně soudu doložila. Z tohoto výpisu však pravidelný příjem žalované v takovéto výši nevyplývá, naopak je patrný pravidelný příjem (invalidní důchod) ve výši 17 352 Kč a některé další příjmy od úřadu práce, rozhodně nedosahující částky 84 000 Kč. Co se pak týká výdajů žalované, žalobkyně sama vypočítala výdaje v minimální výši 5 360 Kč a dále rezervu ve výši 650 Kč. Přitom samotná žalovaná uvedla své výdaje pouze ve výši 1 000 Kč, a to pouze na bydlení, jiné výdaje neuvedla. Žalobkyně pak neprověřovala, zda žalovaná bydlí ve vlastním domě/bytě, u rodičů nebo v nájmu (za situace, kdy k trvalému pobytu je žalovaná přihlášena na ohlašovně městského úřadu), a jaké jsou tedy její skutečné náklady na bydlení, neboť právě náklady na bydlení tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, a proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Přitom z doložených výpisů z účtu bylo patrné, že žalovaná hradí, resp. s výjimkou srpna a září 2024 hradila splátky na dva domy ve výši 15 000 Kč měsíčně a 17 000 Kč měsíčně. Dále žalobkyně žádným způsobem neprověřovala, zda žalovaná skutečně bydlí v domácnosti sama, když z doložených výpisů z účtu vyplynulo, že žalované jsou vypláceny přídavky na 4 děti a příspěvek na úhradu potřeb jednoho dítěte. K tomu soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pokud žalobkyně při posuzování výdajové stránky žalované dále vycházela ze statistických údajů (kalkulovala s částkou životního minima), ani tento postup není dostačující, neboť zejména náklady na bydlení, ale i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Dále je třeba zmínit, že žalobkyně ani nedoložila, zda zjišťovala stávající úvěrové zatížení žalované, za situace, kdy sama žalovaná žádné své stávající splátky úvěrů neuvedla a z výpisu z účtu byl přitom zjištěn minimálně jeden úvěrový závazek (vůči společnosti , právnická osoba, ) z doby předcházející uzavření úvěrové smlouvy se žalobkyní. Pokud tedy jde o příjmy a výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 11 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 11 500 Kč žalovaná neuhradila ničeho, proto soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 11 500 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu, v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů. Odeslání výzvy dne 21. 5. 2025 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované výzva doručena dne 26. 5. 2025. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 29. 5. 2025 a ode dne následujícího, tj. ode dne 30. 5. 2025, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 500 Kč od 30. 5. 2025 do zaplacení.Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 228,85 Kč, na smluvní úrok ve výši 13 503,21 Kč a na smluvní pokutu ve výši 204,04 Kč nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaná dostala do prodlení až dne 30. 5. 2025, a to pouze s částkou 11 500 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 728,85 Kč od 16. 1. 2025 do 29. 5. 2025 a na úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 228,85 Kč od 30. 5. 2025 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 26 751,10 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 12 282,63 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 46 % a z 54 % neúspěšná. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu.