22 C 250/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 116 185,16 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 53 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 29. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 62 985,16 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 17 626,92 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 16 409,03 Kč, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 59 663,06 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 59 663,06 Kč od 15. 12. 2022 do 28. 1. 2023 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 463,06 Kč od 29. 1. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 116 185,16 Kč s příslušenstvím. Z podané žaloby vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] s žalovaným uzavřela dne 24. 2. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit takto poskytnutou jistinu a k tomu ještě částku 35 522 Kč, představovanou kapitalizovaným úrokem ve výši 24 938 Kč (kdy úroková sazba činí 24,24 % ročně), poplatkem za zpracování půjčky ve výši 1 500 Kč a poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 9 084 Kč. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích (zaznamenaných do jeho zákaznické karty), z potvrzení o příjmu, výměr důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky a také z výsledků lustrací provedených v příslušných registrech (SOLUS, CEE, ISIR, NRKI, BRKI). Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál a poslední splátku uhradil dne 12. 3. 2020. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Od podpisu úvěrové smlouvy do postoupení pohledávky žalovaný uhradil pouze 7 360 Kč. Zažalovaná částka 66 626,16 Kč tak v sobě zahrnuje dlužnou jistinu ve výši 33 987,53 Kč a dlužnou část poplatku ve výši 32 638,63 Kč. Kromě toho žalobkyně nárokuje i kapitalizovaný úrok ve výši 10 939 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 9 440,98 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 33 987,53 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 24,24 % ročně z částky 33 987,53 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

1. Dále z podané žaloby vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] s žalovaným uzavřela dne 6. 12. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit takto poskytnutou jistinu a k tomu ještě částku 30 676 Kč, představovanou kapitalizovaným úrokem ve výši 16 451 Kč (kdy úroková sazba činí 25,14 % ročně), poplatkem za zpracování půjčky a za další péči o zákazníka ve výši 11 129 Kč a pojistným ve výši 3 096 Kč. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích (zaznamenaných do jeho zákaznické karty), z výplatních pásek, z výměry důchodu a další sociální podpory, pracovní smlouvy, z nájemní/podnájemní smlouvy, dokladů SIPO a výpisů z účtu žalovaného a konečně také z výsledků lustrací provedených v příslušných registrech (SOLUS, CEE, ISIR, NRKI, BRKI). Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál a poslední splátku uhradil dne 12. 3. 2020. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Od podpisu úvěrové smlouvy do postoupení pohledávky žalovaný uhradil pouze 7 440 Kč. Zažalovaná částka 49 559 Kč tak v sobě zahrnuje dlužnou jistinu ve výši 25 675,53 Kč a dlužnou část poplatku ve výši 23 883,47 Kč. Kromě toho žalobkyně nárokuje i kapitalizovaný úrok ve výši 6 687,92 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6 968,05 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25 675,53 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 25,14 % ročně z částky 25 675,53 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 24. 2. 2020 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč s tím, že žalovaný ve 78 měsíčních splátkách po 969 Kč (poslední splátka 909 Kč) žalobkyni vrátí celkem 75 522 Kč, která je kromě jistiny tvořena též kapitalizovaným úrokem ve výši 24 938 Kč (kdy úroková sazba činí 24,24 % ročně), poplatkem za zpracování půjčky ve výši 1 500 Kč a poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 9 084 Kč. Částka 6 532 Kč přitom měla směřovat na úhradu jiného dluhu žalovaného u žalobkyně. Součástí smlouvy byly též„ Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru“. V žádosti o spotřebitelský úvěr se uvádí, že žalovaný měl být zaměstnán jako dělník ve [právnická osoba] s. r. o. s čistou měsíční mzdou ve výši 12 348 Kč, svobodný bez vyživovací povinnosti vůči jiné osobě a žijící s rodiči. Své měsíční výdaje vyčíslil na 3 000 Kč. Podle tabulky umoření uhradil žalovaný celkem 7 360 Kč.

1. Dále soud zjistil, že dne 6. 12. 2019 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč s tím, že žalovaný ve 24 měsíčních splátkách po 2 445 Kč (poslední splátka 2 441 Kč) žalobkyni vrátí celkem 58 676 Kč, která je kromě jistiny tvořena též kapitalizovaným úrokem ve výši 16 451 Kč (kdy úroková sazba činí 25,14 % ročně), poplatkem za zpracování půjčky a za další péči o zákazníka ve výši 11 129 Kč a pojistným ve výši 3 096 Kč Součástí smlouvy byly též„ Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru“. Zákaznická karta (žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru) nebyla v tomto případě předložena. Podle tabulky umoření uhradil žalovaný celkem 7 440 Kč.

1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 byly pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 16. 12. 2022, podaným k poštovní přepravě 13. 1. 2023, jehož součástí byla též výzva k úhradě dluhu do 10 dnů od doručení tohoto dopisu. K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 9. 3. 2023, podanou k poštovní přepravě následujícího dne, v níž mu byla stanovena dodatečná lhůta k úhradě dluhu do 24. 3. 2023.

1. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích, z předložených důchodových výměrů, poštovních poukázek či nájemních smluv a také z lustrací provedených v příslušných registrech. Jako součást žaloby však doložila pouze formulář (zákaznickou kartu) vážící se ke smlouvě ze dne 6. 12. 2019, avšak bez toho, aby k ní připojila též listiny, na které se odkazuje; v případě úvěrové smlouvy ze dne 24. 2. 2020 nedoložila dokument žádný. Soudu tak nezbývá než uzavřít, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Žalovaný na svůj dluh podle tvrzení žalobkyně uhradil v případě první smlouvy 7 360 Kč a v případě druhé smlouvy celkem 7 440 Kč. Soud tak přiznal žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 32 640 Kč a 20 560 Kč (celkem 53 200 Kč), a to včetně úroku z prodlení z těchto částek z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, obsahující výzvu k plnění, jejíž odeslání dne 13. 1. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že„ Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předžalobní upomínka doručena ve středu 18. 1. 2023. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta 10 dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 28. 1. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 29. 1. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala ve výši 10 % ročně, ačkoli k datu 29. 1. 2023 jeho zákonná výše činila 11,75 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení pouze ve výši požadované úrokové sazby.

1. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 62 985,16 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 17 626,92 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 16 409,03 Kč, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 59 663,06 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 59 663,06 Kč od 15. 12. 2022 do 28. 1. 2023 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 463,06 Kč od 29. 1. 2023 do zaplacení, soud naopak žalobu zamítl.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Ve věci byla převážně úspěšný žalovaný (při určení poměru úspěchu a neúspěchu ve věci soud vzal v úvahu rovněž požadovaný úrok a úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku) a ten by tak měl vůči žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. V souzené věci však nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s ním nějaké náklady vůbec vznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.