22 C 324/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 11 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 297,57 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 102,62 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 4 040,38 Kč, úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 10 000 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 397,38 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 592,50 Kč k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se domáhala zaplacení 11 500 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 29. 7. 2004 smlouvu o postžirovém účtu, a následně dne 3. 9. 2022 smlouvu o kontokorentu. Na základě této smlouvy žalobkyně umožnila žalovanému přečerpat jeho účet do výše úvěrového limitu 10 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal zajistit na svém běžném účtu dostatek disponibilních prostředků k automatické měsíční úhradě úroků a poplatků, to vždy k poslednímu dni v měsíci. Čerpané peněžní prostředky byly až do výše úvěrového limitu úročeny úrokovou sazbou ve výši 18,9 % ročně, od 1. 12. 2022 ve výši 21,90 % ročně. Žalovaný se však dostal do prodlení se splácením, žalobkyně proto veškeré závazky žalovaného zesplatnila ke dni 31. 3. 2024. Žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč a poplatku ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 640,66 Kč (za období od 1. 9. 2023 do 27. 5. 2024), kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 197,29 Kč (za období od 16. 10. 2023 do 27. 5. 2024), úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 10 000 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 500 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení.K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy o kontokorentu posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že příjem žalovaného byl zjišťován výpisem z účtu, který je veden u žalobkyně. Na základě transakcí na běžném účtu tak dospěla žalobkyně k průměrnému příjmu žalovaného za poslední 3 měsíce ve výši 18 516 Kč. Co se týče výdajů zde žalobkyně zohlednila transakce na běžném účtu žalovaného spolu s informacemi uvedenými žalovaným v žádosti o úvěr, přitom posuzovala pravidelné výdaje (inkaso, SIPO, trvalé příkazy, pravidelné jednorázové příkazy) a nepravidelné výdaje (transakce debetní kartou, výběry z bankomatů), přičemž nepravidelné výdaje byly poníženy koeficientem dle výše příjmu. Dále vzala v úvahu informace ohledně stávajícího splátkového zatížení žalovaného získané z interních systémů a z bankovních a nebankovních registrů. Žalobkyně také kontrolovala databázi neplatných dokladů, insolvenční rejstřík, rejstřík exekucí. Výdaje žalovaného zjištěné z obratů na běžném účtu a z příslušných databází pak žalobkyně porovnávala s údaji o životním minimu a s průměrnými výdaji obyvatelstva (údaje Českého statistického úřadu). Vnitřním systémem žalobkyně pak bylo vyhodnoceno, že u žalovaného je dána dostatečná platební kapacita pro splátku úvěru v částce 500 Kč měsíčně (5 % z limitu). Konkrétně přitom žalobkyně kalkulovala s výdaji 11 749 Kč a systémem byla vypočtena platební kapacita žalovaného 6 767 Kč. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že žalovaný zpočátku splátky řádně splácel.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 30. 7. 2004 uzavřena smlouva o postžirovém účtu číslo účtu: , č. účtu, . Dne 3. 9. 2022 pak strany uzavřely smlouvu o kontokorentu č. , Anonymizováno, , dle níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému k jeho účtu neúčelový revolvingový úvěr do výše úvěrového limitu 10 000 Kč. Byla ujednána pohyblivá úroková sazba 18,9 % ročně, od 1. 12. 2022 pak 21,90 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úroky a hradit poplatky za související služby v souladu se Sazebníkem (tj. 300 Kč za upomínku, 500 Kč za výzvu k uhrazení dlužné částky, za výzvu ke splnění smluvních podmínek 150 Kč, za výběr z bankomatu jiné banky v ČR a v EU 40 Kč, za výběr z bankomatu jinde v zahraničí 100 Kč, aj.). Žalovaný byl povinen zajistit na účtu k poslednímu pracovnímu dni v měsíci dostatek disponibilních peněžních prostředků k automatické úhradě měsíčních splátek úroků, poplatků, úroků z prodlení a smluvní pokuty. Žalovaný byl povinen splatit úvěr nejméně jedenkrát za 6 měsíců a dále byl povinen zajistit na účtu měsíční příjem ve výši alespoň 50% úvěrového limitu. Ke dni konečné splatnosti pak byl povinen uhradit aktuálně čerpanou jistinu včetně příslušenství, poplatků a smluvní pokuty. Žalobkyně byla oprávněna zesplatnit úvěr v případě prodlení žalovaného se splácením. Součástí smlouvy byly Obchodní podmínky pro kontokorent, Sazebník , Anonymizováno, pro fyzické osoby – občany a Oznámení žalobkyně o stanovených úrokových podmínkách vkladů a úvěrů v Kč – občané. Žalobkyně doložila i žalovanému poskytnuté Předsmluvní informace ke kontokorentu včetně jejich vysvětlení.