22 C 247/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 222 653 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 190 242 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 190 242 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 32 411 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 614 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 32 897,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 222 653 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 18. 5. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované finanční prostředky ve výši 221 963 Kč na nákup automobilu. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 84 měsíčních splátkách po 4 026 Kč s tím, že byla sjednána úroková sazba ve výši 12,9 %, a kromě dohodnutého úroku byla žalovaná zavázána platit i poplatek za sjednání úvěru ve výši 3 % z jistiny. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že žalovaná ve smlouvě stvrdila svým podpisem výši svých měsíčních příjmů, měsíčních nákladů na bydlení, jiných závazků, uvedla rodinný stav a počet vyživovaných osob. Informace poskytnuté žalovanou byly ze strany žalobkyně, resp. obchodníka prověřeny telefonicky, prostřednictvím výpisu z účtu a vlastního statistického modelu s přihlédnutím k údajům o životním a existenčním minimu a k datům ČSÚ o průměrných výdajích obyvatelstva (včetně průměrného nájemného). Výdaje na jiné splátky úvěrů byly ověřeny dle CRIF a dále žalobkyně nahlédla do databáze SOLUS a insolvenčního rejstříku. Zjištěné informace byly vyhodnoceny s tím výsledkem, že žalovaná je schopna spotřebitelský úvěr řádně splácet. Žalovaná však úvěr řádně a včas nesplácela, když celkem dosud uhradila 25 256 Kč a zůstala žalobkyni dlužna na jistině úvěru částku 211 856 Kč. Kromě dlužné jistiny žalobkyně po žalované požadovala zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 8 197 Kč, nákladů pro případ ukončení smlouvy ve výši 1 500 Kč, nákladů za upomínky ve výši 1 100 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 211 856 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 18. 5. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] [číslo] kdy za žalobkyni tuto smlouvu uzavřela společnost [právnická osoba], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 221 963 Kč na koupi vozidla Volkswagen Passat, jehož kupní cena činila 215 498 Kč. Úvěr měl být poskytnut převodem peněžních prostředků na účet obchodníka [právnická osoba], s nímž žalovaná uzavřela kupní smlouvu na uvedené vozidlo a jehož cena měla být financována prostřednictvím spotřebitelského úvěru. Poskytnutou jistinu se žalovaná zavázala žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 12,90 % ročně a s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 3 % z výše financované částky úvěru, v pravidelných měsíčních splátkách, kdy výše měsíčních splátek činila 4 026 Kč a byly splatné vždy ve stejný den jako den uzavření smlouvy v každém následujícím měsíci. Celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit činila 338 184 Kč. Úvěr měl být poskytnut okamžikem převodu peněžních prostředků z účtu žalované u žalobkyně ve prospěch účtu obchodníka. Pro případ prodlení s úhradou více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně odstoupit od smlouvy. Odstoupením smlouva zaniká a celý do té doby nesplacený úvěr včetně veškerých dalších peněžitých závazků se stává okamžitě splatným. Nedílnou součástí smlouvy byl Sazebník pro smlouvy o spotřebitelském úvěru. V sazebníku byla stanovena náhrada účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením žalované v částce 500 Kč za 1. písemnou upomínku, 600 Kč za 2. upomínku a 1 500 Kč v případě ukončení smlouvy ze strany žalobkyně z důvodu prodlení žalované trvajícího alespoň 3 měsíce. Žalobkyně soudu předložila i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] a dále Protokol o převzetí vozidla – smlouva o úvěru [číslo] z něhož bylo zjištěno, že žalovaná vozidlo, k jehož financování úvěr sloužil, převzala dne 18. 5. 2020. Z doloženého přehledu transakcí je zřejmé, že částka 215 498,06 Kč byla proplacena dne 16. 7. 2020 z účtu [číslo] [bankovní účet] na účet číslo [bankovní účet], u něhož je jako název protiúčtu uvedeno [anonymizována dvě slova]; skutečnost, že příjemcem této finanční částky (majitelem účtu) byl obchodník [právnická osoba] je patrná rovněž z potvrzení vytištěného z internetové stránky [webová adresa].

4. Žalovaná celkem žalobkyni uhradila 25 256 Kč, jak vyplynulo z předložené tabulky.

5. Dopisem ze dne 1. 6. 2021 žalobkyně žalované oznámila, že odstupuje od smlouvy a vyzvala žalovanou k okamžitému zaplacení dlužné částky ve výši 222 653 Kč; dle podacího archu byl dopis odeslán dne 3. 6. 2021. K okamžité úhradě dlužné částky byla pak žalovaná vyzvána i dopisem ze dne 1. 9. 2021, který byl odeslán dne 3. 9. 2021, jak je patrné z podacího archu.

6. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru [právnická osoba] soud zjistil, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy provedla lustraci žalované v registru SOLUS, v insolvenčním rejstříku, registru CRIF. Příjem žalované ze zaměstnání měl činit 18 910 Kč měsíčně, výdaje na bydlení 5 780 Kč měsíčně a splátky úvěrů 4 278 Kč měsíčně, přičemž příjmy a výdaje měly být ověřeny z příslušných databází a registrů. Žalobkyně tak dospěla k rozdílu příjmů a výdajů žalované 8 852 Kč a vyhodnotila žalovanou jako schopnou splácet úvěr s výší měsíční splátky 4 026 Kč.

7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

9. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 15. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015.

16. Příjem žalované 18 910 Kč měsíčně ani její výdaje 10 058 Kč měsíčně nebyly ze strany žalobkyně nikterak doloženy ani ověřeny. Žalobkyně své tvrzení, že příjmy a výdaje žalované byly před uzavřením úvěrové smlouvy prověřována telefonicky a výpisem z účtu ničím neprokázala. A je tedy zřejmé, že se spokojila pouze s údaji od žalované. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pokud pak dále žalobkyně tvrdí, že provedla lustraci žalované v příslušných registrech (SOLUS, insolvenční rejstřík, CRIF), pak ani k tomuto nedoložila žádné výstupy. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalované úvěr řádně splatit.

17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

19. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 215 498 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 21. Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila částku 25 256 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 190 242 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou výzvu ze dne 1. 6. 2021, která byla odeslána 3. 6. 2021. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byl žalované dopis doručen dne 8. 6. 2021. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla povinna provést úhradu okamžitě, splatnost nastala dnem následujícím (9. 6. 2021), a ode dne následujícího, tj. ode dne 10. 6. 2021, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně v zákonné výši až ode dne 15. 6. 2021, tj. ode dne pozdějšího, soud jí tedy přiznal zákonný úrok z prodlení až od tohoto data.

22. Ve zbývající části, tj. co do části požadované jistiny ve výši 21 614 Kč, co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 8 197 Kč, nákladů pro případ ukončení smlouvy ve výši 1 500 Kč, nákladů za upomínky ve výši 1 100 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 614 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 264 888 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 228 168 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání tohoto rozsudku, tj. k datu 13. 11. 2023). Žalobkyně tak byla z 86 % úspěšná a ze 14 % neúspěšná (ze 14 % tak byla úspěšná žalovaná) a má tak vůči žalované právo na zaplacení 72 % náhrady nákladů řízení.

24. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 11 133 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupkyně žalobkyně učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Při tarifní hodnotě 222 653 Kč činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon dle § 7 bod 5 advokátního tarifu 9 220 Kč a dále právní zástupkyni žalobkyně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 45 690,60 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 32 897,30 Kč (72 % z 45 690,60 Kč).