22 C 318/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 230 025,69 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 891,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 498,25 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 50 000 Kč, se řízení zastavuje.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 247 671,79 Kč, úroku ve výši 12,50 % ročně z částky 222 824,43 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 208 326,18 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 14 498,25 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 230 025,69 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 25. 9. 2019, kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 290 815 Kč, kterou měl vrátit spolu s úrokem z úvěru ve výši 12,5 % ročně a s poplatky souvisejícími s poskytnutím a správou úvěru. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalovaného (ohledně jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů), které byly zaznamenány v žádosti o úvěr. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, proto jej předchůdkyně žalobkyně celý zesplatnila ke dni 3. 12. 2023. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem toliko částku 226 316,75 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2024 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně proto po žalovaném žalobou nárokovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 222 824,43 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4 642,10 Kč, poplatků ve výši 2 559,16 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 477,75 Kč, a dále požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 230 025,69 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, úrok ve výši 12,5 % ročně z částky 222 824,43 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a úrok ve výši 12,5 % ročně z částky 4 642,10 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení.

2. Podáním ze dne 4. 7. 2025 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 50 000 Kč, neboť žalovaný po podání žaloby dne 3. 6. 2025 uhradil 25 000 Kč a dne 25. 6. 2025 uhradil 25 000 Kč.

3. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení ohledně částky 50 000 Kč zastavil.

4. Po částečném zpětvzetí se žalobkyně domáhala zaplacení jistiny ve výši 222 824,43 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z úvěru ve výši 2 137,50 Kč (tj. za období od 2. 2. 2024 do 25. 6. 2025), s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 48 814,43 Kč (tj. za období od 2. 2. 2024 do 25. 6. 2025), s úrokem z připsaných neuhrazených úroků z úvěru ve výši 786,56 Kč (kapitalizovaných za období ode dne následujícího po postoupení pohledávky do dne poslední platby), se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 222 824,43 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení a s úrokem z úvěru ve výši 12,50 % ročně z částky 222 824,43 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení.

5. Žalovaný při jednání uvedl, že návrh na uzavření smíru, který následně soud neschválil, vzešel z jeho strany. Byl připraven dluh uhradit ve splátkách po 25 000 Kč a také dvě tyto splátky žalobkyni uhradil, nicméně následně mu žalobkyně sdělila, ať raději s dalšími platbami posečká. Pokud tedy již uhradil 226 000 Kč v souhrnu na splátkách a dalších 50 000 Kč po podání žaloby, navrhl, aby byl zavázán pouze k úhradě zbylé části dluhu.

6. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

7. Dne 25. 9. 2019 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně, , právnická osoba, ., a žalovaným elektronicky uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 290 815 Kč. Použití úvěru bylo celkem v částce 240 815 Kč omezeno pouze na sjednaný účel, a to splacení těchto dluhů žalovaného: 1) úvěr u , právnická osoba, . čerpaný prostřednictvím kreditní karty ze dne 23. 2. 2016 s částkou určenou ke splacení ve výši 31 500 Kč, 2) úvěr u , právnická osoba, . ze dne 28. 11. 2003 s částkou určenou ke splacení ve výši 136 500 Kč a 3) kontokorentní úvěr u , právnická osoba, . s částkou určenou ke splacení ve výši 73 297 Kč. Zbývající část úvěru byla poskytnuta neúčelově. Žalovanému byl zřízen úvěrový účet číslo , č. účtu, . Poskytnutou jistinu se pak žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 12,50 % ročně v pravidelných splátkách, nejpozději do 20. 6. 2029, kdy výše měsíčních splátek činila 4 337 Kč a byly splatné vždy k 20. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 21. 10. 2019 (celkem 117 splátek). Pro případ prodlení se splacením splátky po dobu delší než tři měsíce nebo prodlení se splacením více než dvou splátek, byla ve smlouvě sjednána možnost právní předchůdkyně žalobkyně prohlásit celý úvěr za splatný ve stanovené lhůtě. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Ceník; oba dokumenty žalobkyně doložila.

