22 C 273/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozená Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 70 174,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 47 345,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 20. 4. 2023 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 35 292,81 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 70 174,20 Kč od 24. 11. 2022 do 19. 4. 2023, z částky 22 828,52 Kč od 20. 4. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 29 % ročně z částky 9 150,01 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 57 724,19 Kč od 22. 2. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkem 70 174,20 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 9. 8. 2016 smlouvu o bankovních produktech a službách, jejímž předmětem bylo zřízení a vedení běžného účtu žalovanému, a následně uzavřeli smlouvu o poskytování kontokorentního úvěru , Anonymizováno, k tomuto účtu. Na základě této smlouvy byl žalovanému k běžnému účtu poskytnut kontokorentní úvěr s limitem do 7 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal zajistit na svém běžném účtu kreditní zůstatek, a to alespoň 1 x za každých 180 dní čerpání úvěru, a dále minimální měsíční kreditní příjem ve výši odpovídající 50 % poskytnutého úvěrového limitu. Dále se žalovaný smlouvou zavázal, že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu a neocitne se v prodlení s plněním. V dispozicích ke smlouvě byla sjednána úroková sazba pro čerpání povoleného limitu i úroková sazba pro nepovolený debetní zůstatek. Žalovaný se zavázal úvěr splácet způsobem a za podmínek dle Dispozic ke kontokorentnímu úvěru, které jsou nedílnou součástí smlouvy. Žalovaný své závazky ze smlouvy porušil tím, že překročil povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. Proto předchůdkyně žalobkyně žalovanému kontokorentní úvěr zrušila a debetní zůstatek ve výši 9 150,01 Kč dne 26. 1. 2022 převedla na nově otevřený úvěrový účet. Dlužnou částku žalovaný řádně a včas nesplácel, tudíž předchůdkyně žalobkyně celý dluh zesplatnila ke dni 31. 5. 2022. Kromě dlužné jistiny ve výši 9 150,01 Kč, žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 800 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 448,40 Kč, úroku z úvěru ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny 9 150,01 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 950,01 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o povolení debetního zůstatku , Anonymizováno, . Dále právní předchůdkyně provedla lustraci v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, v databázi MVČR a dalších interních a externích databázích. Co se týče příjmů a výdajů žalovaného, zde předchůdkyně žalobkyně vycházela z žalovaným deklarovaného příjmu ve výši 20 299 Kč měsíčně a z celkového čistého měsíčního příjmu domácnosti 25 000 Kč měsíčně. Předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem a výdaje žalovaného odhadnuté na základě historických dat ČSÚ. Do výdajů byly započteny výdaje doložené v žádosti po úvěr, zároveň předchůdkyně žalobkyně zohlednila částku životního minima a částku normativních nákladů na bydlení a z veřejných databází zjištěné dosavadní splátky úvěrů v celkové výši 10 800,04 Kč měsíčně. Výpočtem pak předchůdkyně žalobkyně získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě.Dále právní předchůdkyně žalobkyně, , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 18. 10. 2019 smlouvu o úvěru – , Anonymizováno, , a na základě této smlouvy poskytla žalovanému úvěr ve výši 83 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na jeho běžný účet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 14,90 % ročně z poskytnutého úvěru a poplatky (za vedení úvěrového účtu a případné další poplatky), to vše ve sjednaných pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný se však dostal opakovaně do prodlení s úhradou splátek, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 21. 2. 2022. Celkově pak žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 44 804,42 Kč. Žalobkyně po žalovaném v žalobě požadovala dlužnou jistinu ve výši 57 724,19 Kč, poplatky a smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 892,86 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 123,03 Kč, úrok ve výši 14,90 % ročně z částky 57 724,19 Kč od 22. 2. