22 C 238/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 11 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 23. 2. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 1 500 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 500 Kč od 21. 9. 2023 do 22. 2. 2024, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 500 Kč od 23. 2. 2024 do zaplacení a rozdílu mezi zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 000 Kč od 23. 2. 2024 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 23. 2. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 441,28 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 11 500 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené dne 21. 9. 2022 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 10 000 Kč v hotovosti, kterou měla žalovaná vrátit v 52 týdenních splátkách spolu s poplatkem ve výši 1 500 Kč za zpracování spotřebitelského úvěru. Žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, tak žalobou požaduje kromě 11 500 Kč též zákonný úrok z prodlení z této částky od 21. 9. 2023 do zaplacení. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalované úvěr splatit výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, a to na podkladě informací poskytnutých žalovanou o jejích příjmech a výdajích, nejvyšším dosaženém vzdělání, druhu bydlení. Tyto informace žalovaná podložila mj. občanským průkazem, výplatní páskou či daňovým přiznáním, výpisem z účtu či složenkami, žalobkyně však těmito listinami nedisponuje. Výše ověřeného příjmu žalované přitom činila 22 522 Kč a běžné měsíční výdaje 4 000 Kč; všechny tvrzené skutečnosti se promítly do zákaznické karty, kterou žalovaná podepsala, a byly utvrzeny čestným prohlášením žalované o jejich pravdivosti. Dále žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně prolustrovala před uzavřením smlouvy žalovanou v systémech ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, a to s negativním výsledkem.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně - společností , právnická osoba, , byla dne 21. 9. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč v hotovosti, spolu s úrokem ve výši 4 971 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 998 Kč a poplatkem za doplňkové pojištění ve výši 1 924 Kč (celkem 20 393 Kč), který se žalovaná zavázala průběžně vracet v pravidelných týdenních splátkách po 393 Kč, a to dle pravidel obsažených v obchodních podmínkách (Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru), jež byly žalobkyní doloženy. Žalované byly poskytnuty i Standardní informace o spotřebitelském úvěru. V Zákaznické kartě žalovaná uvedla, že má učňovské vzdělání, žije v nájmu, je svobodná, zaměstnána na plný úvazek na pozici „úklidové pomocné práce“ u , jméno FO, , s čistým měsíčním příjmem 22 522 Kč, který měla doložit výplatními páskami za měsíce červenec a srpen 2022 (pozn.: těmi však žalobkyně dle svého sdělení nedisponuje). Své pravidelné měsíční výdaje žalovaná odhadla na 4 000 Kč. Uvedla dále, že má spotřebitelský úvěr ještě u jiné společnosti.

4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 14. 2. 2024. Zároveň byla žalovaná tímto dopisem vyzvána k úhradě dlužné částky do deseti dnů od data doručení tohoto dopisu.

5. K úhradě dluhu byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 14. 2. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně doložila podacím lístkem. V této upomínce byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů.

6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“9. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

11. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

12. Žalobkyně věrohodně neprokázala, že její právní předchůdkyně skutečně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péči úvěruschopnost žalované. K úvěrové smlouvě sice doložila zákaznickou kartu vyplněnou a podepsanou žalovanou, odkazující se na dvě výplatní pásky, avšak ty neučinila přílohou žaloby, a to ani dodatečně. Nadto žalobkyně výslovně připustila, že přílohami zákaznické karty nedisponuje, ačkoli právní předchůdkyně má povinnost tyto dokumenty uchovávat po zákonem stanovenou dobu [viz § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru]. Lze tedy konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované nesplnila řádně, zejména zcela rezignovala na prověření výdajů žalované. Bez stěžejních, řádně doložených údajů o nákladech a výdajích žadatele o úvěr nelze provést řádnou analýzu finančního rozpočtu žalované, a proto je za takové situace vyloučené učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelky a posoudit její schopnost úvěr splácet. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalované nebyla posuzována řádně a s náležitou péčí.

13. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“14. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu (částku, kterou čerpala), a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

15. Vzhledem k tomu, že žalované byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 10 000 Kč, na které žalovaná podle tvrzení žalobkyně ničeho nezaplatila, zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 10 000 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 14. 2. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje následující domněnku doby dojití: „Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.“ V souladu s touto domněnkou byla žalované předžalobní výzva doručena dne 19. 2. 2024. Protože jí byla k úhradě poskytnuta lhůta tří dnů, byla povinna úhradu provést do 22. 2. 2024. Ode dne následujícího, tj. od 23. 2. 2024, byla žalovaná v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši 15 % ročně, ačkoli ke dni 23. 2. 2024 činil pouze 14,75 % ročně.

16. Soud žalobu zamítl co do zbývajících 1 500 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 500 Kč od 21. 9. 2023 do 22. 2. 2024, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 500 Kč od 23. 2. 2024 do zaplacení a co do rozdílu mezi zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 000 Kč od 23. 2. 2024 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 23. 2. 2024 do zaplacení.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 13 744,86 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 11 293,15 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla z 82 % úspěšná a z 18 % neúspěšná (z 18 % tak byla úspěšná žalovaná) a má tak vůči žalované právo na zaplacení 64 % náhrady nákladů řízení.

18. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Dle názoru soudu jde v daném případě zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čem svědčí množství obdobných návrhů podávaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 252 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 441,28 Kč (64 % z 2 252 Kč).