22 C 279/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou v zastoupení samosoudkyně JUDr. Kateřiny Krůpové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 20 649 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 547 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 2. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 9 252 Kč, úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 14 861,50 Kč od 18. 7. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 547 Kč od 18. 7. 2018 do 1. 3. 2021, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 314,50 Kč od 18. 7. 2018 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 547 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 547 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 850 Kč, úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 1 477,31 Kč od 22. 9. 2017 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 477,31 Kč od 22. 9. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 18 799 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí úvěru za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 20,98 % ročně v celkové výši 1 365 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 500 Kč a poplatek za pojištění ve výši 387 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 43 týdenních splátkách po 564 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Po odborném posouzení dospěl právní předchůdce žalobkyně k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně pak vyjádřila přesvědčení, že zejména u nižších půjček s kratší splatností nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti a pravdivosti žalovaným sdělených informací. Konečně žalobkyně poukázala na skutečnost, že nesplnění povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele nemá za důsledek absolutní neplatnost smlouvy. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Za dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze celkovou částku ve výši 5 453 Kč. Tato částka byla co do výše 138,50 Kč započtena na jistinu, co do výše 1 365 Kč byla započtena na úrok, co do výše 2 813 Kč byla započtena na poplatek za administrativní činnost, co do výše 1 046,50 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek a co do výše 90 Kč byla započtena na poplatek za pojištění. Žalovaný tak zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 14 861,50 Kč na jistině, 187 Kč na poplatku za administrativní činnost, 3 453,50 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek a 297 Kč na poplatku za pojištění. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 15. 1. 2021. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 18. 7. 2018 do zaplacení (za období od 18. 7. 2018 do 15. 1. 2021 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 3 392,14 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 20,98 % ročně za dobu od 18. 7. 2018 do zaplacení (za období od 18. 7. 2018 do 15. 1. 2021 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 7 907,45 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

2. Žalobkyně se na žalovaném dále domáhala zaplacení 1 850 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 10 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 10 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí úvěru za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 20,98 % ročně v celkové výši 910 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 000 Kč a poplatek za pojištění ve výši 258 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 43 týdenních splátkách po 376 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Po odborném posouzení dospěl právní předchůdce žalobkyně k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně pak vyjádřila přesvědčení, že zejména u nižších půjček s kratší splatností nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti a pravdivosti žalovaným sdělených informací. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Za dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze celkovou částku ve výši 14 318 Kč. Tato částka byla co do výše 8 522,69 Kč započtena na jistinu, co do výše 910 Kč byla započtena na úrok, co do výše 2 000 Kč byla započtena na poplatek za administrativní činnost, co do výše 2 656,83 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek a co do výše 228,48 Kč byla započtena na poplatek za pojištění. Žalovaný tak zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 1 477,31 Kč na jistině, 343,17 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek a 29,52 Kč na poplatku za pojištění. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 15. 1. 2021. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 22. 9. 2017 do zaplacení (za období od 22. 9. 2017 do 15. 1. 2021 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 400,38 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 20,98 % ročně za dobu od 22. 9. 2017 do zaplacení (za období od 22. 9. 2017 do 15. 1. 2021 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 1 043,46 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 15 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 1 365 Kč, administrativním poplatkem ve výši 3 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 500 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 387 Kč (celkem 24 252 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 43 týdenních splátkách po 564 Kč.

5. Žalobkyně dále doložila Kartu zákazníka podepsanou žalovaným ze dne [datum]. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 14 000 Kč, což mělo být prověřeno prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek. Nadto měl mít ještě další příjmy z vedlejší činnosti ve výši 1 000 Kč. Žalovaný měl bydlet v nájmu a jeho náklady spojené s bydlením měly činit 4 200 Kč měsíčně, což mělo být prověřeno prostřednictvím nájemní smlouvy a dokladu SIPO. Jako své další výdaje žalovaný uvedl souhrnné výdaje na jídlo, léky, dopravu, oblečení a telefon v celkové výši 4 000 Kč měsíčně a splátky úvěrů ve výši 2 724 Kč měsíčně.

6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud dále zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 10 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 910 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 000 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 258 Kč (celkem 16 168 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 43 týdenních splátkách po 376 Kč.