8. Z listiny označené Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 25. 9. 2019 vyplývá, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši 46 336 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno na základě příchozích transakcí na běžném účtu žalovaného. Dále měl být ověřen insolvenční rejstřík, registr CBCB a interní evidence právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaný v žádosti uvedl své výdaje ve výši 0 Kč, žalobkyně tak stanovila životní výdaje žalovaného částkou 7 780 Kč, a to na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci se svými interními informacemi, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Žalovaný dále v žádosti o úvěr uvedl dosavadní splátky ve výši 16 462 Kč. Žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti již 4 existující úvěrové kontrakty s celkovými měsíčními splátkami 25 962 Kč, kdy se jednalo o kontokorentní úvěr s limitem 74 000 Kč (byl v rámci žádosti o úvěr částečně doplacen – nový limit byl 69 807 Kč a orientační splátka 5 817 Kč), dále se jednalo o úvěr z kreditní karty s limitem 40 000 Kč a s orientační splátkou 2 000 Kč (byl v rámci žádosti o úvěr zkonsolidován), úvěr z kreditní karty s limitem 150 000 Kč a s orientační splátkou 7 500 Kč (byl v rámci žádosti o úvěr zkonsolidován) a úvěr ze stavebního spoření se splátkou 16 462 Kč. Nové splátkové zatížení žalovaného pak činilo 26 616 Kč. Součástí této listiny byla i argumentace pro užití ekonomického modelu pro potřeby dokladování úvěruschopnosti.

9. Z výpisů z účtu žalovaného za období od 6/2018 do 5/2019 neučinil soud žádná zásadní skutková zjištění, neboť se jedná o výpisy za období předcházející uzavření úvěrové smlouvy o více než 3 měsíce. Nicméně bylo zjištěno, že účet žalovaného po celé výše uvedené období vykazoval záporný zůstatek, neboť žalovaný čerpal kontokorent sjednaný do výše 74 000 Kč, přičemž tento opakovaně přečerpával; opakovaně také nebyly provedeny některé zadané platby z důvodu nedostatečného disponibilního zůstatku na účtu. Žalovanému na účet pravidelně každý měsíc přicházela platba od společnost , právnická osoba, . ve výši kolem cca 40 000 Kč. Žalovaný z účtu pravidelně každý měsíc platil inkaso ve výši 3 284 Kč, ve výši 3 144,17 Kč, ve výši 6 125 Kč a inkaso – EON ve výši 4 080 Kč a trvalým příkazem platil internet ve výši 357 Kč, pojistné ve výši 1 400 Kč, pojistné ve výši 1 600 Kč a vodné ve výši 1 000 Kč. Pravidelné měsíční výdaje na inkasa a trvalé příkazy tak činily 20 990,17 Kč. Dále soud nemohl přehlédnout nezanedbatelné množství plateb (v řádech stokorun) poukázaných společnosti sazka.cz.

10. Dopisem ze dne 1. 11. 2023 pak byl žalovaný ze strany právní předchůdkyně žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 11 132 Kč nejpozději do 3. 12. 2023; zároveň byl žalovaný upozorněn, že pokud dlužnou částku neuhradí do uvedeného termínu, bude po něm žalobkyně požadovat okamžité splacení celého úvěru. Dopisem ze dne 3. 12. 2023 bylo žalovanému sděleno, že byl celý úvěr zesplatněn ke dni 3. 12. 2023.

11. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně ve splátkách celkem uhradil částku 226 316,75 Kč, jak vyplynulo z dokumentu Podklady pre súdne konanie.

12. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2024 (Příloha č. 1/B – Seznam pohledávek, Dohoda o úplatě, Potvrzení o zaplacení kupní ceny) byla pohledávka za žalovaným s účinností ke dni 1. 2. 2024 postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 16. 2. 2024, jímž byl zároveň vyzván k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy; dopis byl odeslán 16. 2. 2024, jak je patrné z podacího lístku.

13. K úhradě dlužné částky nejpozději do 14. 5. 2024 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 29. 4. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem.

14. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

15. Pro předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“16. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“19. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39.

20. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala tak, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Z provedeného dokazování pak dále vyplynulo, že žalovaný v žádosti uvedl své výdaje nulové a předchůdkyně žalobkyně sama stanovila životní výdaje žalovaného částkou 7 780 Kč na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci se svými interními informacemi, za využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení (ekonomický model).

