22 C 263/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 24 643 Kč s příslušenstvím

I. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 9 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 000 Kč od 10. 2. 2024 do zaplacení, se řízení zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč, přičemž uvedenou povinnost je žalovaný povinen splnit v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci s tím, že nebude-li zaplacena byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu.

III. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 7 643 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 643 Kč od 10. 2. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkové částky 24 643 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , Anonymizováno, . se žalovaným uzavřela dne 10. 1. 2024 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 17 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 503,01 Kč a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 139,99 Kč nejpozději do 9. 2. 2024. Smlouva byla uzavřena tak, že žalovaný se nejdříve zaregistroval na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně http://www., Anonymizováno, .cz, kam zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy, čímž zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Po dokončení registrace žalovaný zaslal právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, načež mu byl zaslán návrh smlouvy, který žalovaný akceptoval. Posléze byly žalovanému vyplaceny finanční prostředky. Žalovaný svůj závazek řádně a včas nesplnil, neboť právní předchůdkyni žalobkyně ničeho nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném požadovala dlužnou jistinu ve výši 17 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 139,99 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 503,01 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného také zákonný úrok z prodlení z částky 24 643 Kč od 10. 2. 2024 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného prověřila její právní předchůdkyně tak, že provedla lustraci žalovaného ve veřejných registrech a databázích (nebankovní registr klientských informací, bankovní registr klientských informací, registr exekucí). Žalobkyně dále uvedla, že původní věřitelka provedla výpočet mezi doložitelnými příjmy a výdaji.

2. Podáním ze dne 18. 12. 2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do částky 9 000 Kč s úrokem z prodlení, neboť tuto částku žalovaný uhradil původní věřitelce před podáním žaloby a tyto platby nebyly započteny z důvodu administrativní chyby. Žalobkyně po částečném zpětvzetí požadovala zaplacení částky 15 643 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za období od 10. 2. 2024 do zaplacení.

3. Žalovaný svůj dluh uznal a uvedl, že se dostal do finanční tísně a není v jeho silách zaplatit celou částku najednou. Žádal, aby mu bylo umožněno dluh splácet po 1 000 Kč měsíčně.

4. Dle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

5. S ohledem na výše uvedené soud rozhodl dle § 96 odst. 2 o. s. ř. tak, že řízení v rozsahu zpětvzetí návrhu zastavil; řízení tedy bylo zastaveno ohledně částky 9 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 000 Kč od 10. 2. 2024 do zaplacení.

6. Ve zbytku se soud žalobou věcně zabýval a za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") rozhodl bez nařízení jednání.

7. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , Anonymizováno, . byla dne 10. 1. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , spisová značka, , v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho účet finanční prostředky ve výši 17 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit do 30 dnů od jejich poskytnutí, a to společně s poplatkem za sjednání úvěru, který činil 7 139,99 Kč a dále byl dohodnut úrok ve výši 503,01 Kč. Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. Žalobkyně doložila i formulář pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru. Dle doloženého potvrzení o provedení transakce byla dne 10. 1. 2024 z účtu právní předchůdkyně žalobkyně odeslána na účet č. , č. účtu, částka 17 000 Kč. Dle Informace o vlastníkovi je vlastníkem účtu č. , č. účtu, žalovaný.

8. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 5. 2025 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 7. 6. 2025, jímž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů. K úhradě dlužné částky do tří dnů byl žalovaný vyzván rovněž předžalobní výzvou ze dne 7. 6. 2025, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem.

9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“12. Způsob, jakým měla žalobkyně (její právní předchůdkyně) tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

18. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně zkoumala tak, že provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech a databázích. Žalobkyně však přes výzvu soudu nedoložila žádný dokument, z něhož by bylo patrno, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného. K úvěrové smlouvě nedoložila ani žádost o úvěr, případně jiný dokument, v němž by jí žalovaný sdělil informace o své osobě týkající se jeho majetkové situace, bydlení, výdajů apod. Uvedené informace by pak měly být doloženy příslušnými doklady (především pracovní smlouvou, výplatními páskami, výpisy z bankovních účtů žalovaného atd.), tyto však absentovaly a soudu nebyly předloženy ani dodatečně. Lze tedy konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně na svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného zcela rezignovala, tuto nijak nezkoumala ani neprověřovala a příslušné doklady po žalovaném nejspíše ani nežádala. Bez stěžejních, řádně doložených údajů o nákladech a výdajích žadatele o úvěr nelze provést řádnou analýzu finančního rozpočtu žalovaného, a proto je za takové situace vyloučené učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla posuzována řádně a s náležitou péčí.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“20. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 17 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

21. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr před podáním žaloby uhradil 9 000 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 8 000 Kč.

22. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaný uvedl, že v jeho množnostech je splácet 1 000 Kč měsíčně, rozhodl soud o povinnosti žalovaného vrátit zbývající část poskytnuté jistiny v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Soud má přitom za to, že takto vysoké splátky jsou v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně a ke splacení dojde v přiměřené době. Soud takto rozhodl podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a určil dále (dle § 565 občanského zákoníku), že nesplní-li žalovaný byť i jedinou splátku řádně a včas, stane se celý dluh splatný ihned. Soud má za to, že tento možný následek nesplacení bude pro žalovaného dostatečnou výstrahou, aby splátky plnil řádně a včas.

23. Ve zbývající části (tedy ohledně částky 7 643 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 643 Kč od 10. 2. 2024 do zaplacení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, ve spojení s § 146 odst. 2 větou první, dle které je účastník, který zavinil zastavení řízení, povinen hradit jeho náklady. V dané věci žalobkyně zavinila zastavení řízení ohledně částky 9 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 10. 2. 2024 do zaplacení, když tato částka byla zaplacena před podáním žaloby a žaloba tak byla v této části podána nedůvodně (jedná se o neúspěch žalobkyně ve věci).

25. Žalobkyně po žalovaném původně (před částečným zpětvzetím) požadovala zaplacení částky 31 733,43 Kč, ohledně částky 11 589,53 Kč bylo řízení zastaveno (z důvodů na straně žalobkyně - proto je při poměřování úspěchu a neúspěchu ve věci možno vycházet z toho, že i ohledně této částky byla žalobkyně neúspěšná) a žalobkyni bylo rozsudkem přiznáno právo na zaplacení 8 000 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 21. 1. 2026). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 25 % a ze 75 % neúspěšná (ze 75 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný, by tak měl vůči žalobkyni právo na zaplacení 50 % náhrady nákladů řízení.

26. Žalovanému vznikly náklady účastníka nezastoupeného advokátem podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to v částce 100 Kč [jeden úkon právní služby po 100 Kč, tj. písemné podání ve věci samé]. Žalovanému tak náleží náhrada nákladů řízení ve výši 50 Kč.