22 C 316/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 15 959,09 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 098 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 098 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 12 262 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 778,33 Kč od 4. 2. 2023 do 24. 2. 2023 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 680,33 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení 15 959,09 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, ., se žalovanou uzavřela dne 28. 7. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované částku ve výši 12 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem, poplatky a náklady na vyhodnocení úvěru v celkové výši 22 302 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů uvedených žalovanou v žádosti o úvěr, mezi které patřila rovněž výše příjmů a výdajů, přičemž právní předchůdkyni žalobkyně byly před uzavřením smlouvy předloženy dokumenty potřebné k ověření příjmů a výdajů. Žalovaná přitom svým podpisem stvrdila, že si je vědoma povinnosti uvést o své osobě pravdivé, správné a úplné údaje. Právní předchůdkyně žalobkyně pak vyhodnotila žalovanou jako způsobilou ke splácení úvěru v poskytnuté výši, když jí po zaplacení nutných výdajů zbývala dostatečná finanční částka ke splácení případných dalších závazků. Žalovaná však na svůj dluh uhradila pouze částku 6 902 Kč a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 8 778,33 Kč na jistině úvěru, 614,75 Kč na smluvním úroku, 3 778,57 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 716,61 Kč na nákladech na vyhodnocení úvěru a 1 511,74 Kč na inkasním poplatku, 3 000 Kč na sankčním poplatku, 500 Kč na paušálních nákladech na vymáhání pohledávky, 829,65 Kč na smluvním úroku za poskytnutí finančních prostředků po celkové splatnosti závazku, 704,24 Kč na zákonném úroku z prodlení a 3 512,22 Kč na smluvní pokutě. Právní předchůdkyně žalobkyně posléze postoupila pohledávku za žalovanou z titulu předmětné smlouvy žalobkyni. Žalobkyně po žalované v žalobě požadovala kromě dlužné jistiny ve výši 8 778,33 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 614,75 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 778,57 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 716,61 Kč, inkasní poplatek ve výši 1 511,74 Kč, smluvní úrok za poskytnutí finančních prostředků za období po konečné splatnosti (tj. od 29. 9. 2022 do 16. 1. 2023) ve výši 393,22 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny za období od 29. 9. 2022 do 16. 1. 2023 ve výši 393,22 Kč, náklady na vymáhání ve výši 217 Kč, smluvní pokutu ve výši 956,84 Kč a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 4. 2. 2023 do zaplacení.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla dne 28. 7. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 12 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 1 155 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 880 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 107 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 160 Kč (celkem 22 302 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalované s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaná ocitne v prodlení s tím, že výše jedné smluvní pokuty může činit maximálně 500 Kč.Žalobkyně dále doložila formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovanou. Žalovaná zde uvedla, že je od 21. 6. 2021 zaměstnaná na dobu určitou do 31. 12. 2021 s měsíčním příjmem ve výši 9 182 Kč, k čemuž předložila pracovní smlouvu a výplatní pásky. Dále žalovaná v žádosti uvedla, že je rozvedená, bydlí v nájmu, nevyživuje žádné dítě. Její měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 3 177 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady částku 3 860 Kč měsíčně; celkem průměrné měsíční výdaje žalované činily 7 037 Kč. Z doložené pracovní smlouvy plyne, že žalovaná byla od 21. 6. 2021 zaměstnána u společnosti , právnická osoba, se zkušební dobou v délce tří měsíců. Z pokynu agentury práce je pak zřejmé, že žalované měla být přidělována práce v době od 21. 6. 2021 do 31. 12. 2021. Z dohody o srážkách ze mzdy soud zjistil, že žalovaná mimo jiné souhlasila s tím, aby jí zaměstnavatel strhával z příjmů částku ve výši stravného vyčerpaného v daném měsíci a dále část ceny ubytování poskytovaného zaměstnavatelem využitého v daném měsíci. Z výplatní pásky za období 6/2021 bylo zjištěno, že čistá mzda žalované činila 9 182 Kč (z toho jí byly provedeny srážky na stravování ve výši 471 Kč a na ubytování ve výši 2 706 Kč). Skutečnost, že žalovaná v době podání žádosti o úvěr bydlela sama v nájmu byla ověřena čestným prohlášením žalované.Na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne , datum, ve znění jejího dodatku z , datum, a dle dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, a to za úplatu, jak je zřejmé z doloženého potvrzení o úplatě. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 9. 2. 2023, jímž byla zároveň vyzvána k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy do 10 dnů od obdržení dopisu a jehož odeslání žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 10. 2. 2023. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána i dopisem ze dne 26. 2. 2023 a konečně i předžalobní upomínkou ze dne 24. 5. 2023, jejíž odeslání dne 29. 5. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávek soud zjistil, že dne 14. 2. 2023 se pověřený terénní pracovník žalobkyně pokoušel kontaktovat žalovanou na její adrese.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče příjmů žalované, ty byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ověřeny prostřednictvím pracovní smlouvy a jediné výplatní pásky za měsíc červen 2021 (přičemž soud podotýká, že žalovaná se nacházela ve zkušební době, pracovní poměr trval teprve od června 2021 a bylo ujednáno jeho ukončení 31. 12. 2021). Co se potom týče výdajové stránky, zde se předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalované (s výjimkou některých výdajů plynoucích z doložené výplatní pásky – srážky na stravu a na ubytování). Z vyjádření žalobkyně jakkoliv neplyne, že by původní věřitelka zjišťovala a současně ověřovala konkrétní výši ostatních výdajů žalované a zejména její stávající dluhové zatížení a úvěrovou historii. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Pokud tedy jde o příjmy a výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně dostatečně prověřovány. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalované úvěr řádně splatit.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Jelikož žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila celkově 6 902 Kč, zbývá jí uhradit na jistinu částku 5 098 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 9. 2. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalované oznámení doručeno dne 14. 2. 2023. Jelikož dle oznámení byla žalované pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 24. 2. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 25. 2. 2023, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši.Co do zbývající částky 12 262,28 Kč představující součet části již uhrazené jistiny ve výši 3 680,33 Kč, smluvních úroků ve výši 614,75 Kč, poplatků za poskytnutí úvěru ve výši 3 778,57 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 716,61 Kč, inkasního poplatku ve výši 1 511,74 Kč, smluvního úroku ve výši 393,22 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 217 Kč, smluvní pokuty ve výši 956,84 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 393,22 Kč a dále co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 778,33 Kč od 4. 2. 2023 do 24. 2. 2023 a co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 680,33 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Stran požadovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, soud podotýká, že tyto náklady vzniklé v souvislosti s pokusem o osobní kontakt pracovníka žalobkyně se žalovanou se nejeví jako účelné. V situaci, kdy žalovaná nereagovala na výzvu k úhradě spojenou s oznámením o postoupení pohledávky ani na výzvu obsaženou v dopise ze dne 26. 2. 2023, se nejevilo jako důvodné očekávat, že žalovaná dlužnou částku uhradí po osobní urgenci. Jako zcela postačující a adekvátní krok se pak jevilo zaslání předžalobní upomínky před podáním žaloby.Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.