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 59 224,19 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet tento spotřebitelský úvěr, k tomuto právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný. Dále právní předchůdkyně provedla lustraci v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, v databázi MVČR a dalších interních a externích databázích. Co se týče příjmů a výdajů žalovaného, zde předchůdkyně žalobkyně vycházela z žalovaným deklarovaného příjmu ve výši 22 548 Kč měsíčně a z celkového čistého měsíčního příjmu domácnosti 25 000 Kč měsíčně. Předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem a výdaje žalovaného odhadnuté na základě historických dat ČSÚ. Do výdajů byly započteny výdaje doložené v žádosti po úvěr, zároveň předchůdkyně žalobkyně zohlednila částku životního minima a částku normativních nákladů na bydlení a z veřejných databází zjištěné dosavadní splátky úvěrů v celkové výši 11 551,12 Kč měsíčně. Výpočtem pak předchůdkyně žalobkyně získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.Dne 9. 8. 2016 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně, , právnická osoba, . a žalovaným elektronicky (pomocí SignPad) uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, v níž si strany sjednaly vzájemná práva a povinnosti při poskytování bankovních produktů a služeb, kdy konkrétně si sjednaly vedení běžného účtu právní předchůdkyní žalobkyně pro žalovaného, a dále se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr Flexikredit povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše povoleného limitu za podmínky dodržení měsíčního kreditního příjmu a kreditního období (tj. doby, po kterou se žalovaný zavazuje, že jeho běžný účet bude vykazovat kreditní zůstatek, a to alespoň v průběhu sjednaného období - od prvního dne čerpání povoleného debetního zůstatku nebo od prvního dne čerpání provedeného po uplynutí předchozího kreditního období) na běžném účtu. Žalovaný se zároveň zavázal nepřekročit povolený limit. Pro případ překročení povoleného limitu debetního zůstatku bylo ujednáno, že mu za každý den překročení bude účtován sankční poplatek podle Sazebníku a nepovolený debetní zůstatek bude dále úročen sazbou pro nepovolený debetní zůstatek. Nedílnou součástí této smlouvy pak byly Dispozice k této smlouvě ze dne 9. 8. 2016, podepsané stranami elektronicky (pomocí SignPad), dle nichž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit ve výši 7 000 Kč (povolený limit) formou povoleného přečerpání účtu do záporného zůstatku. Strany smlouvy se současně dohodly na úrokové sazbě debetního zůstatku ve výši 21,99 % ročně. Žalovaný byl povinen zajistit si minimální měsíční kreditní příjem ve výši 50 % povoleného limitu. Pro případ nepovoleného debetního zůstatku byla ujednána úroková sazba z nepovoleného debetního zůstatku ve výši 29 % ročně. Ze Základních produktových podmínek spotřebitelského kontokorentního úvěru, které jsou nedílnou součástí smlouvy, konkrétně z jejich článku 24. písm. f), vyplývá, že v případě překročení povoleného limitu, byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna otevřít úvěrový účet a převést na něj debetní zůstatek z běžného účtu, žalovaný pak byl povinen jej splatit v pravidelných měsíčních splátkách. Dle článku 27. těchto podmínek měla potom předchůdkyně žalobkyně v případě prodlení žalovaného s úhradou pohledávek právo ukončit smluvní vztah a prohlásit celý dluh ihned splatným. Nedílnou součástí smlouvy byly dále Všeobecné produktové podmínky, Sazebník poplatků a Úrokový lístek. Žalobkyně dále doložila i Všeobecné obchodní podmínky, Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro , Anonymizováno, a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, kdy tyto údaje dále ověřila tím, že kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze MVČR. Předchůdkyně žalobkyně vypočetla disponibilní částku tak, že od příjmů žalovaného odečetla splátkové a nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, dále bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a s částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vycházela z deklarovaného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 20 299 Kč, který měl být ověřen z běžného účtu žalovaného, a dále z čistého měsíčního příjmu domácnosti ve výši 25 000 Kč, přičemž zohlednila, že žalovaný je svobodný, nevyživuje žádnou osobu, bydlí ve vlastním domě/bytě a počítala s jeho 81,2% podílem na nákladech na bydlení, dále zohlednila dosavadní interní splátky ve výši 8 800,04 Kč měsíčně, externí splátky ve výši 2 000 Kč měsíčně a ostatní výdaje ve výši 0 Kč.Z platební historie soud zjistil, že částka 9 150,01 Kč byla dne 26. 1. 2022 převedena na úvěrový účet žalovaného, žalovaný po tomto datu ničeho neuhradil, byly mu účtovány poplatky za upomínky (3 x 600 Kč). Totéž bylo zjištěno z výpisů z úvěrového účtu žalovaného.Dopisem ze dne 1. 