22 C 279/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 13 075,86 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 290 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 290 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5 479,71 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 770,01 Kč od 1. 11. 2022 do 27. 3. 2023 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 480,01 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 630,56 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. , jméno FO, . Žalobkyně se domáhala zaplacení 13 075,86 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, , se žalovanou uzavřela dne 29. 7. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované částku ve výši 18 098 Kč za účelem financování nákupu spotřebního zboží. Tuto částku se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem a poplatky za pojištění v celkové výši 23 424 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 976 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů uvedených žalovanou v žádosti o úvěr, mezi které patřila rovněž výše příjmů a výdajů, přičemž tyto informace prověřila tím, že provedla lustraci žalované v interních i externích databázích, v registru SOLUS. Kromě žádosti o úvěr a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru nemá žalobkyně k dispozici jiné dokumenty prokazující ověření úvěruschopnosti žalované. Žalovaná však na svůj dluh uhradila pouze částku 7 808 Kč a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 12 770,01 Kč na jistině úvěru, 988,85 Kč na smluvním úroku, 432 Kč na poplatcích za pojištění, 305,85 Kč na smluvní pokutě a 800 Kč na poplatcích za upomínky. Právní předchůdkyně žalobkyně posléze postoupila pohledávku za žalovanou z titulu předmětné smlouvy žalobkyni. Žalobkyně po žalované v žalobě požadovala kromě dlužné jistiny ve výši 12 770,01 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 988,85 Kč, poplatky za pojištění ve výši 432 Kč, poplatky za upomínky ve výši 800 Kč, smluvní pokutu ve výši 305,85 Kč, náklady na vymáhání ve výši 473 Kč a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 1. 11. 2022 do zaplacení.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 29. 7. 2021 uzavřena smlouva o úvěru. Smlouva byla uzavřena elektronicky tak, že žalovaná elektronicky podepsala návrh smlouvy, který byl následně elektronicky podepsán právní předchůdkyní žalobkyně. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 18 098 Kč na koupi TV, kdy kupní cena činila 18 098 Kč. Úvěr měl být poskytnut převodem peněžních prostředků na účet zprostředkovatele úvěru , právnická osoba, ., s nímž žalovaná uzavřela kupní smlouvu na uvedené zboží a jehož cena měla být financována prostřednictvím spotřebitelského úvěru. Poskytnutou jistinu se žalovaná zavázala žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 18,05 % ročně a s cenou úvěru včetně pojištění výši 5 326 Kč, ve 24 pravidelných měsíčních splátkách, kdy výše měsíčních splátek činila 976 Kč a byly splatné vždy k 17. dni v měsíci, počínaje dnem 17. 8. 2021. Celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit činila 21 696 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalované s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaná ocitne v prodlení. Dále byla ve smlouvě ujednána možnost požadovat náhradu nákladů spojených s vymáháním splatného (dospělého) závazku ve výši 600 Kč a možnost účtovat poplatek za odeslání upomínky k úhradě splatné (dospělé) splátky v měsíci následujícím po měsíci prodlení ve výši 100 Kč.V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaná uvedla, že je svobodná bydlí u rodičů/dětí, je zaměstnána s měsíčním příjmem 19 000 Kč. Dále uvedla celkové náklady domácnosti 2 500 Kč a neuvedla žádné finanční závazky (splátky hypoték, úvěrů, úvěrových karet apod.)Žalobkyně dále doložila formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a dopis ze dne 30. 7. 2021; v obou dokumentech jsou shrnuty podrobnosti úvěru.Z platební historie úvěrového účtu soud zjistil, že částka úvěru ve výši 18 098 Kč byla vyplacena ze strany právní předchůdkyně žalobkyně zprostředkovateli úvěru. Dále soud z tohoto dokumentu zjistil, že žalovaná předchůdkyni žalobkyně uhradila celkem částku 7 808 Kč (z toho na úroky 1 904,01 Kč a na pojištění 144 Kč). Dlužná částka k 20. 9. 2022 činila 15 296,71 (z toho na úrocích 988,85 Kč, na pojištění 432 Kč, na poplatcích 800 Kč a na pokutě 305,85 Kč).Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, a to za úplatu, jak je zřejmé z doloženého potvrzení o úplatě. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 29. 11. 2022, jehož odeslání žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 1. 12. 2022. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána i dopisem ze dne 29. 11. 2022 a ze dne 3. 1. 2023 a konečně i předžalobní upomínkou ze dne 16. 3. 2023, v níž jí byla určena lhůta pro zaplacení do 27. 3. 2023 a jejíž odeslání dne 20. 3. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem.Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávek soud zjistil, že dne 3. 1. 2023 zaslala žalobkyně žalované obyčejný dopis a ve dnech 4. 1. 2023 a 18. 1. 2023 se pověřený terénní pracovník žalobkyně pokoušel kontaktovat žalovanou na její adrese.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku: „(1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. A dále v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku: „(1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož § 7: „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy elektronickým podpisem v souladu se shora citovaným § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakceNa zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.Informace od žalované, že její příjem činí 19 000 Kč měsíčně, výdaje domácnosti 2 500 Kč měsíčně a že žalovaná nemá žádné závazky, nebyly ze strany předchůdkyně žalobkyně nikterak ověřeny ani doloženy a předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s údaji od žalované. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pokud pak dále žalobkyně tvrdí, že její předchůdkyně provedla lustraci žalované v příslušných registrech, pak ani k tomuto nedoložila žádné výstupy. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalované úvěr řádně splatit.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 18 098 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Jelikož žalovaná žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradila celkově 7 808 Kč, zbývá jí uhradit na jistinu částku 10 290 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 16. 3. 2023 a jejíž odeslání žalobkyně prokázala podacím archem. Jelikož dle této upomínky byla žalovaná povinna provést úhradu do 27. 3. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 28. 3. 2023, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši.Co do zbývající částky 5 479,71 Kč představující součet části již uhrazené jistiny ve výši 2 480,01 Kč, smluvních úroků ve výši 988,85 Kč, poplatků za pojištění ve výši 432 Kč, smluvní pokuty ve výši 305,85 Kč, poplatků za upomínky ve výši 800 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a dále co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 770,01 Kč od 1. 11. 2022 do 27. 3. 2023 a co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 480,01 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Stran požadovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč, soud podotýká, že tyto náklady vzniklé v souvislosti s odesláním obyčejného dopisu a se dvěma pokusy o osobní kontakt pracovníka žalobkyně se žalovanou se nejeví jako účelné. Jako zcela postačující a adekvátní krok se jevilo zaslání předžalobní upomínky před podáním žaloby.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 18 068 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 11 521 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni 14. 2. 2024). Žalobkyně tak byla z 64 % úspěšná a z 36 % neúspěšná (z 36 % tak byla úspěšná žalovaná) a má tak vůči žalované právo na zaplacení 28 % náhrady nákladů řízení.Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny tak za jeden úkon činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále za ně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně činí (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) 2 252 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 630,56 Kč (28 % z 2 252 Kč).