22 C 310/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 . sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 203 366,95 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 195 898 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 682 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 195 898 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 45 228,13 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 468,95 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 29 045,01 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, . Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 203 366,95 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 19. 7. 2022 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně žalovanému umožnila čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše odpovídala 3,31 % z výše sjednaného úvěrového rámce. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech SOLUS, CEE, NRKI a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalovaného uveden negativní záznam. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Pro výpočet MLS žalobkyně tak vycházela z příjmu žalovaného 30 000 Kč (sděleno žalovaným), z příjmu ostatních členů domácnosti 50 000 Kč (sděleno žalovaným), z životního minima dospělých členů domácnosti ve výši 4 250 Kč, z životního minima na 2 vyživované děti (50 %) ve výši 2 900 Kč, zohlednila splátky jiným společnostem ve výši 2 421 Kč (bez splátky úvěru na stavební spoření) a splátky schváleného úvěru ve výši 331 Kč. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalovaného a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně si dále od žalovaného vyžádala výpisy z bankovních účtů. Konečně žalobkyně podotkla, že žalovaný byl schopen po dobu delší jednoho roku úvěr splácet, což svědčí o řádném posouzení jeho úvěruschopnosti. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 24. 1. 2023. Celkově žalovaný za dobu trvání smluvního vztahu od žalobkyně načerpal částku 212 898 Kč a uhradil částku 17 000 Kč. Kromě dlužné jistiny ve výši 199 999,41 Kč požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení poplatků (za pojištění) ve výši 1 767,54 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 25. 1. 2023 do 1. 5. 2023 ve výši 37 515,92 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 199 999,41 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úrok z prodlení za období od 8. 2. 2023 do 1. 5. 2023 ve výši 6 925,26 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši z celkové dlužné částky 203 366,95 Kč za období od 2. 5. 2023 do zaplacení.Žalovaný při nařízeném jednání předně uznal, že s žalobkyní uzavřel shora uvedenou smlouvu o revolvingovém úvěru a že zapůjčené peníze nevrátil. Dostal se totiž do složité životní situace, kdy takříkajíc „přišel o všechno“. Ještě před nedávnem dokonce pobýval ve vazbě a v ochranném léčení, odkud byl nyní propuštěn, avšak o obžalobě stále není pravomocně rozhodnuto, a tudíž ani není jasné, jaký trest a v jaké sazbě či výši mu bude uložen, případně, bude-li se jednat o trest nepodmíněného odnětí svobody, kdy bude z vězení propuštěn. Za této situace tedy nevidí jako reálné, že by byl schopen dluh uhradit; vzhledem k tomu, že dluhů má více, zvažuje podání insolvenčního návrhu na svou osobu.Po provedeném dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Dne 19. 7. 2022 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy byl žalovanému zřízen úvěrový účet pro čerpání úvěru do výše sjednaného úvěrového rámce s výší úvěrového rámce 10 000 Kč. Výše úvěrového rámce byla v průběhu trvání smluvního vztahu změněna na částku 200 000 Kč, jak je zřejmé z výpisu čerpání, splátek a úhrad. Žalovaný se zavázal vyčerpanou částku společně s úrokem splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,31 % z výše sjednaného úvěrového rámce vždy k 20. dni v měsíci. V jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část úvěrové jistiny, poplatky a smluvní sankce. Nedílnou součástí smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti , právnická osoba, platné od 2. 5. 