22 C 281/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 21 042,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 042,48 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 649,30 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 217,10 Kč, s úrokem ve výši 9 % ročně z částky 18 117,48 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18 117,48 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 294 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 21 042,48 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 45 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal žalobkyni poskytnuté finanční prostředky společně s úrokem ve výši 9 % ročně a pojistným za pojištění schopnosti úvěr splácet ve výši 45 Kč měsíčně splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 138 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 4. 2018. Tato smlouva byla uzavřena elektronicky za pomocí prostředků komunikace na dálku. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela zejména z informací, které si aktivně zjistila a ověřila ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, konkrétně provedla lustraci žalovaného v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v registru SOLUS, ve své interní databázi, v insolvenčním rejstříku, v evidenci neplatných dokladů a v evidenci adres obecních/městských úřadů, přičemž nebylo zjištěno, že by žalovaný měl dluhy po splatnosti nebo že by proti němu bylo vedeno insolvenční řízení, ani to, že by měl evidovánu adresu na obecním či městském úřadě či že by jeho doklad totožnosti byl neplatný. Co se týče příjmů a výdajů žalovaného, zde žalobkyně vycházela z informací uváděných žalovaným v žádosti o úvěr, kdy informaci o výši příjmu konfrontovala s transakcemi na běžném účtu žalovaného. Dále vycházela rovněž z demografických a statistických dat. Žalobkyně přitom dbala na to, aby žalovanému po odečtení zjištěných výdajů od zjištěných příjmů zůstala finanční rezerva ve výši 15 % jeho příjmů. Na základě výše zjištěných údajů pak žalobkyně provedla komplexní vyhodnocení aktuální finanční situace žalovaného. Konečně žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že i kdyby soud dospěl k závěru, že řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, měla by tato skutečnost za následek relativní neplatnost smlouvy, která by však mohla být zkoumána pouze k námitce žalovaného. Žalovaný však svou povinnost splácet poskytnuté finanční prostředky řádně a včas porušil, když se dostal do prodlení s úhradou splátky splatné ke dni 15. 6. 2019 a splátek následujících. V souladu s všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně tak došlo ke dni 15. 2. 2020 k zesplatnění veškerých pohledávek z úvěrového vztahu. Žalovaný zůstal žalobkyni na jistině úvěru dlužen částku 18 117,48 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 1 649,30 Kč, úroku ve výši 9 % ročně z částky 18 117,48 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, poplatků za upomínky v celkové výši 2 250 Kč (1 x 250 Kč a 4 x 500 Kč), poplatků za pojištění v celkové výši 675 Kč (15 x 45 Kč) a s ohledem na prodlení žalovaného rovněž zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 217,10 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 18 117,48 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky v celkové výši 45 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 9 % ročně a poplatkem za pojištění ve výši 45 Kč měsíčně v pravidelných měsíčních splátkách po 2 138 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci. Toto je kromě samotné smlouvy zřejmé rovněž z doloženého interního účetního dokladu ze dne [datum]. Z tohoto dokladu je dále zřejmé také to, že předmětné finanční prostředky byly ze strany žalobkyně skutečně převedeny na účet žalovaného. Ve smlouvě pak bylo uvedeno, že je uzavírána elektronicky na základě návrhu elektronicky podepsaného žalovaným prostřednictvím příslušné služby přímého bankovnictví a že nabývá účinnosti okamžikem, kdy smlouvu elektronicky podepíše žalobkyně. Přímo v samotné smlouvě byl dále vypsán výňatek ze Sazebníku tvořícího nedílnou součást smlouvy, dle něhož byla žalobkyně oprávněna účtovat žalovanému poplatek za zaslání první upomínky ve výši 250 Kč a poplatek za zaslání druhé a každé další upomínky ve výši 500 Kč. Dále byly nedílnou součástí smlouvy mimo jiné ještě Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele. V souladu s článkem 9.1 písm. f) těchto podmínek mohla žalobkyně požadovat po žalovaném okamžité splacení celé nebo části vyčerpané jistiny úvěru a příslušenství, jestliže se žalovaný dostal dle článku 8.1 písm. a) do prodlení s úhradou jakéhokoli peněžitého dluhu vzniklého na základě smlouvy.

4. Žalobkyně dále doložila Žádost žalovaného o spotřebitelský úvěr, v níž žalovaný uvedl, že je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 20 000 Kč, jeho náklady spojené s bydlením činí 8 000 Kč měsíčně, k tomu má závazky z půjček a úvěrů, které splácí celkovou částkou 1 484 Kč měsíčně a konečně má další měsíční výdaje ve výši 1 000 Kč měsíčně. K tomuto žalobkyně doložila výpisy z běžného účtu žalovaného vedeného u žalobkyně za šest měsíců předcházejících uzavření smlouvy, na němž jsou viditelné pravidelné platby s nejvyšší pravděpodobností představující příjmy žalovaného ze zaměstnání. Ani v jednom ze sledovaných měsíců nebyl konečný zůstatek na účtu žalovaného záporný, naopak na něm byla ke konci každého měsíce určitá finanční rezerva.

5. Z historického výpisu z úvěrového účtu je patrné, jakým způsobem žalovaný úvěr splácel.

6. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 30. 4. 2020.

7. Mezi žalobkyní a žalovaným tedy došlo k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 8. Tato smlouva byla přitom uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku, který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby“ s tím, že vlastnoruční podpis žalovaného byl nahrazen elektronickým podpisem dle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, podle kterého„ k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“ Konkrétně byl tento podpis tvořen kliknutím žalovaného na příslušné pole žádosti o poskytnutí úvěru v chráněném webovém prostředí internetového bankovnictví, kam měl po zadání jedinečného hesla přístup pouze žalovaný.