6. 2022 oznámila předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že jeho dluh na úvěrovém účtu činí ke dni 31. 5. 2022 celkem 10 950,01 Kč a vyzvala ho k úhradě dlužné částky nejpozději do 15. 6. 2022.Dále byla dne 18. 10. 2019 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . uzavřena smlouva o úvěru - , Anonymizováno, půjčka, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 83 000 Kč, tuto částku se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 14,90 % ročně právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 84 měsíčních splátkách po 1 596,98 Kč. Dále se žalovaný zavázal uhradit předchůdkyni žalobkyně případné poplatky (50 Kč za každé vyhotovení výpisu z úvěrového účtu na žádost žalovaného, 100 Kč za každou změnu data měsíční splátky, 200 Kč měsíčně za vedení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně v případě ukončení smlouvy o vedení běžného účtu určeného ke splácení dluhů žalovaného, 600 Kč za zaslání každé písemné upomínky, 300 Kč za prohlášení úvěru za ihned splatný). Ve smlouvě bylo ujednáno, že úvěr bude žalovanému poskytnut jako neúčelový ve prospěch běžného účtu č. , č. účtu, . Dále bylo ve smlouvě dohodnuto, že v případě prodlení žalovaného se splněním jakékoli pohledávky, je právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna prohlásit dluhy žalovaného za ihned splatné a požádat o jejich předčasné splacení. Součástí smlouvy o úvěru byly i Všeobecné produktové podmínky a Sazebník poplatků, dále Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro , Anonymizováno, půjčku a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že v rámci posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze MVČR. Předchůdkyně žalobkyně vypočetla disponibilní částku tak, že od příjmů žalovaného odečetla splátkové a nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a s částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vycházela z deklarovaného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 22 548 Kč, který měl být ověřen z dokladu o příjmu doloženého k jiné žádosti o úvěr, přičemž zohlednila, že žalovaný je svobodný, bydlí ve vlastním domě/bytě a počítala s jeho 90,19% podílem na nákladech na bydlení, dále zohlednila dosavadní interní splátky ve výši 9 832,12 Kč měsíčně, externí splátky ve výši 1 719 Kč a ostatní výdaje ve výši 0 Kč.Čerpání úvěru bylo doloženo výpisy z úvěrového účtu žalovaného. Konkrétně je z těchto výpisů patrné, že dne 18. 10. 2019 byla částka 83 000 Kč převedena na běžný účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Dále je z nich zřejmé, jak žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu úvěr splácel a jaké mu byl účtovány poplatky, konkrétně je pak zřejmé, že celkem právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil 44 804,42 Kč.Z platební historie soud zjistil, že žalovaný úvěr v plné výši čerpal dne 18. 10. 2019 a že na splátkách celkem právní předchůdkyni žalobkyně uhradil 44 804,42 Kč.Dopisem ze dne 23. 2. 2022 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek prohlásila úvěr za splatný ke dni 21. 2. 2022 a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky ve výši 81 453,78 Kč nejpozději do 9. 3. 2022.Obě výše uvedené pohledávky za žalovaným byly na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2022 postoupeny žalobkyni, a to za úplatu, jak vyplývá z doložené dohody ze dne 16. 11. 2022 a z potvrzení o připsání úplaty na účet. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 25. 11. 2022, jehož odeslání 12. 12. 2022 žalobkyně prokázala podacím lístkem. K úhradě dlužných částek nejpozději do 19. 4. 2023 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 4. 4. 2023, která byla žalobkyní odeslána 5. 4. 2023, jak plyne z podacího lístku.Z výpisu z obchodního rejstříku pak bylo soudem zjištěno, že žalobkyně je existující obchodní společností zabývající se mimo jiné poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelského úvěru.Soud má na základě shora uvedeného za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o účtu v souladu s § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). A zároveň mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru dle § 2665 o. z., který stanoví, že „ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.“ Dle § 2395 o. z., „smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V případě druhé smlouvy je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo rovněž dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 o. z.Na oba zamýšlené smluvní vztahy (obě smlouvy o úvěru) dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného v obou případech zkoumala na základě informací, které zjistila od žalovaného a dále provedla lustrace v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, v databázi MVČR a dalších interních a externích databázích. Pokud jde tedy o příjem žalovaného, pak v případě první smlouvy o úvěru vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 20 299 Kč, který však nebyl ničím doložen. V případě druhé smlouvy pak vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 22 548 Kč, který rovněž nebyl ničím doložen. Dále v obou případech kalkulovala s čistým měsíčním příjmem domácnosti žalovaného ve výši 25 000 Kč, kdy ani tento příjem nebyl nikterak doložen. Co se potom týče výdajové stránky, zde se předchůdkyně žalobkyně opět spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala (s výjimkou splátek jiných úvěrů), a se statistickými daty (životní a existenční minimum, normativní náklady na bydlení). Informace od žalovaného o neexistenci ostatních nezbytných měsíčních nákladů musela být přitom zřejmě účelová, když žalovaný musel mít nějaké výdaje (nehledě na jeho stávající splátkové závazky) přinejmenším na bydlení, stravu, ošacení, drogerii. Navíc minimálně výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, byly objektivně zjistitelné, a to v případě vlastního bydlení např. z vyúčtování energií, dokladů SIPO apod. Postup, kdy předchůdkyně žalobkyně při výpočtech částky disponibilních zdrojů žalovaného vycházela pouze ze statistických údajů (odhad na základě historických dat z ČSÚ) je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Je vždy nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl poskytovatel zápůjčky k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, se neztotožňuje (viz povinnosti poskytovatele úvěru zakotvené v § 78 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru). S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smluv své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětné smlouvy tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze vyčerpané, resp. poskytnuté jistiny, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovaným byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.Vzhledem k tomu, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v případě smlouvy o kontokorentním úvěru žalovaný v souhrnu vyčerpal (s přihlédnutím k dílčím úhradám) celkem částku 9 150,10 Kč, která byla následně převedena na debetní úvěrový účet, soud žalobkyni částku 9 150,10 Kč přiznal. Co se týče druhé smlouvy o úvěru zde bylo prokázáno, že žalovaný z poskytnuté jistiny 83 000 Kč právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil 44 804,42 Kč; zbývá mu tak uhradit částku 38 195,58 Kč, kterou soud žalobkyni také přiznal.Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 4. 4. 2023, jejíž odeslání následujícího dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta do 19. 4. 2023, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, ode dne následujícího, tj. ode dne 20. 4. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve výši 11,75 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná sazba ke dni 20. 4. 2023, tj. 15 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby, z částky 47 345,68 Kč.Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na poplatky a smluvní pokutu ve výši 1 800 Kč a na úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny 9 150,01 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy (v případě první smlouvy o úvěru). Soud dále žalobu zamítl ohledně jistiny ve výši 19 528,61 Kč, která již byla uhrazena, a ohledně poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 7 892,86 Kč a úroku ve výši 14,90 % ročně z částky 57 724,19 Kč od 22. 2. 2022 do zaplacení, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou (v případě druhé smlouvy o úvěru).Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 20. 4. 2023, a to pouze částkou 47 345,68 Kč, tudíž na kapitalizované úroky z prodlení ve výši 448,40 Kč a ve výši 4 123,03 Kč, na úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 70 174,20 Kč od 24. 11. 2022 do 19. 4. 2023 a na úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 22 828,52 Kč od 20. 4. 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 119 140,39 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 53 305,07 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla z 45 % úspěšná a z 55 % neúspěšná (z 55 % tak byl úspěšný žalovaný). Právo na náhradu nákladů řízení ve výši 10 % by tak měl žalovaný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.