22 C 276/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 70 520,34 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 66 778 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 66 778 Kč od 24. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 742,34 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 981,55 Kč, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 68 148,24 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 70 520,34 Kč od 1. 8. 2020 do 23. 12. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 742,34 Kč od 24. 12. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 003 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 70 520,34 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou s žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně, [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. Ta před poskytnutím úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný podpisem smlouvy stvrdil, že poskytl úplné, přesné a pravdivé informace a že žádné relevantní informace nezamlčel. Původní věřitelka porovnala deklarovaný příjem žalovaného se statistickými údaji MPSV a deklarované výdaje na bydlení porovnala se statistickými údaji týkajících se minimálních nákladů na bydlení dle typu bydlení a regionu. Dále byla provedena lustrace žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, BRKI, ARES, v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a v katastru nemovitostí. Právní předchůdkyně žalobkyně klade důraz na to, aby domácnosti klienta po zaplacení veškerých výdajů zbyla částka odpovídající minimálnímu disponibilnímu příjmu. Na základě předmětné smlouvy žalovaný obdržel peněžní prostředky v celkové výši 69 842 Kč, která sestává z čerpaných peněžních prostředků ve výši 69 002 Kč a z poplatků za výběr v hotovosti, za rezervaci a za zaslání výpisu v celkové výši 840 Kč. Poskytnuté peněžní prostředky se žalovaný zavázal splácet společně s úroky ve výši 22,68 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách odpovídajících minimálně 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradil toliko 2 224 Kč, právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo úvěr zesplatnit a požadovat po žalovaném celou dosud neuhrazenou dlužnou částku, která činila 68 148,24 Kč na jistině a 1 138,10 Kč na pojistném. Žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovaným následně postoupena, dále po žalovaném požadovala zaplacení poplatků ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 634 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 6 981,55 Kč, úroků ve výši 22,68 % ročně z dlužné jistiny od 1. 8. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 70 520,34 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci provedl dokazování listinami, na jejichž základě zjistil následující skutkový stav:

4. Společnost [anonymizována čtyři slova] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal vyčerpané peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 22,68 % ročně a s poplatkem za pojištění odpovídajícím 5,99 % z měsíční splátky úvěru splácet v pravidelných měsíčních splátkách odpovídajících minimálně 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč. Dále byla ve smlouvě ujednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z této splátky a povinnost žalovaného nahradit náklady spojené s vymáháním splatného závazku v paušalizované výši 600 Kč. K podpisu smlouvy došlo prostřednictvím internetové aplikace, což dokládá výpis z interního systému právní předchůdkyně žalobkyně. Dopisem ze dne 5. 12. 2019 bylo žalovanému mimo jiné oznámeno, že mu bude zaslána kreditní karta, prostřednictvím níž může úvěr čerpat. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky pro poskytování bankovních produktů a služeb a Produktové podmínky pro revolvingové úvěry. V článku 3. Produktových podmínek bylo sjednáno oprávnění právní předchůdkyně žalobkyně odstoupit od smlouvy mimo jiné v případě prodlení klienta se splacením více než dvou po sobě jdoucích splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Žalobkyně rovněž doložila Sazebník pro úvěry platný od 13. 11. 2019.

5. Žalovaný v rámci sjednávání smlouvy původní věřitelce sdělil, že je ženatý, žije ve vlastním domě či bytě a je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 15 000 Kč. Celkový příjem domácnosti žalovaného činil 25 000 Kč měsíčně a celkové náklady domácnosti pak 2 000 Kč měsíčně. Žádné další finanční závazky žalovaný údajně neměl.

6. Z předložené transakční historie a dále z výpisu ze systému právní předchůdkyně žalobkyně a z výpisu transakcí na kreditní kartě vyplývá, že žalovaný na základě předmětné smlouvy čerpal postupně peněžní prostředky v celkové výši 69 002 Kč. Za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil celkově 2 224 Kč.

7. Dopisem ze dne 26. 6. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně odstoupila od předmětné smlouvy a vyzvala žalovaného k úhradě veškerých pohledávek vzniklých v souvislosti se smlouvou.

8. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, a to za úplatu, jak je zřejmé z doloženého potvrzení o přijetí úplaty. Žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 27. 8. 2020, odeslaným téhož dne.

9. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky v celkové výši 85 184,15 Kč, a to nejpozději do 23. 12. 2020, vyzván předžalobní upomínkou ze dne 8. 12. 2020, odeslanou mu následujícího dne.

10. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Soud má po provedeném dokazování za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru. Byť žalobkyně v žalobě tvrdila, že celková částka poskytnutá ve prospěch žalovaného činila 69 842 Kč, soud má za prokázané, že žalovaný postupně vyčerpal finanční prostředky v celkové výši 69 002 Kč. Žalobkyní poukazovanou částku 840 Kč, představující součet poplatků za výběr v hotovosti, za rezervaci a za zaslání výpisu, nelze považovat za sumu peněžních prostředků, kterou žalobkyně poskytla žalovanému coby úvěr k užívání. Naopak se jedná o ceny za služby spojené s čerpáním úvěru.

17. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Před poskytnutím úvěru je povinností poskytovatele s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Neučiní-li tak, smlouva je absolutně neplatná. Soud poukazuje na skutečnost, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele.

18. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti primárně z údajů, které žalovaný uvedl v rámci žádosti o úvěr. Soudu ovšem nepředložila žádnou listinu, ze které by bylo možné ověřit, že žalovaným tvrzené údaje o jeho majetkových poměrech jsou správné a komplexní a rovněž ani neprokázala, že takto zjištěné informace posuzovala skrze nějaký statický model. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení spotřebitele o tom, že jím poskytnuté informace jsou úplné, přesné a pravdivé a že nezamlčel žádné relevantní informace, bez současného požadavku na doložení podkladů o majetkových poměrech, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své příjmy i výdaje zkreslují a často nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Uvedená povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

19. Žalobkyně v tomto směru odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán, podle kterého postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Byť ze samotné smlouvy nelze ověřit, jaké dokumenty žalovaný předložil původní věřitelce, nutno v obecné rovině konstatovat, že pokud má soud z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. přitom ukládá poskytovateli úvěru povinnost nejenom žádat od spotřebitele listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

20. Jako postačující pro ověření pravdivosti tvrzení žalovaného o výši jeho příjmů se pak nejeví případné porovnání uváděných příjmů ze zaměstnání s předpokládanými příjmy odvozenými od dosaženého vzdělání a typu profese zjištěnými z příslušných statistik, neboť obzvlášť v soukromém sektoru je výše mzdy vždy věcí dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a reálná výše mzdy se tak může u konkrétního zaměstnavatele výrazně lišit od statistických údajů. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně bylo vyžádat si od žalovaného pracovní smlouvy a výplatní pásky či potvrzení zaměstnavatele o výši jeho příjmů, případně výpisy z účtu, na nichž by byly jasně rozpoznatelné pravidelné příjmy žalovaného ze zaměstnání. Nadto původní věřitelka vycházela při posuzování majetkových poměrů žalovaného nikoli pouze z výše jeho mzdy, nýbrž z celkového měsíčního příjmu domácnosti. Čím přesně byl tento příjem kromě příjmu žalovaného ze zaměstnání tvořen, však nebylo žalobkyní ani dotvrzeno a opět ani doloženo žádnými podklady, aby bylo možné z těchto příjmů vycházet.

21. Co se týče výdajů žalovaného, původní věřitelka se spokojila s uvedením celkových nákladů domácnosti ve výši 2 000 Kč, aniž by soudu předložila doklady, z nichž by bylo možné ověřit výdajovou stránku žalovaného. Není tudíž zřejmé, jaké konkrétní náklady byly do této částky zahrnuty, tedy zda pouze náklady spojené s bydlením, nebo i výdaje na stravování, dopravu, ošacení apod. V takovém případě by se částka ve výši 2 000 Kč jevila jako nereálně nízká. Náklady na bydlení obvykle tvoří podstatnou (zpravidla nejvyšší) část výdajů každého jednotlivce, jejichž výši zpravidla nelze na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení apod. okamžitě snížit v závislosti na aktuální majetkovou situaci zohledňující rovněž přijaté závazky. Je tudíž třeba jejich výši vždy obezřetně zjišťovat a ověřovat (např. výpisem SIPO, výpisem z účtu, který je s to zachytit i další pravidelné výdaje osoby).