Žalobkyně doložila žádost o poskytnutí úvěru podepsanou žalovaným ze dne 3. 9. 2022. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v té době zaměstnán na dobu neurčitou jako manuálně pracující s průměrným čistým měsíčním příjmem 20 000 Kč. Příjem (bylo-li to ze strany žalobkyně vyžadováno) měl být doložen historií běžného účtu vedeného u žalobkyně. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že je svobodný a bydlí sám v nájemním bytě. Žalovaný dále uvedl, že jeho pravidelné měsíční výdaje činí 1 000 Kč.Dále žalobkyně doložila úvěrovou zprávu z Bankovního registru klientských informací (CBCB Informace) a z CRIF registru. Z těchto dokumentů bylo zjištěno, že žalovaný v době před poskytnutím kontokorentního úvěru neměl žádný „existující“ úvěrový kontrakt, pouze měl evidovánu jednu žádost o úvěr (s požadovanou částkou 40 000 Kč) ze dne 3. 1. 2022, kterou sám odvolal. Odpověď ze CBCB/SOLUS/CRÚ byla OK.Žalobkyně rovněž doložila Informace Českého statistického úřadu pro rok 2021 a 2022 (statistika rodinných účtů).Z historického výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 2. 6. 2022 do 2. 9. 2022 jsou zřejmé veškeré transakce na běžném účtu žalovaného za toto období, přičemž zde nejsou seznatelné žádné pravidelné výdaje (trvalé příkazy, pravidelně se opakující platby), žalovaný především platil kartou u obchodníků zejména s potravinami a prováděl výběry z bankomatů. Žalobkyně pak žalovanému účtovala poplatky (transakční poplatek 40 Kč za výběr v bankomatu jiné banky, poplatek 30 Kč za dotaz na zůstatek aj.). Konečný zůstatek na účtu ke dni 2. 9. 2022 činil -67,83 Kč (přitom počáteční zůstatek na účtu ke dni 2. 6. 2022 byl 28 375,93 Kč).Z doloženého výpisu z běžného účtu – pouze příjmy za období od 9. 6. 2022 do 15. 8. 2022 jsou patrné pravidelné příjmy žalovaného od , jméno FO, (v červnu 20 689 Kč, v červenci 18 980 Kč, v srpnu 3 255 Kč, přičemž v srpnu jsou dalším příjmem žalovaného dávky nemocenského pojištění ve výši 9 624 Kč).Z historického výpisu z kontokorentního účtu bylo zjištěno, jak žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu úvěr čerpal a splácel, a dále tento výpis dokládá, že žalovaný se opakovaně dostal do prodlení se splácením úvěru. Je rovněž patrné, že celkem žalovaný načerpal částku 165 977,68 Kč a celkem splatil částku 156 875,06 Kč.Z přehledu splátek kontokorentního úvěru bylo rovněž zjištěno, jak žalovaný úvěr průběžně splácel, a dále že celkem splatil částku 156 875,06 Kč.Z dokumentu „Stav dlužné jistiny a příslušenství“ (důvěrné) je patrné, jak se postupně vyvíjely dlužné částky jistiny, úroků, úroků z prodlení a poplatků. Konečný dluh na jistině činil 10 000 Kč, na úrocích 1 640,66 Kč, na úrocích z prodlení 197,29 Kč a na poplatcích 1 500 Kč.Žalobkyně informovala žalovaného 1. upomínkou o tom, že na jeho účtu nebylo dost peněz, a neproběhla tak v plné výši úhrada kontokorentu. K 8. 10. 2023 tak byla v prodlení částka 180,66 Kč.Výzvou k zaplacení dluhu (1. výzva) byl žalovaný informován, že k 15. 10. 2023 je stále v prodlení se splácením svého úvěru. Pokud dluh dosud nevyrovnal, má to udělat co nejdříve.Opakovanou výzvou k zaplacení dluhu (2. výzva) bylo žalovanému opět sděleno, že je v prodlení se splácením svého úvěru a byl vyzván k zaplacení dluhu.Dopisem z 7. 12. 2023 (Poslední výzva k zaplacení dluhu) vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky nejpozději do 6. 1. 2024, v opačném případě bude úvěr zesplatněn. Dle dodejky byl dopis žalovanému doručen 8. 12. 2023.Dalším dopisem z 14. 12. 2023 žalobkyně žalovaného upozornila na neplnění podmínek kontokorentu, konkrétně zajistit každý měsíc na svém účtu kreditní obrat minimálně ve výši 50 % limitu sjednaného kontokorentu.Dopisem ze dne 2. 