22 C 242/2019

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 42 192 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit částku 6 029 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 029 Kč od 13. 8. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném úroku ve výši 69,28 % ročně z částky 37 034,41 Kč od 23. 1. 2019 do zaplacení, se řízení zastavuje.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 36 163 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 36 163 Kč od 13. 8. 2019 do zaplacení, částky 8 352,57 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 37 034,41 Kč od 23. 1. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 1. 2019 dosáhne částky 139 060 Kč, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 42 192 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 22. 12. 2017 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 40 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 136,58 % ročně žalobkyni splatit v 36 měsíčních splátkách po 3 219 Kč splatných vždy k 17. dni kalendářního měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomu žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI, prověřila si, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel a uhradil na něj do podání žaloby pouze částku v celkové výši 28 971 Kč, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 21. 1. 2019. Po zesplatnění žalovaný uhradil na svůj dluh ještě 5 000 Kč. Žalobkyni pak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 40 194,15 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru, na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkem tedy 998 Kč), a na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení, kdy tuto žalobkyně požadovala vždy z aktuálně zbývající nové jistiny úvěru za období od 23. 1. 2019 do 13. 8. 2019, tj. ve výši 8 352,57 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 89,28 % ročně opět vždy z aktuálně zbývající nové jistiny úvěru za období od 23. 1. 2019 do zaplacení (maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 1. 2019 dosáhne částky 139 060 Kč). S ohledem na prodlení žalovaného požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 42 192 Kč, a to pouze za období od 13. 8. 2019, tj. ode dne podání žaloby, do zaplacení.

2. Podáním ze dne vzala žalobkyně žalobu zpět co do úroku ve výši 69,28 % ročně z částky 37 034,41 Kč od 23. 1. 2019 do zaplacení. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. Soud proto částečné zpětvzetí žaloby promítl do výroku II. tohoto rozsudku a co do úroku ve výši 69,28 % ročně z částky 37 034,41 Kč od 23. 1. 2019 do zaplacení řízení zastavil.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo ze strany České národní banky uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 22. 12. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit tuto částku společně s úrokem v 36 měsíčních splátkách po 3 219 Kč, splatných vždy k 17. dni kalendářního měsíce, kdy výše úrokové sazby činila 136,58 % ročně. O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 3. 1. 2018. Dle doloženého dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně žalovanému vyplatila dne 29. 12. 2017 částku 40 000 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě.

6. Žalobkyně dále doložila předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovaným, pracovní smlouvu ze dne 20. 2. 2017, výpis z běžného účtu, z něhož plyne, že v listopadu roku 2017 vyplatil žalovanému jeho zaměstnavatel mzdu ve výši 20 344 Kč a v měsíci prosinci roku 2017 mzdu ve výši 38 815 Kč a příslušné výplatní pásky za měsíce listopad a prosinec roku 2017. Dále žalobkyně doložila dokument s názvem„ Hodnocení klienta“ opět podepsaný žalovaným, kam žalovaný uvedl jako svůj jediný příjem čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 27 000 Kč, respektive 26 896 Kč. Jako výdaje žalovaného zde byly uvedeny náklady na bydlení v celkové výši 1 500 Kč a výdaje na dítě v domácnosti ve výši 2 000 Kč měsíčně. Na straně výdajů bylo dále počítáno s částkou životního minima pro žalovaného ve výši 3 410 Kč měsíčně. Disponibilní zdroje žalovaného tak podle hodnocení žalobkyně činily 19 090 Kč měsíčně. Konečně žalobkyně doložila výpis z nebankovních registrů ze dne 20. 12. 2017, dle kterého byl žalovanému přiřazen kód příznaku 16 (kdy klientova smlouva je hodnocena jako špatná) a výpis z registru SOLUS, v němž nebyly uvedeny žádné dlužné závazky žalovaného.

7. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě je zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé splátky rozpočteny na jistinu a na úrok a z karty klienta je zřejmé, že žalovaný uhradil žalobkyni na svůj dluh celkovou částku 33 971 Kč.

8. Upomínkami ze dne 18. 12. 2018 a 17. 1. 2019 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek úvěru, přičemž byl rovněž upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 60 dnů. Dopisem ze dne 21. 1. 2019 bylo žalovanému oznámeno zesplatnění celého úvěru a žalovaný byl vyzván k úhradě všech závazků nejpozději do 10 dnů ode dne odeslání výzvy.

9. K úhradě dlužné částky byl žalovaný dále vyzván předžalobní upomínkou ze dne 25. 7. 2019, jejíž odeslání žalobkyně prokázala přiloženým podacím archem.

10. Z žalobkyní předložených listin s názvy„ Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“,„ Informace o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu pro účely uplatnění výjimky z plné působnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru“,„ Vyřízení žádosti podle § 14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů“, z odpovědi Equa Banky na součinnost ze dne 28. 8. 2018 a z přípisu [obec] spořitelny ze dne 19. 9. 2018 nazvaným jako„ Žádost o součinnost“, soud s ohledem na níže uvedené skutečnosti neučinil žádné skutkové závěry ve věci.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 586 odst. 1 občanského zákoníku, je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

15. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

18. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne 22. 12. 2017 finanční prostředky ve výši 40 000 Kč, které měl žalovaný v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem v pravidelných měsíčních splátkách.

19. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzovaní úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalovaného, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany řádně ověřeny, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalovaného, ale vyžádala si výplatní pásky a výpisy z účtu žalovaného. Co se však týče výdajů žalovaného, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány. Žalobkyně se v tomto ohledu spokojila s tvrzením žalovaného o výši jeho nákladů na bydlení v částce 1 500 Kč měsíčně a o výživném na dítě žijící ve společné domácnosti v částce 2 000 Kč, aniž by však tyto výdaje byly jakkoli doloženy. Jestliže tedy žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, není z předmětného dokumentu„ Hodnocení klienta“ patrné, zda i tato skutečnost byla ze strany žalobkyně nějakým způsobem ověřena. Náklady na bydlení přitom představují jednu ze zásadních a stěžejních položek výdajů každé domácnosti, jejímž ověřením se žalobkyně nezabývala. Ačkoli tedy příjmy žalovaného ze zaměstnání nebyly nízké, podezřele nízká byla částka, kterou žalovaný označil jako své měsíční výdaje na bydlení. Žalobkyně takto tvrzené výdaje nepodrobila žádnému zkoumání, resp. ověření, a s ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující, tyto charakteristiky nemůže splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránění zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

23. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaný tak byla od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 40 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaný přitom již uhradil částku ve výši 33 971 Kč, a tudíž mu zbývá žalobkyni vrátit 6 029. K úhradě této částky tedy soud žalovaného zavázal; ve zbytku nároky žalobkyně zamítl. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení, pak povinnost k vydání bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 696/2018), což se v tomto případě stalo sice už 25. 7. 2019, avšak žalobkyně požadovala úrok z prodlení teprve ode dne podání žaloby, tj. od 13. 8. 2019.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl plně úspěšný žalovaný, a ten by tak měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.