9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 16. Soud přitom dospěl k závěru, že žalobkyně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, když se v souladu s výše citovanou judikaturou Soudního dvora EU a judikaturou Nejvyššího soudu České republiky nespokojila pouze s ničím nepodloženými tvrzeními žalovaného o jeho majetkových poměrech. Žalobkyně měla k dispozici výpisy z bankovního účtu žalovaného, neboť žalovaný již před poskytnutím úvěru měl zřízen účet právě u žalobkyně. Žalobkyně předložila soudu výpisy z účtu žalovaného za šest měsíců předcházejících uzavření smlouvy, z nichž lze zjistit pravidelný příjem žalovaného ze zaměstnání a jeho měsíční výdaje. Na tomto účtu není ve sledovaném období záporný zůstatek, tudíž mohla žalobkyně odůvodněně předpokládat, že žalovaný je schopen vyjít se svými financemi. Konečně žalobkyně disponovala informacemi o tom, že žalovaný hradí své předchozí závazky, a mohla tak usuzovat na skutečnost, že bude schopen splácet poskytovaný úvěr.

17. Jelikož žalovaný sjednané splátky přestal řádně splácet, vzniklo žalobkyni oprávnění úvěr zesplatnit a požadovat po žalovaném okamžité splacení veškerých pohledávek z úvěru, a to na základě ujednání obchodních podmínek a § 1931 občanského zákoníku, dle kterého„ bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.“ 18. Žalovaný pak své závazky vzniklé z titulu úvěrové smlouvy ani přes výzvy žalobkyně neuhradil a zůstal žalobkyni dlužen na jistině částku 18 117,48 Kč. Dále je opodstatněn rovněž požadavek žalobkyně na zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 1 649,30 Kč a úroku ve výši 9 % ročně z částky 18 117,48 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, který byl sjednán v přiměřené výši, pojistného, jež bylo sjednáno současně se smlouvou o úvěru, poplatků účtovaných v souladu se sazebníkem v celkové výši 2 250 Kč, a s ohledem na prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni rovněž právo na zaplacení úroku z prodlení, a to v souladu s § 1970 občanského zákoníku, dle kterého„ může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ 19. Soud tedy shledal žalobu důvodnou a žalobě v celém rozsahu vyhověl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná a soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 842 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhl. č. 177/1996 Sb., (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 vyhlášky (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé - žaloba, výzva k plnění), za které mu náleží odměna v plné výši. Sazba mimosmluvní odměny činí podle § 14b advokátního tarifu 300 Kč a dále za ně právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b odst. 5 náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 294 Kč. Pro úplnost třeba dodat, že soud nepřiznal zástupci žalobkyně odměnu a paušální náhradu hotových výdajů za doplnění žaloby ze dne 3. 12. 2020, v němž žalobkyně na výzvu soudu doplnila skutková tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť tyto náklady nelze považovat za účelně vynaložené. Předmětná tvrzení totiž dle názoru soudu měla být uvedena již v žalobě, neboť jde o informace zcela zásadní pro posouzení žalobou uplatněného nároku. Nadto se pak nejeví jako spravedlivé, aby žalobcům, kteří podají k soudu žalobu obsahující shora uvedené informace a soud je již tedy nemusí vyzývat k jejich doplnění, byla přiznána nižší odměna než těm, kteří tak učiní teprve na výzvu soudu.

21. Žalobkyně se bránila aplikaci § 14b advokátního tarifu, neboť se dle jejího názoru nejedná o věc, v níž bylo řízení zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru, jenž je žalobkyní opakovaně uplatňován ve skutkově i právně obdobných věcech, a to z toho důvodu, že žalobkyně v každém jednotlivém případě vyhotovuje od počátku jedinečný žalobní návrh s ohledem na konkrétní podklady a okolnosti daného případu. Nejedná se přitom o věc typově jednoduchou po právní a skutkové stránce, jelikož žalobkyně je nucena vždy zohlednit, jaké plnění bylo z úvěrového vztahu poskytnuto, na úhradu jakého dluhu bylo plněno žalovaným, na jaký dluh bylo plnění přijato a započteno, co zůstalo neuhrazeno, kdy a na základě jaké skutečnosti nastala splatnost dluhu, jaké civilní sankce s tím byly spojeny a od čeho se odvíjí jejich výše a splatnost. S tímto názorem žalobkyně se soud neztotožňuje. Dle názoru soudu je podstatné, že se žalobkyně opakovaně podávanými žalobami domáhá nároků vzniklých vždy z téhož právního důvodu, kterým je smlouva o úvěru a formulace těchto žalob tak nevyžaduje v každém jednotlivém případě nijak zvlášť složité právní posouzení. Žalobkyně přitom přímo v textu žaloby uvedla, že využívá speciální software, který reflektuje platby žalovaného k úvěru a jejich řádný rozklad na jednotlivé složky úvěru, dále reflektuje čerpání úvěru, splatnosti jednotlivých splátek, počátek prodlení u splátek nezaplacených a vyměřování jednotlivých úvěrových poplatků. Tímto je tedy výrazně ulehčena činnost právního zástupce žalobkyně při formulaci jednotlivých žalob, do nichž zjevně přepisuje údaje vygenerované softwarem žalobkyně. Pokud by soud přijal výklad žalobkyně, byla by aplikace § 14b advokátního tarifu vyloučena prakticky ve všech případech, neboť u každé žaloby je nutno uvést individuální skutečnosti vztahující se ke konkrétnímu nároku. Dle názoru soudu jde tedy o případ, na který zákonodárce ustanovením § 14b advokátního tarifu cílí.