22. Soud nepovažuje za přiléhavý ani odkaz žalobkyně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, podle kterého, pokud klient neuvede žádné měsíční platby domácnosti, lze jeho výdaje posuzovat podle ekonomického modelu. Žalobkyně předně nedoložila žádný výstup, z něhož by bylo zřejmé, zda, jakým postupem a s jakým výsledkem její právní předchůdkyně posuzovala výdajové údaje žalovaného skrze svůj ekonomický či statistický model. Vedle toho, při posuzování tzv. bonity klienta je nutno vycházet z individualizovaných údajů žadatele o spotřebitelský úvěr, které reflektují jeho konkrétní skutečný příjem a pravidelné výdaje. Obecné statistické údaje lze dle soudu použít např. při posuzování hodnověrnosti klientem tvrzených a doložených údajů, avšak nikoliv jako průkazný ukazatel žalovaného.

23. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti prokázat, že s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, aby mohla učinit závěr o tom, že mu po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl pravidelně splácet splátky úvěru. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek. Posuzovaná smlouva je proto absolutně neplatná.

24. Právní předchůdkyně žalobkyně měla tudíž vůči žalovanému od počátku právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaný měl žalobkyni, příp. její právní předchůdkyni, vrátit částku 69 002 Kč. Pohledávka za žalovaným byla v souladu s § 1879 o. z. platně postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Žalovaný z titulu předmětné, absolutně neplatné, smlouvy uhradil již 2 224 Kč a zbývá mu uhradit (vydat) 66 778 Kč. Soud rovněž poukazuje, že v řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 ze dne 15. 9. 2009, nebo sp. zn. 23 Cdo 320/2011 ze dne 15. 1. 2013).

25. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení úroků z prodlení z přiznané částky podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 1. 8. 2020, soud jí ovšem přiznal nárok na úrok z prodlení až od 24. 12. 2020. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 23. 12. 2020. Následujícího dne se tak žalovaný dostal do prodlení. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně, tedy ve stejné výši, kolik činila jejich zákonná výše ke dni prodlení žalovaného.

26. Co do zbývající požadované částky 3 742,34 Kč, veškerých smluvních úroků, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jednak z částky 70 520,34 Kč od 1. 8. 2020 do 23. 12. 2020 a jednak z částky 3 742,34 Kč od [datum] do zaplacení, je žaloba nedůvodná a soud ji v této části zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozhodnutí.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch, a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. Celkově žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 115 620,14 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 74 460,67 Kč (úroky a úroky z prodlení soud za účelem určení poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalovaného ve věci kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 16. 5. 2022). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 65 % a z 35 % byla neúspěšná. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 822 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastoupením žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Zástupce žalobkyně učinil ve věci čtyři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé - žaloba, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, účast na jednání před soudem dne 16. 5. 2022), za které mu náleží odměna v plné výši. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu 3 940 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně náleží za každý z těchto úkonů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně 21% DPH z odměny a náhrad advokáta) činí 23 344 Kč. Žalobkyně má ovšem právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu, a proto jí přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 30 % celkových nákladů, tedy 7 003 Kč.

28. Právní zástupce žalobkyně dále požadoval odměnu a paušální náhradu hotových výdajů za další dva úkony spočívající v doplnění žaloby, v rámci kterých se na výzvu soudu vyjádřil k posuzování úvěruschopnosti žalovaného a k výši žalovaným čerpaných a uhrazených peněžních prostředků. Soud odměnu za tyto dva úkony žalobkyni nepřiznal, neboť předmětné informace mohly a měly být obsaženy již v samotné žalobě a z pohledu soudu se tak nejedná o účelně vynaložený (samostatný) úkon právní služby. Žalobkyně je povinna podat perfektní žalobu obsahující veškerá podstatná skutková tvrzení, a jestliže tak neučiní, nemohou jít náklady žalobkyně vynaložené za doplnění žaloby k tíži žalovaného. Nadto by se přiznání náhrady nákladů za takový úkon jevilo jako nespravedlivé vůči těm žalobcům, kteří podají žalobu obsahující veškerá podstatná skutková tvrzení. Podání žaloby včetně těchto doplnění proto soud považoval za jeden úkon právní služby. Soud nepřiznal žalobkyni ani odměnu za vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Takové sdělení nelze považovat za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a nelze jej podřadit ani pod žádný z úkonů právních služeb, za něž by dle § 11 advokátního tarifu náležela účastníkovi (mimosmluvní) odměna.