2022. Dle úvěrových podmínek (čl. 6.1) byl žalovaný povinen celý čerpaný úvěr splatit na požádání žalobkyně v případě, že se dostane do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že je žalovaný podnikatel s čistým měsíčním příjmem ve výši 30 000 Kč, bydlí u rodičů, má 2 vyživované děti a příjem ostatních členů domácnosti činí 50 000 Kč měsíčně.Informace o žalovaném jsou rovněž shrnuty v potvrzení o provedení ověření bonity klienta - oddělení řízení rizik (úvěrová karta klienta) ze dne 1. 5. 2023, v níž žalobkyně uvádí, že žalovaný je podnikatel s příjmem 30 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činí 50 000 Kč měsíčně a měsíční výdaje domácnosti jsou 15 000 Kč. Dále je z tohoto dokumentu patrné, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů a má dvě děti. Konečně jsou zde uvedeny výstupy z registrů JAP_PUJCKA, SOLUS, NRKI, ISIR, CEE, MVCR vše s výsledkem OK.Z metodiky - posouzení úvěruschopnosti klienta vyplývá, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného zjišťováním jeho kreditního skóre (credit scoring) tak, že za využití statistického modelu posuzovala jeho příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumávala informace o věku, vzdělání, zdroji příjmů, způsobu bydlení, počtu dětí, způsobu bydlení apod. Za účelem zjištění kreditního skóre žalovaného a určení limitu nejvyšší měsíční splátky žalobkyně zohlednila rodinné postavení žalovaného, částku životního minima žalovaného i členů domácnost, nákladů na bydlení dle údajů ČSÚ a nákladů na placení dalších závazků žalovaného.Z daňového přiznání za rok 2021 soud zjistil, že žalovaný měl v roce 2021 příjmy z podnikání 510 845 Kč a výdaje 306 507 Kč, tj. rozdíl jeho příjmů a výdajů (výsledek hosp.) činil 204 338 Kč.Z výpisů z běžného účtu žalovaného č. , č. účtu, za období květen, červen, červenec 2022 bylo zjištěno, že žalovaný hospodařil s počátečním i konečným zůstatkem kolem 1 000 Kč, přičemž obraty na účtu byly v řádech tisíců korun (v květnu), v řádech sta tisíců korun (cca 209 tisíc v červnu a cca 513 tisíc v červenci). Je zřejmé, že žalovaný splácel jiný úvěr v částce 1 434,08 Kč měsíčně a rovněž v červenci čerpal jiný úvěr v částce 450 000 Kč.Z přehledu pohybů na běžném účtu žalovaného č. , č. účtu, za období od 22. 4. 2022 do 19. 7. 2022 soud zjistil, že příchozí i odchozí platby (resp. vklady a výběry) žalovaného se v tomto období pohybovaly kolem 340 tisíc korun, přičemž platby odchozí nepatrně (cca o 4 tisíce) převyšovaly nad platbami příchozími.Z úvěrové zprávy je zřejmé, že žalovaný měl v době žádosti o revolvingový úvěr od března 2022 závazek z investičního úvěru s měsíční splátkou 1 434 Kč a se zbývající částkou k doplacení 133 369 Kč. Dále měl zřízen kontokorent s výší úvěrového rámce 50 000 Kč, kdy již využil částku 49 317 Kč. A konečně měl žalovaný úvěr ze stavebního spoření, kde zbývající částka k doplacení činila 286 120 Kč.Z výpisu čerpání, splátek a úhrad dále plyne, že poprvé žalovaný úvěr čerpal dne 21. 7. 2022, kdy čerpal 10 000 Kč, poté dne 10. 8. 2022 čerpal 150 000 Kč, dne 11. 8. 2022 čerpal 38 000 Kč a 4 800 Kč, dne 12. 9. 2022 čerpal 10 000 Kč a dne 26. 9. 2022 čerpal 98 Kč. Dále je z tohoto dokumentu patrné, jak žalovaný úvěr splácel. Dle výpisu žalovaný celkem načerpal 212 898 Kč a celkem uhradil 17 000 Kč.Dopisem ze dne ze dne 24. 1. 2023, jehož odeslání dne 25. 1. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byl žalovaný opětovně vyzván předžalobní výzvou ze dne 9. 2. 2023, jejíž odeslání následujícího dne žalobkyně prokázala podacím archem.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Tato smlouva měla být uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku: „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A dále dle § 562 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021) „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl přístup pouze žalovaný po zadání unikátních přihlašovacích údajů. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.Co se týká příjmů žalovaného, ty byly žalobkyní ověřeny prostřednictvím daňového přiznání za rok 2021 a z přehledu pohybů na jeho bankovních účtech. Žalobkyně dále kalkulovala s příjmem ostatních členů domácnosti žalovaného ve výši 50 000 Kč, který však nebyl nijak doložen. Z výdajů žalovaného žalobkyně ověřovala pouze jeho měsíční splátkové zatížení, ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje) pak nijak neověřovala. Žalobkyně u těchto položek vycházela pouze ze statistických údajů. Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Dále soud poukazuje na skutečnost, že z přehledu pohybů na účtech žalovaného vyplynulo, že v měsících bezprostředně předcházejících poskytnutí úvěru výdaje žalovaného vždy výrazně převyšovaly nad statistickými daty, s nimiž žalobkyně kalkulovala. Nelze pominout ani to, že žalovaný měl v době žádosti o úvěr i jiné závazky, a to jeden úvěr s měsíční splátkou ve výši 1 434 Kč a souhrnnou částkou zbývající k doplacení ve výši 133 369 Kč. Dále měl sjednaný kontokorentní úvěr, který již téměř vyčerpal (z 50 000 Kč čerpal 49 317 Kč), a také úvěr na stavebním spoření s částkou k doplacení ve výši 286 120 Kč. Soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, neboť se spolehla pouze na ničím nepodložená tvrzení a na statistické údaje.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu (částku, kterou čerpal), a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.Vzhledem k tomu, že žalovanému byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 212 898 Kč (celková částka, kterou žalovaný načerpal), na které žalovaný uhradil 17 000 Kč (celková částka, kterou žalovaný splatil), zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 195 898 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou výzvu k úhradě dlužné částky ze dne 24. 1. 2023, jejíž odeslání dne 25. 1. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta 14 dnů od sepsání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 7. 2. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 8. 2. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni část kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 682 Kč (15 % ročně z částky 195 898 Kč od 8. 2. 2023 do 1. 5. 2023) a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 195 898 Kč od 8. 2. 2023 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do části požadované jistiny ve výši 4 101,41 Kč, co do poplatku za pojištění ve výši 1 767,54 Kč, co do nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 37 515,92 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 199 999,41 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení, co do části kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 243,26 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 468,95 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení, soud žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 298 201,28 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 227 053,83 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla z 76 % úspěšná a ze 24 % neúspěšná (ze 24 % tak byl úspěšný žalovaný) a má tak vůči žalovanému právo na zaplacení 52 % náhrady nákladů řízení.Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 8 135 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci čtyři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění, účast na jednání dne 20. 2. 2024). Při tarifní hodnotě 203 366,95 Kč činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon dle § 7 bod 5 advokátního tarifu 9 140 Kč (celkem 36 560 Kč) a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (celkem 1 200 Kč), opět za každý z úkonů. Soud zástupci žalobkyně přiznal rovněž náhradu za promeškaný čas v souvislosti s jednáním u soudu, a to za 3 hodiny (tj. 6 započatých půlhodin), v souhrnné výši 600 Kč (viz § 14 odst. 3 advokátního tarifu), a dále náhradu cestovních výloh v souvislosti s jednáním u soudu, a to ve výši 1 078,67 Kč [cesta ze , adresa, a zpět vozem ŠKODA Felicia RZ , SPZ, (o celkové délce 132,2 km, při ceně benzínu 38,2 Kč/l, průměrné spotřebě 6,7 l/100 km a základní náhradě na 1 km jízdy ve výši 5,60 Kč)]. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 55 855,79 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 29 045,01 Kč (52 % z 55 855,79 Kč). Z8věrem soud poznamenává, že jako úkon právní služby neuznal doplnění žaloby na výzvu soudu, neboť úkon (žaloba) má být perfektní hned na poprvé.