22 C 278/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 15 001 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 653 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 653 Kč od 17. 2. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 848 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 889 Kč od 6. 4. 2023 do 16. 2. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 236 Kč od 17. 2. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 8 653 Kč od 17. 2. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 15 001 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 6. 3. 2023 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému 10 500 Kč na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 2 389 Kč splatit do 5. 4. 2023. Uvedená smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek žalobkyně, kde žalovaný vyplnil formulář žádosti o poskytnutí zápůjčky, kam zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a emailové adresy, čímž učinil vůči žalobkyni návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce. Následně žalovaný zaškrtnutím příslušného řádku potvrdil, že se seznámil se zněním smlouvy o zápůjčce a se zněním všeobecných obchodních podmínek. Konečně došlo k podpisu smlouvy ze strany žalovaného, kdy tento podpis byl tvořen zadáním PINu, který žalobkyně žalovanému zaslala na telefonní číslo uvedené ve formuláři. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z tvrzení žalovaného o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, tyto informace žalobkyně ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. Informace a dokumenty žalobkyně vyhodnotila a zaevidovala do zákaznické karty žalovaného. Žalovaný však svému závazku řádně nedostál, když žalobkyni uhradil pouze 1 847 Kč. Žalobkyně pak požadovala po žalovaném vedle dlužné jistiny a poplatku za poskytnutí zápůjčky v celkové výši 12 889 Kč ještě úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 112 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a poplatku, a to od 6. 4. 2023, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti zápůjčky, do zaplacení, ve výši 15 % ročně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 6. 3. 2023 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 10 500 Kč, a to na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 2 389 Kč, a to nejpozději do 5. 4. 2023. Dle článku 2.3 smlouvy byla ujednána pro případ prodlení žalovaného s plněním svých závazků povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a současně povinnost nahradit účelně vynaložené náklady, které žalobkyni vzniknou v souvislosti s prodlením žalované dle sazebníku níže ve smlouvě. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem, kdy podpis žalovaného byl nahrazen zadáním PIN kódu do příslušného pole na webových stránkách žalobkyně. V souladu s články 2.10. a 2.

11. Všeobecných obchodních podmínek byla před uzavřením smlouvy totožnost žalovaného ověřena provedením autorizace platební karty, a to tím způsobem, že žalovaný byl ze stránek žalobkyně přesměrována na platební bránu poskytovatele platebních služeb, kde zadal údaje o své platební kartě a autorizoval provedení platby ve výši 1 Kč na účet žalobkyně. Z doloženého výpisu z účtu vyplývá, že žalobkyně dne 6. 3. 2023 odeslala částku 10 500 Kč na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě.

4. K úhradě dluhu vzniklého z titulu předmětné smlouvy o zápůjčce měl být žalovaný vyzván upomínkami ze dne 12. 4. 2023, 19. 4. 2023, 26. 4. 2023, 5. 5. 2023 a 20. 5. 2023. Prokazatelně byl žalovaný k úhradě dluhu vyzván předžalobní upomínkou ze dne 8. 2. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této upomínce byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů.

5. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu zápůjčka byla poskytována v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

7. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

12. Stran procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobkyně sice uvedla, že si od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, a dále, že tyto informace ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. Žalobkyně však tato svá tvrzení ničím nedoložila a k jejich prokázání ani po výzvě soudu nepředložila jediný důkaz. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného.

13. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“14. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“15. Jelikož žalovaný na poskytnutou zápůjčku uhradil 1 847 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající dlužné jistiny v částce 8 653 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 8. 2. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje následující domněnku doby dojití: „Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.“ V souladu s touto domněnkou byla žalovanému upomínka doručena dne 13. 2. 2024. Protože mu byla k úhradě poskytnuta lhůta tří dnů, byl povinen úhradu provést do 16. 2. 2024. Ode dne následujícího, tj. od 17. 2. 2024, byl žalovaný v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 6. 4. 2023 (15 % ročně), tj. ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná sazba ke dni 17. 2. 2024. Soud proto žalobkyni přiznal úrok z prodlení od 17. 2. 2024 do zaplacení v zákonné výši 14,75 % ročně.

16. Soud žalobu zamítl co do částky 4 236 Kč (tj. část požadované jistiny, která již byla uhrazena, spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky) a co do smluvní pokuty ve výši 2 112 Kč, neboť na tyto položky žalobkyni z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy nevzniklo právo. Co se týká požadavku žalobkyně na úroky z prodlení, soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 17. 2. 2024 a to pouze s částkou 8 653 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 889 Kč od 6. 4. 2023 do 16. 2. 2024, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 236 Kč od 17. 2. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 8 653 Kč od 17. 2. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl. Dále soud žalobu zamítl také co do požadovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, neboť tyto náklady vzniklé v souvislosti se zasíláním upomínek se nejeví jako účelné. Jako zcela postačující krok se jevilo zaslání předžalobní upomínky před podáním žaloby.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 20 996,92 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 9 852,38 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni 24. 1. 2025). Žalobkyně byla z 47 % úspěšná a z 53 % byl úspěšný žalovaný. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.