4. 2024 žalobkyně žalovanému oznámila, že prohlašuje k 31. 3. 2024 všechny své pohledávky z poskytnutého úvěru za splatné a vyzvala jej k úhradě dlužné částky 12 853,36 Kč. Dopis byl žalovanému doručen 3. 4. 2024, jak je patrné z doložené dodejky.K okamžité úhradě celkové dlužné částky 13 337,95 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení byl žalovaný vyzván i předžalobní upomínkou ze dne 18. 6. 2024. Odeslání výzvy dne 28. 6. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak jak ji upravuje § 2665 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který stanoví, že „ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.“ Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, „smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39.Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že ačkoli si žalobkyně nevyžádala přímo výplatní pásky ani pracovní smlouvu žalovaného, určitým způsobem, konkrétně prostřednictvím výpisů z účtu žalovaného, prověřila, že žalovanému je vyplácena mzda ze zaměstnání, neboť tato skutečnost je z těchto výpisů zřetelná. Výdajovou stránku žalovaného však žalobkyně řádně neověřovala, když uvedla, že vycházela z výdajů deklarovaných žalovaným, které žalovaný vyčíslil částkou 1 000 Kč měsíčně a dále z údajů zjištěných z výpisů z účtu, tyto údaje pak porovnala se statistickým modelem publikovaným státem (ČSÚ). Žalobkyně tak dospěla k částce představujících měsíční výdaje žalovaného ve výši 11 749 Kč a systémem potom byla vypočtena platební kapacita žalovaného 6 767 Kč. Dle názoru soudu však zejména výdaje na bydlení zůstaly neověřeny. Pokud žalobkyně uvedla, že vycházela i z výpisu z bankovního účtu žalovaného, tak doloženými výpisy z účtu pravidelné výdaje žalovaného na bydlení (nájemné, energie) nebyly žádným způsobem prokázány. Přitom pokud jde o pravidelné náklady žalovaného spojené s bydlením, tyto žalovaný nepochybně musel hradit, žalobkyně je však žádným způsobem nezkoumala a ani nezjišťovala (v případě nájemního bydlení např. z nájemní smlouvy). Takový postup žalobkyně je zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“Předmětnou smlouvu o kontokorentu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou vyčerpanou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Jelikož žalovaný celkem načerpal částku 165 977,68 Kč a splatil celkem částku 156 875,06 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení nesplacené části poskytnuté jistiny ve výši 9 102,62 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslaný zesplatňující dopis, jehož doručení žalovanému dne 3. 4. 2024 žalobkyně prokázala dodejkou. Vzhledem k tomu, že žalovanému nebyla pro úhradu určena lhůta, byl povinen provést úhradu neprodleně a splatnost tedy nastala dnem následujícím (4. 4. 2024), a ode dne následujícího, tj. ode dne 5. 4. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení požadovala žalobkyně v zákonné výši 14,75 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal část kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 194,95 Kč (z částky 9 102,62 Kč za období od 5. 4. 2024 do 27. 5. 2024).Ve zbývající části, tj. co do části požadované jistiny ve výši 897,38 Kč, co do poplatků ve výši 1 500 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 640,66 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2,34 Kč, úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 10 000 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 397,38 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení soud žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala zaplacení 15 523,96 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 10 470,99 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku dne 11. 4. 2025). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 67 % a z 33 % neúspěšná (z 33 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 34 % náhrady nákladů řízení (67 % - 33 %). Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů spojených se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu 1 580 Kč a dále advokátu podle § 13 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z výše uvedených úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 7 625 Kč. Z této částky má žalobkyně právo na náhradu 34 %, což je částka 2 592,50 Kč.