22 C 236/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 43 118,26 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 208 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 24 910,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 43 118,26 Kč od 27. 11. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 43 118,26 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 19. 12. 2023 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku právní předchůdkyni žalobkyně splácet v 48 pravidelných měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 66,27 % ročně, přičemž bylo ujednáno přirůstání úroku k jistině; konečná splatnost měla nastat 22. 12. 2027. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně http://www., Anonymizováno, .cz a dalších prostředků komunikace na dálku. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, k tomu žalobkyně uvedla, že původní věřitelka provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích (ISIR, SOLUS, NRKI); sám žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. Úvěruschopnost byla ověřena výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, přičemž žalovanému byla ponechána rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku (těchto 10 % se přitom musí rovnat minimálně životnímu minimu). Původní věřitelka tak úvěruschopnost žalovaného prověřovala nahlédnutím do přístupných registrů a databází, vycházela z dokladů poskytnutých žalovaným a rovněž co se výše příjmu žalovaného a výše jeho výdajů vycházela ze sdělení žalovaného. Žalovaný původní věřitelce poskytl výpis z účtu obsahující údaj o výši výplaty od zaměstnavatele. Žalovaný svým závazkům ze smlouvy nedostál, když nehradil splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně celý úvěr zesplatnila. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 21 792 Kč. Žalobkyně v žalobě po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 18 208 Kč spolu s přirostlým úrokem za období od 19. 12. 2023 do 26. 11. 2024 ve výši 24 910,26 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 43 118,26 Kč od 27. 11. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně společností , právnická osoba, . sjednali dne 19. 12. 2023 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. , hodnota, , ve znění dodatku č. , hodnota, z téhož dne, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 66,27 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 2 724 Kč, tj. včetně úhrady za pojištění ve výši 13,95 % ze splátky před jejím navýšením o úhradu za pojištění [viz část A) smlouvy]. Ve smlouvě je uvedeno číslo účtu k výplatě úvěru č. , hodnota, . O schválení smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 20. 12. 2023, jehož obsahem byl i splátkový kalendář. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, jak je v podrobnostech popsáno v dodatku. Žalobkyně doložila i formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a kopii občanského průkazu žalovaného.

4. Z hodnocení klienta ze dne 19. 12. 2023 plyne, že žalovaný měl být v té době zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 18 000 Kč. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta vyčísleny celkem částkou 8 775 Kč s tím, že částka 4 860 Kč představovala životní minimum a částku ve výši 3 915 Kč tvořily náklady na bydlení. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nejsou. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný a bydlí v pronájmu.

5. Ohledně ověřování příjmové stránky žalovaného předložila žalobkyně čtyři potvrzení o provedení transakce, z nichž je patrné, že na bankovní účet žalovaného došla od společnosti , právnická osoba, . dne 15. 9. 2023 částka ve výši 23 066 Kč, dne 17. 10. 2023 částka ve výši 12 518 Kč, dne 16. 11. 2023 částka ve výši 25 768 Kč a dne 15. 12. 2023 částka ve výši 17 234 Kč. Účel těchto plateb ani žádná poznámka či zpráva nejsou uvedeny. Dle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný v registru záznam. Z výpisu NRKI soud zjistil, že žalovaný si historicky žádal o úvěr u dvou jiných finančních institucí či bank aktuálně se součtem celkové zbývající částky k doplacení 34 200 Kč, přičemž neměl žádný dluh po splatnosti.

6. Dle dokladu o vyplacení úvěru (otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu) byla částka 40 000 Kč připsána dne 19. 12. 2023 na účet č. , č. účtu, uvedený ve smlouvě. Vlastnictví předmětného účtu žalovaným bylo doloženo potvrzením banky o vedení účtu.

7. Dopisem ze dne 26. 11. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámila, že úvěr byl k tomuto dni zesplatněn a žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 5. 4. 2025, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů. Žalovaný byl dále vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů předžalobní výzvou ze dne 5. 4. 2025, k níž žalobkyně doložila podací lístek z téhož dne.

8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně (i její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“11. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“15. Žalobkyně stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů sdělených žalovaným, když sám žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. K tomu soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Dále žalobkyně doložila čtyři potvrzení o provedených transakcích, z nichž jsou patrné toliko pravidelné příjmy žalovaného od společnosti , právnická osoba, . (byť není z ničeho zřejmé, že se jedná o mzdu žalovaného, když nebyla doložena např. pracovní smlouva či výplatní pásky); pravidelné výdaje žalovaného však nejsou patrné z žádné listiny. Zejména nebyly nikterak doloženy výdaje žalovaného související s bydlením, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Tyto výdaje přitom byly snadno zjistitelné v případě nájemního bydlení především z nájemní smlouvy, dále např. z dokladů SIPO, výpisů z účtu aj. Pokud tedy jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“17. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 40 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

18. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil částku 21 792 Kč, proto soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení neuhrazené části jistiny ve výši 18 208 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalovanému bylo v nedávné době (v období posledních osmi měsíců) zahájeno celkem 7 civilních řízení, kde je žalován v důsledku nesplácení jiných úvěrů či zápůjček. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy, jelikož žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit. Pro případ sporu o tom, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele stanoví § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, že tuto dobu určí soud, a to „podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“ S ohledem na existenci dalších závazků žalovaného, které jsou již předmětem soudních řízení, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta dvou měsíců od právní moci rozsudku.

19. Ve zbývající části (tedy ohledně úroku ve výši 24 910,26 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 43 118,26 Kč od 27. 11. 2024 do zaplacení) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.