22 C 297/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 110 665 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 61 156 Kč, a to do pěti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 52 841,95 Kč s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 79 487,24 Kč od 31. 7. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 8. 7. 2025 dosáhne částky 285 753 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 33 236 Kč od 8. 7. 2025 do zaplacení, se řízení zastavuje.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 61 156 Kč od 8. 7. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyni se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 474 Kč.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 110 665 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 6. 12. 2024 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla 81 000 Kč. Poskytnutou částku se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 68,35 % ročně ve 48 splátkách po 4 961 Kč měsíčně. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, zejména z dokladů o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registru NRKI a prověřila si, že nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel, když ve splátkách uhradil pouze 19 844 Kč; v důsledku toho došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 6. 7. 2025. Po zesplatnění již žalovaný neuhradil ničeho. Kromě dlužné jistiny spolu s přirostlým úrokem ve výši 92 994 Kč, žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 998 Kč, smluvní pokuty ve výši 16 273,25 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 332,70 Kč (tj. ve výši 68,35 % ročně z částky 79 487,24 Kč od 8. 7. 2025 do 30. 7. 2025), úroku ve výši 12 % ročně z částky 79 487,24 Kč od 31. 7. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 8. 7. 2025 dosáhne částky 285 753 Kč, a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 94 392 Kč od 8. 7. 2025 do zaplacení.

2. Podáním ze dne 21. 1. 2026 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 33 236 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 33 236 Kč od 8. 7. 2025 do zaplacení, dále co do částky 16 273,25 Kč (smluvní pokuta) a dále co do kapitalizovaného úroku ve výši 3 332,70 Kč (ve výši 68,35 % ročně z částky 79 487,24 Kč od 8. 7. 2025 do 30. 7. 2025), úroku ve výši 12 % ročně z částky 79 487,24 Kč od 31. 7. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 8. 7. 2025 dosáhne částky 285 753 Kč s tím, že důvody částečného zpětvzetí blíže nespecifikovala a uvedla jen, že se rozhodla svůj nárok ponížit.

3. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do shora uvedených částek (představujících část jistiny, smluvní pokuty, náklady a výše specifikované příslušenství) zastavil.

4. Po částečném zpětvzetí se žalobkyně domáhala zaplacení jistiny ve výši 61 156 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 61 156 Kč za období od 8. 7. 2025 do zaplacení.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř., soud rozhodl bez nařízení jednání.

6. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci sjednali dne 6. 12. 2024 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. , hodnota, , ve znění dodatku č. 1 z téhož dne, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 81 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 68,34 % ročně ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 4 961 Kč [viz část A) smlouvy]. Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaný v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. O schválení smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 10. 12. 2024, které mu dle dodejky bylo doručeno dne 13. 12. 2024. Dále žalobkyně předložila „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“, v němž byly shrnuty podmínky poskytnutého úvěru, a také splátkový kalendář a dokument „Podpis na dálku“, v němž byly popsány hlavní kroky při sjednání spotřebitelského úvěru. V prohlášení klienta ze dne 6. 12. 2024 žalovaný mimo jiné potvrdil, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné a pravdivé. Žalobkyně též předložila kopii občanského průkazu žalovaného. Dále žalobkyně doložila listinu „Důkaz o odeslání 1,- Kč“ potvrzující, že dne 6. 12. 2024 odeslala žalobkyně na účet žalovaného verifikační platbu ve výši 1 Kč, dále dokument „Zaslaná SMS (Informace o vyplacení)“, z něhož je zřejmé, že žalobkyně zaslala 1 Kč pod variabilním symbolem, který měl žalovaný použít jako podpisový kód pro odpovědní SMS, čímž mělo dojít k podpisu smlouvy a souvisejících dokumentů, a konečně „Důkaz o přijaté SMS (pro vyplacení)“ osvědčující, že dne 6. 12. 2024 byla žalobkyni doručena potvrzovací SMS pro vyplacení úvěru z telefonního čísla žalovaného , Anonymizováno, .

7. Z hodnocení klienta ze dne 6. 12. 2024 plyne, že žalovaný měl být zaměstnaným důchodcem s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 15 000 Kč a s ostatními příjmy ve výši 10 760 Kč, celkem tak zde jsou uvedeny příjmy žalovaného ve výši 25 760 Kč měsíčně. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta vyčísleny částkou 13 156 Kč s tím, že částka 4 860 Kč představovala životní minimum, částku 3 675 Kč představovaly splátky žalobkyni a částku 4 621 Kč tvořily náklady na bydlení. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nejsou. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je rozvedený a bydlí ve vlastním. Ohledně ověřování příjmové stránky žalovaného předložila žalobkyně potvrzení banky ze dne 15. 1. 2024 o vyplacení doplatku valorizace důchodu za období od 1. 1. 2024 do 15. 1. 2024 na účet žalovaného uvedený ve smlouvě o úvěru. Z výpisu NRKI soud zjistil, že žalovaný si historicky žádal o úvěr u dvou jiných finančních institucí či bank aktuálně se součtem celkové zbývající částky k doplacení 1 350 101 Kč, přičemž neměl žádný dluh po splatnosti.

8. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 81 000 Kč vyplacena dne 9. 12. 2024 na účet uvedený ve smlouvě. Vlastnictví předmětného účtu žalovaným bylo doloženo výše zmíněným potvrzením banky o vyplacení doplatku valorizace důchodu. Skutečnost, že předmětný účet patří žalovanému vyplývá i z dokumentu „Základní informace o klientovi“. Vyplacení částky 81 000 Kč dne 9. 12. 2024 na účet žalovaného uvedený ve smlouvě bylo doloženo i výpisem z účtu žalobkyně.

9. Žalobkyně průběžně (dopisy ze dne 2. 6. 2025 a 2. 7. 2025) vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek, nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením a smluvní pokuty a upozorňovala jej na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 6. 7. 2025 (oznámení) žalobkyně oznámila žalovanému, že využila možnosti celý úvěr zesplatnit a vyzvala jej k úhradě celkové dlužné částky 94 392 Kč do 10 dnů od odeslání této výzvy.

10. Dle karty klienta žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 19 844 Kč.

11. Předžalobní výzvou ze dne 8. 12. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy, přičemž dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.

12. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“13. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

14. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“15. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“16. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

19. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací. Ke zkoumání příjmové části doložila žalobkyně pouze jediné potvrzení o vyplacení doplatku valorizace důchodu. Co se týče tvrzeného příjmu žalovaného ze zaměstnání tento příjem nebyl doložen ničím (nebyla doložena např. pracovní smlouva, výplatní pásky či potvrzení zaměstnavatele). Co se pak týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila opět pouze s údaji od žalovaného (tvrzené výdaje na bydlení ve výši 4 621 Kč), které dále nijak neověřovala, a s částkou životního minima (4 860 Kč). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Zejména co se týče pravidelných nákladů žalovaného spojených s bydlením (v případě bydlení ve vlastním domě/bytě zejm. platby energií, pojištění, poplatků za odpady, za internet, televizních a rozhlasových poplatků aj.), které nepochybně žalovaný musel hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala. Pokud pak žalobkyně část výdajů žalovaného stanovila částkou ve výši životního minima, tak i tento postup je zcela nepostačující, neboť i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“21. Předmětnou smlouvu (včetně její přílohy č. 1) tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 81 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“22. Z doložených listiny vyplynulo že žalovaný na svůj závazek uhradil částku 19 844 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 61 156 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl.

23. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“ (ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že žalovaný má zřejmě vůči žalobkyni ještě i další závazek po splatnosti, který nesplácí, a který je u zdejšího soudu také žalován, a to (po částečném zpětvzetí) v částce 23 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení (řízení je vedeno pod sp. zn. 27 C 298/2025). Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy. S ohledem na výše uvedené se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta pěti měsíců od právní moci rozsudku.

24. Ve zbývající části (tedy ohledně úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 61 156 Kč od 8. 7. 2025 do zaplacení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení tohoto nároku žalobkyni nárok nevznikl.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, ve spojení s § 146 odst. 2 větou první, dle které je účastník, který zavinil zastavení řízení, povinen hradit jeho náklady. Za účelem zjištění poměru úspěchu a neúspěchu ve věci soud kapitalizoval úrok a úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku. Procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, proto představuje její „neúspěch ve věci“ nejen ta část řízení, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby ale též ta část řízení, v níž bylo řízení zastaveno. Při poměřování úspěchu a neúspěchu je tedy možné vycházet z toho, co žalobkyně požadovala v žalobě, což bylo celkem 128 035,54 Kč, přičemž přiznáno jí bylo 61 156 Kč. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 48 % a z 52 % neúspěšná. Ve věci byl tak převážně úspěšný žalovaný a měl by mít právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

26. Jelikož řízení bylo z části zastaveno, aniž by ve věci bylo jednáno, rozhodl soud podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, o vrácení části zaplaceného soudního poplatku. Soudní poplatek z žaloby činil 5 534 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby činí soudní poplatek 3 060 Kč, rozdíl mezi uvedenými částkami je 2 474 Kč k vrácení tak žalobkyni náleží 1 474 Kč, neboť soudní poplatek se vrací snížený nejméně o 1 000 Kč.