22 C 372/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 22 200 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 250 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 125 Kč splatných vždy ke každému 15. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabude právní moci, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 950 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 200 Kč od 29. 7. 2023 do 16. 11. 2023 a z částky 10 950 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení a částky 531 Kč jakožto nákladů spojených s uplatněním pohledávky, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 64 899 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 1. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. V části, v níž se žalovaný domáhal po žalobkyni zaplacení částky 1 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 1. 3. 2024 do zaplacení, se řízení zastavuje.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 3 633 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 22 200 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným uzavřela dne 17. 4. 2023 smlouvu o zápůjčce č. , Anonymizováno, , na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 7 200 Kč splatit do 28. 7. 2023 ve třech měsíčních splátkách. Uvedená smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek žalobkyně, kde žalovaný vyplnil formulář žádosti o poskytnutí zápůjčky, kam zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a emailové adresy, čímž učinil vůči žalobkyni návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce. Následně žalovaný zaškrtnutím příslušného řádku potvrdil, že se seznámil se zněním smlouvy o zápůjčce a se zněním všeobecných obchodních podmínek. Konečně došlo k podpisu smlouvy ze strany žalovaného, kdy tento podpis byl tvořen zadáním PINu, který žalobkyně žalovanému zaslala na telefonní číslo , tel. číslo, ve formuláři. Žalobkyně měla k dispozici rovněž kopii občanského průkazu žalovaného. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z tvrzení žalovaného o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, tyto informace žalobkyně ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. Informace a dokumenty žalobkyně vyhodnotila a zaevidovala do zákaznické karty žalovaného. Žalovaný však svému závazku řádně nedostál, když žalobkyni uhradil pouze 3 750 Kč. Žalobkyně požadovala po žalovaném vedle dlužné jistiny a poplatku za poskytnutí zápůjčky ještě úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 531 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a poplatku, a to od 29. 7. 2023, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti zápůjčky, do zaplacení.

2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že v době, kdy smlouvu o zápůjčce č. , Anonymizováno, ze dne 17. 4. 2023 uzavíral, se nacházel v tzv. dluhové pasti a již hradil další finanční závazky. Zpochybnil platnost této smlouvy, neboť podle jeho názoru smlouva nebyla platně uzavřena (popřel tedy mj., že vůli uzavřít smlouvu projevil právě on a že vyjádřil souhlas se zněním obchodních podmínek) a žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného.

3. Dále podal žalovaný vzájemný návrh, kterým se vůči žalobkyni domáhal nejprve zaplacení částky 65 899 Kč s příslušenstvím. Poté, co zjistil u jedné ze smluv početní chybu (spočívající v opomenutí dílčí zápůjčky ve výši 1 000 Kč dodatkem ke smlouvě o zápůjčce č. , Anonymizováno, ze dne 21. 7. 2021), vzal žalobu částečně zpět, a to co do částky 1 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 1. 3. 2024 do zaplacení. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví, což soud promítl do výroku IV. tohoto rozsudku.

