22 C 23/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 16 540 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 4 000 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 37 804,51 Kč s úrokem ve výši 19,98 % z částky 9 008,71 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 9 008,71 Kč od 28. 9. 2023 do 10. 11. 2023 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 5 008,71 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 16 540 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 2. 7. 2012 smlouvu o půjčce č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 12 540 Kč, který je tvořen součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 915 Kč (s úrokovou sazbou 19,98 % ročně), odměny za administrativní činnost ve výši 2 850 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 775 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 459 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, když právní předchůdkyni uhradil celkem pouze 11 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Žalobkyně potom v žalobě požadovala dlužnou jistinu ve výši 9 008,71 Kč, poplatek ve výši 7 531,29 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 18 419,39 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6 845,12 Kč, úrok ve výši 19,98 % z částky 9 008,71 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 9 008,71 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

2. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaný o svých rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech sdělil, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou uvedeny v zákaznických kartách. Konkrétně právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z pracovní smlouvy, výplatních pásek a nájemní smlouvy; žádné doklady však žalobkyně nemá k dispozici. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla smlouva s žalovaným uzavřena.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 2. 7. 2012 smlouva o půjčce č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 12 540 Kč, který je tvořen součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 915 Kč (s úrokovou sazbou 19,98 % ročně), odměny za administrativní činnost ve výši 2 850 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 775 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 459 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, když právní předchůdkyni uhradil celkem pouze 11 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že v hotovosti obdržel celou částku půjčky. Součástí smlouvy o půjčce byly i smluvní podmínky.

5. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu (žádost o spotřebitelský úvěr) podepsanou žalovaným dne 2. 7. 2012. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí půjčky zaměstnán jako seřizovač ve společnosti , právnická osoba, . s čistým měsíčním příjmem 12 000 Kč, což mělo být ověřeno pracovní smlouvou; žalovaný zde uvedl svůj další příjem ve výši 18 000 Kč; celkové příjmy domácnosti žalované tak měly činit 30 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí v nájmu a že si peníze půjčuje za účelem dovolené. Žalovaný také uvedl, že vlastní kreditní kartu, nemá žádné děti a ani žádné jiné závazky. Běžné měsíční výdaje domácnosti žalovaného byly vyčísleny částkou 13 700 Kč (z toho nájemné 8 000 Kč, telefon 200 Kč a výdaje na domácnost 5 500 Kč).

6. Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni; přílohou č. 1 této smlouvy byl seznam postupovaných pohledávek. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 29. 9. 2023, který byl odeslán 27. 10. 2023, jak plyne z podacího lístku. Žalovaný byl zároveň vyzván k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení dopisu.

7. Předžalobní výzvou ze dne 30. 7. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 14. 8. 2024. Výzva byla odeslána téhož dne, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

8. Na právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní se vztahuje právní úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to v souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť se jedná o právní poměr vzniklý přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a současně se jedná o jiný právní poměr než týkající se práv osobních, rodinných nebo věcných.

9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smluv o půjčce tak, jak tento institut upravuje § 657 obč. zák.: „Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.“. Na zamýšlené smluvní vztahy dopadá také úprava obsažená v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 24. 2. 2013 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by mu půjčka byla poskytována v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.“11. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je tedy i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).

12. Stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smluv žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalovaného o jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech a že tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými od žalovaného (pracovní smlouvou, nájemní smlouvou, výplatními páskami). Tato tvrzení však žalobkyně ničím nepodložila a soudu nedoložila žádné listiny prokazující průběh zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. V takovém případě soudu nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného.

13. Úprava § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 24. 2. 2013 ukládala věřiteli povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit. Zákonem č. 43/2013 Sb. bylo dotyčné ustanovení (s účinností od 25. 2. 2013) doplněno tak, že „věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. V projednávané věci byly smlouvy uzavřeny před nabytím účinnosti zákona č. 43/2013 Sb. K odpovědi na otázku, zda i podle právní úpravy před dotyčnou novelou bylo možné vyhodnotit smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené bez řádného splnění uvedené povinnosti věřitelem za neplatné (tedy bez toho, že by jejich neplatnost stanovil přímo zákon) je třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, že „nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spotřebitelům - neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval. Lze proto shrnout, že i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

14. Předmětnou smlouvu je tudíž nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 451 obč. zák.: „(1) Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. (2) Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

15. Žalovaný na poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč uhradil celkem 11 000 Kč, zbývá mu tedy vrátit 4 000 Kč.

16. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou výzvu obsaženou v oznámení o postoupení pohledávek, jejíž odeslání žalované dne 27. 10. 2023 žalobkyně prokázala dodejkou. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované výzva doručena dne 1. 11. 2023. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 10. 11. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 11. 11. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně v zákonné výši ke dni 23. 5. 2013 (7,05 % ročně), tj. ve výši nižší, než kolik činila zákonná výše ke dni 11. 11. 2023 (15 % ročně). Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení v požadované výši 7,05 % ročně z částky 4 000 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení. Soud naopak žalobu zamítl co do částky 37 804,51 Kč (součet částky 12 540 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 18 419,39 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 845,12 Kč) a dále co do úroku ve výši 19,98 % z částky 9 008,71 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 9 008,71 Kč od 28. 9. 2023 do 10. 11. 2023 a zákonného úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 5 008,71 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.