22 C 268/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 12 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 14. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 26. 9. 2021 do 13. 1. 2023, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 252 Kč k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [jméno], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 12 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 26. 8. 2021, kterou s žalovanou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] prostřednictvím webové stránky [webová adresa]. Ke způsobu kontraktace žalobkyně uvedla, že žalovaná se nejdříve zaregistrovala na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně, kam zadala své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy, čímž zahájila kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Po dokončení registrace žalovaná zaslala právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, načež jí byl zaslán návrh smlouvy, který žalovaná akceptovala. K posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr žalobkyně uvedla, že před sjednáním smlouvy původní věřitelka provedla lustraci žalované ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI, EUCB, Nebankovní registr klientských informací a Bankovní registr klientských informací), přičemž jí nevznikly pochybnosti ohledně platební schopnosti žalované. Žalovaná v rámcové smlouvě prohlásila, že je schopna posoudit, že smlouva o úvěru odpovídá jejím potřebám a finanční situaci. Žalobkyně výslovně uvedla, že k prokázání ověření úvěruschopnosti žalované žádné další důkazy nenavrhuje. Na základě uvedené smlouvy žalovaná obdržela na bankovní účet finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, které se zavázala splatit do 25. 9. 2021. Žalovaná z dlužné částky neuhradila ničeho. Žalobkyně proto po žalované požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 12 000 Kč včetně zákonných úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 26. 9. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovanou byla dne 8. 8. 2021 uzavřena smlouva o uživatelském účtu, v níž se obě strany dohodly, že mají v budoucnu zájem uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru. Téhož dne byla mezi nimi uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, jejímž předmětem byl závazek předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalované úvěr ve výši 12 000 Kč a tomu odpovídající závazek žalované vrátit žalobkyni peněžní prostředky spolu se sjednaným úrokem a případnými poplatky. Ve smlouvě bylo ujednáno, že žalovaná je povinna hradit alespoň minimální měsíční splátku, a to nejpozději do 30 dní ode dne prvního čerpání úvěru a následně vždy nejpozději do dne, který v příslušném kalendářním měsíci odpovídá datu splatnosti. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem.

4. Jak plyne z předloženého částečného výpisu z účtu, žalované byly dne 26. 8. 2021 poskytnuty na její účet číslo [bankovní účet] peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2022 soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na společnost [právnická osoba] Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 1. 2023 byla potom pohledávka postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 5. 1. 2023; v tomto oznámení byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 25 020 Kč ve lhůtě tří dnů. Předžalobní výzva ze dne 5. 1. 2023 k úhradě celkové částky 33 877 Kč do tří dnů byla dle podacího archu odeslána téhož dne.

6. Dle vyjádření žalobkyně neuhradila žalovaná na pohledávku žalobkyně dosud žádnou částku.

7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 8. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. A dále v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 9. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož § 7„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“ 10. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného autorizačního kódu v chráněném webovém rozhraní právní předchůdkyně žalobkyně. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 18. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované její právní předchůdkyně zkoumala tak, že provedla lustraci žalované v databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI, dále uvedla, že sama žalovaná prohlásila, že je schopna posoudit, že smlouva o úvěru odpovídá jejím potřebám a finanční situaci. Konečně žalobkyně výslovně uvedla, že k prokázání ověření úvěruschopnosti žalované žádné další důkazy nenavrhuje. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by příjmy a výdaje žalované byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy jakkoli prověřovány a ke svému tvrzení, že byly provedeny lustrace žalované v příslušných registrech nedoložila žádné výstupy, nezbylo soudu než dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“. Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

21. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 4 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 23. Jelikož žalovaná žalobkyni z titulu předmětné smlouvy ničeho neuhradila, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení poskytnuté jistiny v plné výši, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení, pak povinnost k vydání bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele, přičemž je dlužník povinen dluh splnit prvního dne poté, co byl o to věřitelem požádán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 696/2018 ze dne 17. 10. 2018). V daném případě soud vázal prodlení žalované na předžalobní upomínku ze dne 5. 1. 2023, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že„ Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované předžalobní upomínka doručena dne 10. 1. 2023. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 13. 1. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 14. 1. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení z částky 12 000 Kč dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 26. 9. 2021, tj. ve výši 8,5 % ročně, tj. ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 14. 1. 2023 (15 % ročně), soud proto musel přiznat úrok z prodlení ve výši požadované žalobkyní.

24. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení až dne 14. 1. 2023, soud žalobu zamítl co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 26. 9. 2021 do 13. 1. 2023, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř., dle kterého, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 14 196,48 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 12 869,09 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. ke dni 20. 11. 2023). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 91 % a z 9 % neúspěšná (z 9 % byla tak úspěšná žalovaná). Soud neúspěch žalobkyně ve výši 9 % považuje z nepatrný, a proto jí přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

26. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupkyně žalobkyně učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). V daném případě se zcela nepochybně jedná o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném týmž žalobcem a ve skutkově a právně obdobných věcech, což dosvědčuje množství dalších návrhů podávaných ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. 14 C 96/2023, pod sp. zn. 4 C 285/2023 či pod sp. zn. 27 C 204/2023). Při vyčíslení náhrady nákladů řízení je tak třeba aplikovat § 14b advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále mu za ně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 252 Kč.