22 C 292/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., se sídlem Adresa žalobkyně A , PSČ Anonymizováno , reg. č. Anonymizováno , podnikající na území České republiky prostřednictvím Jméno žalobkyně A ., organizační složka, IČO IČO žalobkyně B sídlem Adresa žalobkyně B zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , Anonymizováno o zaplacení 257 928,87 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 224 957,20 Kč, a to do deseti měsíců od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 202 468,69 Kč, úroku ve výši 5,9 % ročně z částky 257 928,87 Kč od 24. 7. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 257 928,87 Kč od 24. 7. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 257 928,87 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 2. 7. 2021 smlouvu o hotovostním úvěru reg. č. , Anonymizováno, a na základě této smlouvy poskytla žalované 500 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky spolu se smluvenými úroky ve výši 5,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Úvěruschopnost žalované splatit úvěr byla vyhodnocena z informací získaných od žalované a dále z úvěrových registrů, z interní databáze, z insolvenčního rejstříku a z centrální evidence exekucí. Získané informace byly zanalyzovány a porovnány s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu. Po posouzení příjmu žalované byly posouzeny výdaje žalované a to tak, že informace sdělené žalovanou byly konfrontovány s částkami životního minima a s částkami vycházejícími ze statistických dat. Žalovaná se však dostala do prodlení s úhradou splátek, proto žalobkyně od smlouvy odstoupila. Celkem žalovaná žalobkyni uhradila pouze 275 042,80 Kč. V žalobě tak žalobkyně požadovala dlužnou jistinu ve výši 257 928,87 Kč, smluvní úrok ve výši 9 932,97 Kč (tj. ve výši 5,9 % ročně za období od 2. 7. 2021 do 23. 7. 2025), zákonný úrok z prodlení ve výši 159 564,05 Kč (za období od 26. 1. 2023 do 23. 7. 2025), úrok ve výši 5,9 % ročně z částky 257 928,87 Kč od 24. 7. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 257 928,87 Kč od 24. 7. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 30. 9. 2020 uzavřena smlouva o vedení účtu. Následně dne 2. 7. 2021 pak byla uzavřena smlouva o hotovostním úvěru „, Anonymizováno, “ č. , Anonymizováno, (obě smlouvy byly uzavřeny elektronicky), na jejímž základě se zavázala žalobkyně poskytnout žalované na její účet č. , č. účtu, částku 500 000 Kč. Žalovaná se pak zavázala splatit poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 3,9 % ročně (a v případě ukončení platnosti pojištění ve výši 4,9 % ročně) a dále spolu s pojistným v 96 měsíčních splátkách po 7 321,41 Kč (v případě nesjednaného pojištění po 6 546,40 Kč) splatných vždy k 23. dni v měsíci. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky vč. podmínek pro poskytování hotovostních úvěrů v , Anonymizováno, .

4. V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaná uvedla čistý měsíční příjem ve výši 24 300 Kč a měsíční náklady na bydlení ve výši 5 000 Kč. Dále zde žalovaná uvedla, že je svobodná a vyživuje dvě osoby.

5. Dle listiny popisující prověřování úvěruschopnosti je zřejmé, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě údajů o příjmech, výdajích, závazcích a dalších informací uvedených žalovanou. Žalovaná v žádosti uvedla příjem 24 300 Kč, což žalobkyně zkontrolovala na základě dokumentace od žalované a ověřený příjem tak činil 24 300 Kč. Žalovaná uvedla výdaje ve výši 5 000 Kč; žalobkyně stanovila životní výdaje žalované po zohlednění její situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 8 390 Kč.

6. Z doložené transakční historie účtu žalované nejsou patrné žádné pravidelné příjmy ani pravidelné výdaje žalované v období před poskytnutím úvěru. Zároveň tímto bylo doloženo čerpání úvěru dne 2. 7. 2021 a splácení úvěru ze strany žalované. Bylo však dále zjištěno, že dva měsíce před poskytnutím předmětného úvěru byl žalované poskytnut ještě i jiný úvěr ve výši 350 000 Kč. Způsob, jakým žalobkyně žalovanou prolustrovala, je dále patrný z print screenů interního programu, který byl za tímto účelem použit, a lze z nich vyčíst, že u žalované nebylo zjištěno žádné úvěrové zatížení (s výjimkou tří žádostí, které podle všeho v žádnou smlouvu o úvěru nevyústilo); dokument je však částečně v polském jazyce.

7. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 24. 11. 2022 s tím, že pokud dlužná částka nebude uhrazena do 7 dnů od doručení této výzvy, odstupuje tímto žalobkyně od smlouvy. Dle dodejky byl dopis žalované odeslán, tato si jej však nevyzvedla a byl vrácen zpět žalobkyni.

8. Z historie úvěru soud zjistil, že částka 500 000 Kč byla žalované poskytnuta dne 2. 7. 2021. Dále byla zjištěno, že žalovaná žalobkyni uhradila celkem částku 275 042,80 Kč.

9. Dne 5. 6. 2023 podepsala žalovaná Uznání závazku a způsob úhrady, kde uznala svůj závazek vůči žalobkyni ve výši 448 587,54 Kč, který vznikl neplněním smluvních podmínek smlouvy o úvěru č. , č. účtu, a zavázala se jej zaplatit v měsíčních splátkách ve výši 10 000 Kč.

10. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 2. 7. 2025, která byla odeslána téhož dne, jak je zřejmé z doloženého potvrzení o podání.

11. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“18. Co se týče příjmů žalované, ty měly být údajně ze strany žalobkyně ověřeny prostřednictvím dokumentace od žalované; žádné takové dokumenty (např. výplatní pásky, pracovní smlouvu, potvrzení zaměstnavatele) však žalobkyně soudu ani přes výzvu nedoložila; z doložené transakční historie účtu pravidelné příjmy žalované patrné nejsou. Ani ohledně výdajové stránky žalované nebyly soudu doloženy jakékoli listiny osvědčující, že by žalobkyně výši výdajů žalované dostatečně a řádně ověřovala. Soud tak vycházel z toho, že se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalované, které dále blíže neověřovala, a dále kalkulovala s minimálními částkami, které si sama stanovila. Zejména nebyly ničím doloženy skutečné výdaje žalované spojené s bydlením (např. platby nájemného, platby energií apod.), jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, drogerii apod. nelze ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a prověřovat. Přitom přinejmenším tyto výdaje žalované (na bydlení) byly objektivně zjistitelné (z nájemní smlouvy, dokladů SIPO apod.). Žalobkyně dále ovšem ani nezjišťovala, zda žalovaná bydlí v nájmu nebo ve vlastním domě/bytě a vzala bez dalšího v rozporu s požadavkem odborné péče za platné minimální náklady na bydlení (normativní náklady na bydlení). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Rovněž postup, kdy poskytovatel úvěru vychází bez dalšího ze statistických dat (aktuální údaje životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) je zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Na tom ničeho nemůže změnit ani uznání dluhu žalovanou podle § 2053 občanského zákoníku, podle kterého uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu dle uznání v době uznání trvá. Důsledkem uznání dluhu písemným prohlášením dlužníka je toliko vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval, nikoli fikce (existence) dluhu; je-li tedy smlouva o úvěru absolutně neplatná, nemůže ji uznání dluhu jakýmkoli způsobem zhojit.

22. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 500 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Z doložených listin vyplynulo, že žalovaná žalobkyni celkem uhradila částku 275 042,80 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 224 957,20 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl.

23. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodou, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Soudu nejsou známy žádné informace o majetkové situaci žalované, jelikož žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná. S ohledem na výši dlužné částky se tak soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta deseti měsíců od právní moci rozsudku.

24. Ve zbývající části (tedy ohledně úroků a úroků z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na jejich zaplacení žalobkyni nárok nevznikl.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 460 804 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku), přičemž jí bylo soudem přiznáno 224 957,20 Kč. Žalobkyně byla ze 49 % úspěšná a z 51 % byla úspěšná žalovaná. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu.