22 C 315/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 372,01 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 096,06 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 9 432,49 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 869,34 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 16 372,01 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], se žalovaným uzavřela dne 22. 6. 2016 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a poplatky, celkem v částce ve výši 36 372 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 2 598 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, konkrétně výplatními páskami, a nahlédnutím do veřejných registrů. Poskytnuté a ověřené informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr. Žalovaný přitom svým podpisem stvrdil, že si je vědom povinnosti uvést o své osobě pravdivé, správné a úplné údaje. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Dále žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9. 3. 2021, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Žalovaný však své závazky ze smlouvy řádně nehradil a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 9 432,49 Kč na jistině úvěru, 436,85 Kč na úroku za sjednanou dobu poskytnutého úvěru, 3 600,96 Kč na úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, 651,10 Kč na úhradě za administrativní činnost a vyhotovení úvěrového případu a 2 250,61 Kč na úhradě za možnost splácet v hotovosti v místě bydliště. Ke dni splatnosti poslední předepsané splátky byl závazek ze smlouvy o úvěru zesplatněn. Právní předchůdkyně žalobkyně posléze postoupila pohledávku za žalovaným z titulu předmětné smlouvy žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném kromě nesplacené části jistiny a výše vyčísleného úroku a poplatků (dlužných úhrad) požadovala zaplacení úroku za období od 23. 8. 2017 do 19. 10. 2022 z dlužné jistiny ve výši 6 345,42 Kč, zákonného úroku z prodlení od prodlení do 19. 10. 2022 ve výši 5 378,63 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 432,49 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 869,34 Kč (tj. z jistiny 9 432,49 Kč a úroku 436,85 Kč) od 20. 10. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne 22. 6. 2016 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 1 925 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 1 447 Kč a inkasním poplatkem ve výši 5 000 Kč (celkem 36 372 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 2 598 Kč.

4. Dle transakční historie žalovaný za období od 22. 6. 2016 do 16. 10. 2019 celkem na svůj dluh uhradil 20 000 Kč.

5. Žalobkyně dále doložila žádost o úvěr ze dne 22. 6. 2016 podepsanou žalovaným. Žalovaný zde uvedl, že je zaměstnaný s měsíčním příjmem ve výši 20 000 Kč, k čemuž měly být předloženy výplatní pásky. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že jeho měsíční náklady na bydlení a energie činí 2 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady částku 3 000 Kč měsíčně a jiné pravidelné měsíční výdaje 3 000 Kč; celkem průměrné měsíční výdaje žalovaného činily 8 000 Kč. Konečně žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bezdětný a bydlí u rodičů.

6. Dne 21. 11. 2022 byla mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 7. 12. 2022. K úhradě dlužné částky ve lhůtě do 12. 4. 2023 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 28. 3. 2023, jejíž odeslání dne 29. 3. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem.

7. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá právní úprava týkající se spotřebitelského úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

9. Dle přechodného ustanovení § 164 věta první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí, že„ Není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy.“ Proto soud aplikoval na právní vztah stran ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016, který stanoví, že„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, pojem odborné péče představuje péči vyšší intenzity než„ péče řádného hospodáře“, kdy z požadavku odbornosti vyplývá též požadavek pečlivosti, přičemž„ odbornou péčí“ je třeba rozumět péči průměrného profesionála, tzn. odborníka, který má svému oboru obvyklé znalosti, schopnosti a dovednosti, a který je využívá s tomu odpovídající obvyklou péčí a opatrností. Pokud má být tedy zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

10. Žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného (výplatní pásky) a nahlédnutím do veřejných registrů. Žádné doklady (výplatní pásky, pracovní smlouva, výpisy z účtu) však soudu nebyly předloženy. Pokud jde tedy o příjmy a výdaje žalovaného, informace o jejich výši pocházela pouze z žádosti o úvěr, kde je vyčíslil sám žalovaný. Údajně měl být tento příjem ověřen z výplatní pásky, avšak tu žalobkyně soudu nepředložila. Příjmy ani výdaje žalovaného tak nebyly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně řádně ověřeny. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv dostála své povinnosti řádně posoudit příjmy žalovaného a jeho pravidelné výdaje. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl poskytovatel zápůjčky k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce.

11. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se tedy nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud pak dále žalobkyně tvrdí, že žalovaným poskytnuté informace ověřila nahlédnutím do veřejných registrů, tak ani k tomuto tvrzení nedoložila žádné důkazy, resp. výstupy z těchto registrů.

12. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

13. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 o. z.:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 o. z., který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

14. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil přesně částku ve výši poskytnuté jistiny 20 000 Kč, tedy právě tolik kolik byl povinen, soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v intencích § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl zcela úspěšný žalovaný, jemuž by náležela náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.