21. Pokud tedy jde o příjem žalovaného, vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 46 336 Kč, který měl být doložen výpisy z běžného účtu žalovaného. Doložené výpisy z účtu se sice netýkají období bezprostředně předcházejícího uzavření smlouvy a zároveň z nich plynoucí příjem od společnosti , právnická osoba, . je v průměru nepatrně nižší než příjem deklarovaný, a ani není zřejmé, že se jedná o příjem ze zaměstnání (když nebyla doložena např. pracovní smlouva či výplatní pásky), přesto má soud za to, že pravidelný příjem žalovaného byl alespoň takto ověřen. Z výdajů žalovaného však právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala pouze jeho měsíční splátkové zatížení, ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení, vyživované osoby a další běžné výdaje) však nijak neověřovala, nýbrž vycházela pouze z interního ekonomického modelu, na jehož základě sama určila měsíční výdaje žalovaného. Tento postup právní předchůdkyně žalobkyně však rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných ekonomickým modelem značně lišit, jak tomu ostatně bylo i v tomto případě. Ekonomický model může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Ekonomický model však nemůže nahradit povinnost žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Právní předchůdkyně žalobkyně navíc ani nezjišťovala, zda žalovaný bydlí ve vlastním bytě (domě), v nájmu či např. u rodičů. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že sám žalovaný v žádosti o úvěr vyčíslil své měsíční výdaje částkou 0 Kč a uvedl, že nemá jiné úvěrové závazky, přitom předchůdkyně žalobkyně zjistila, že již v době žádosti o úvěr měl poměrně vysoké úvěrové zatížení. I s ohledem na tuto skutečnost měla právní předchůdkyně žalobkyně projevit zvýšenou obezřetnost při ověřování žalovaným sdělených informací. Z doložených výpisů z účtu vyplývají jak pravidelné výdaje, tak výdaje nepravidelné, podstatně vyšší než stanovených 7 780 Kč. Zaznamenané transakce, stav bankovního účtu a poměrně výrazné úvěrové zatížení žalovaného nenasvědčuje tomu, že by majetková situace žalovaného byla taková, že měl dostatek disponibilních finančních prostředků ke splácení dalšího úvěru v nemalé výši (byť je třeba zohlednit že úvěr byl poskytnut právě za účelem konsolidace některých těchto předchozích závazků). Rovněž pak měla předchůdkyni žalobkyně zajímat skutečnost, že část peněžních prostředků z účtu byla zasílána na účet sázkové kanceláře. Nadto výstupy z ostatních registrů (vyjma CCB, tj. insolvenční rejstřík, interní databáze právní předchůdkyně žalobkyně) žalobkyně žádné nedoložila. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

22. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

23. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

24. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 290 815 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

25. Jelikož z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil právní předchůdkyni před podáním žaloby celkem 226 316,75 Kč a po podání žaloby dalších 50 000 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 14 498,25 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávek, které bylo odesláno 16. 2. 2024 a v němž byla obsažena výzva k úhradě dluhu. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 21. 2. 2024. Žalovanému nebyla pro úhradu určena lhůta, jejímž uplynutím by se stal závazek splatným, proto byl žalovaný povinen plnit dle svých možností. Dle názoru soudu je dobou přiměřenou možnostem žalovaného 7 dní od doručení, proto byl žalovaný povinen provést úhradu do 28. 2. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 29. 2 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve výši 15 % ročně, soud však žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši k prvnímu dni prodlení (tj. ve výši 14,75 % ročně). Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 64 498,25 Kč za období od 29. 2. 2024 do 3. 6. 2025, z částky 39 498,25 Kč za období od 4. 6. 2025 do 25. 6. 2025, celkem kapitalizovaný částkou 12 392,88 Kč; dále úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 498,25 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení.

26. Soud žalobu zamítl co do části jistiny ve výši 208 326,18 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 36 421,55 Kč, kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 2 137,50 Kč, kapitalizovaného úroku z připsaných neuhrazených úroků z úvěru ve výši 786,56 Kč, úroku z úvěru ve výši 12,50 % ročně z částky 222 824,43 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 208 326,18 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 14 498,25 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, ve spojení s § 146 odst. 2 větou druhou o. s. ř., dle které je povinen hradit náklady řízení žalovaný, pokud pro jeho chování byl vzat zpět návrh, který byl podán důvodně. V dané věci žalovaný zavinil částečné zastavení řízení z důvodu úhrad provedených po podání žaloby (žaloba byla ohledně těchto částek podána důvodně a jedná se tak o neúspěch žalovaného ve věci). Právo na náhradu nákladů řízení by měl ale přesto žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný (z 77 %). Žalovaný se však náhrady nákladů výslovně vzdal, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.