7. Žalobkyně dále doložila Kartu zákazníka podepsanou žalovaným ze dne [datum]. Dle zde uvedených údajů měl žalovaný v době poskytnutí úvěru působit jako osoba samostatně výdělečně činná a jeho příjmy z podnikání měly činit 25 000 Kč měsíčně. Žalovaný měl bydlet v nájmu a jeho náklady spojené s bydlením měly činit 4 500 Kč měsíčně, což mělo být prověřeno prostřednictvím nájemní smlouvy a dokladu SIPO. Jako své další výdaje žalovaný uvedl souhrnné výdaje na jídlo, léky, dopravu, oblečení a telefon v celkové výši 3 500 Kč měsíčně, platby spoření či pojištění ve výši 4 000 Kč měsíčně a splátky úvěrů ve výši 1 220 Kč měsíčně.

8. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byly pohledávky za žalovaným vzniklé z titulu výše uvedených smluv postoupeny na žalobkyni a žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze 12. 2. 2021. Tímto dopisem byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužných částek do deseti dnů od obdržení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne 15. 2. 2021. Dále byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek předžalobní upomínkou ze dne 21. 4. 2021, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem z téhož dne.

9. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo v obou případech dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 10. Na zamýšlený smluvní vztah proto v případě první výše uvedené smlouvy dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 12. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

15. V případě druhé výše uvedené smlouvy na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016, neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

16. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 18. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

19. Před uzavřením smlouvy ze dne [datum] měly být příjmy žalovaného ze zaměstnání ověřeny prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek, které však žalobkyně nedoložila. Výdaje žalovaného, konkrétně náklady na bydlení, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a které zpravidla nelze na rozdíl od výdajů na jídlo, drogerii, ošacení apod. ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce, tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a ověřovat, měly být údajně ověřeny prostřednictvím nájemní smlouvy a dokladů SIPO, které však žalobkyně rovněž nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ (1) Poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“. Tento zákon zároveň v § 78 odst. 2 písm. b) ukládá poskytovateli následující povinnost:„ (2) Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce.

20. Ve vztahu ke smlouvě uzavřené dne [datum] třeba říci, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením této smlouvy zjevně žádným způsobem neověřoval tvrzenou výši příjmů žalovaného z podnikání, když mezi ověřenými dokumenty není uvedeno daňové přiznání žalovaného. Lze pak připustit, že si právní předchůdce žalobkyně mohl vytvořit určitý ucelený obraz o příjmových poměrech žalovaného na základě výpisu z účtu, který měl být údajně předložen. Tento výpis však žalobkyně nedoložila. Stejně tak opět nedoložila ani nájemní smlouvu a doklad SIPO, prostřednictvím nichž měly být údajně ověřovány náklady žalovaného na bydlení. Ani v tomto případě pak za dané situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ 21. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona č. 145/2010 Sb. a § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

22. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením ani jedné ze smluv nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

23. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

24. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

25. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

26. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

27. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru účinného do 30. 11. 2016 explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku:„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

28. Obě předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč a 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovaným byly následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

29. Na úvěr ze dne [datum] žalovaný uhradil celkovou částku 5 453 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 9 547 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávek, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 15. 2. 2021 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalovanému oznámení doručeno dne 18. 2. 2021. Jelikož dle oznámení byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 1. 3. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 2. 3. 2021, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 18. 7. 2018, tj. ve výši 9 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 2. 3. 2021, tj. 8,25 % ročně. Co do zbývající částky 9 252 Kč, co do úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 14 861,50 Kč od 18. 7. 2018 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 547 Kč od 18. 7. 2018 do 1. 3. 2021, co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 314,50 Kč od 18. 7. 2018 do zaplacení a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 547 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 547 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

30. Na úvěr ze dne [datum] žalovaný uhradil celkovou částku 14 318 Kč a přeplatil tak poskytnutou jistinu. Soud proto žalobu co do částky 1 850 Kč, co do úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 1 477,31 Kč od 22. 9. 2017 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 477,31 Kč od 22. 9. 2017 do zaplacení, jako nedůvodnou zamítnul.

31. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný při určení poměru úspěchu a neúspěchu ve věci vzal soud v úvahu rovněž požadované úroky a úroky z prodlení, které kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.