4. Ze vzájemného návrhu vyplynulo, že žalovaný v minulosti s žalobkyní uzavřel několik smluv o zápůjčce, o kterých se domnívá, že jsou neplatné z týchž důvodů jako smlouva o zápůjčce č. , Anonymizováno, ze dne 17. 4. 2023. Na těchto smlouvách o zápůjčce celkově „přeplatil“ částku 64 899 Kč, a to tímto způsobem:- na smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 3. 5. 2021 (ve znění dvou dodatků), na základě které mu žalobkyně poskytla celkovou částku 4 000 Kč, uhradil celkem 4 800 Kč, tedy přeplatil 800 Kč;- na smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 11. 5. 2021 (ve znění jednoho dodatku), na základě které mu žalobkyně poskytla celkovou částku 12 500 Kč, uhradil celkem 16 375 Kč, tedy přeplatil 3 875 Kč;- na smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 11. 6. 2021, na základě které mu žalobkyně poskytla částku 18 000 Kč, uhradil celkem 22 095 Kč, tedy přeplatil 4 095 Kč;- na smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 12. 7. 2021, na základě které mu žalobkyně poskytla částku 17 000 Kč, uhradil celkem 21 420 Kč, tedy přeplatil 4 420 Kč;- na smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 21. 7. 2021 (ve znění tří dodatků), na základě které mu žalobkyně poskytla celkovou částku 5 000 Kč, uhradil celkem 16 375 Kč, tedy přeplatil 2 875 Kč;- na smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 17. 8. 2021 (ve znění tří dodatků), na základě které mu žalobkyně poskytla celkovou částku 7 500 Kč, uhradil celkem 9 750 Kč, tedy přeplatil 2 250 Kč;- na smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 14. 9. 2021 (ve znění dvou dodatků) na základě které mu žalobkyně poskytla celkovou částku 11 300 Kč, uhradil celkem 14 424 Kč, tedy přeplatil 3 124 Kč;- na smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 13. 10. 2021, na základě které mu žalobkyně poskytla 15 000 Kč, uhradil celkem 21 837 Kč, tedy přeplatil 6 837 Kč;- na smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 11. 1. 2022, na základě které mu žalobkyně poskytla 15 000 Kč, uhradil celkem 32 868 Kč, tedy přeplatil 17 868 Kč;- na smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 2. 8. 2022, na základě které mu žalobkyně poskytla 4 000 Kč, uhradil celkem 4 600 Kč, tedy přeplatil 600 Kč;- na smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 16. 8. 2022, na základě které mu žalobkyně poskytla 15 000 Kč, uhradil celkem 28 932 Kč, tedy přeplatil 13 932 Kč;- na smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 11. 1. 2023, na základě které mu žalobkyně poskytla 15 000 Kč, uhradil celkem 20 711 Kč, tedy přeplatil 5 711 Kč.

5. Z listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 17. 4. 2023 uzavřena smlouva o zápůjčce č. , Anonymizováno, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč, a to na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 7 200 Kč do 28. 7. 2023 ve třech měsíčních splátkách. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem, kdy podpis žalovaného byl nahrazen zadáním PIN kódu do příslušného pole na webových stránkách žalobkyně. V souladu s články 2.10. a 2.

11. Všeobecných obchodních podmínek byla před uzavřením smlouvy totožnost žalovaného ověřena provedením autorizace platby ve výši 1 Kč z účtu žalovaného č. , č. účtu, , který se uvádí též ve smlouvě o zápůjčce č. , Anonymizováno, , na účet žalobkyně dne 3. 5. 2021. Z doložených potvrzení o platbě plyne, že žalobkyně dne 17. 4. 2023 odeslala částku 15 000 Kč na výše uvedený bankovní účet žalovaného, což prokazuje též výpis z tohoto účtu, který je i podle sdělení ČSOB, a. s. veden na majitele „, Jméno žalovaného, , r. č. , Anonymizováno, /, adresa, “. Podle shodného tvrzení účastníků uhradil žalovaný na tuto smlouvu celkem 3 750 Kč.

6. K úhradě dluhu vzniklého z titulu předmětné smlouvy o zápůjčce měl být žalovaný vyzván upomínkami ze dne 24. 6. 2023, 5. 7. 2023 a 24. 7. 2023 (v níž mu bylo oznámeno též to, že úvěr byl zesplatněn), avšak žalobkyně nepředložila žádné doklady o odeslání, natož doručení těchto upomínek.

7. Dále bylo prokázáno (respektive účastníci učinili nesporným), že účastníci uzavřeli též- smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 3. 5. 2021 (ve znění dvou dodatků), na základě které žalobkyně žalovanému poskytla celkovou částku 4 000 Kč, a žalovaný v této souvislosti žalobkyni uhradil celkem 4 800 Kč;- smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 11. 5. 2021 (ve znění jednoho dodatku), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému celkovou částku 12 500 Kč, a žalovaný v této souvislosti žalobkyni uhradil celkem 16 375 Kč;- smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 11. 6. 2021, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 18 000 Kč, a žalovaný v této souvislosti žalobkyni uhradil celkem 22 095 Kč;- smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 12. 7. 2021, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 17 000 Kč, a žalovaný v této souvislosti uhradil celkem 21 420 Kč;- na smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 21. 7. 2021 (ve znění tří dodatků), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému celkovou částku 5 000 Kč, a žalovaný v této souvislosti uhradil celkem 16 375 Kč;- smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 17. 8. 2021 (ve znění tří dodatků), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému celkovou částku 7 500 Kč, a žalovaný v této souvislosti uhradil celkem 9 750 Kč;- smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 14. 9. 2021 (ve znění dvou dodatků) na základě které žalobkyně poskytla žalovanému celkovou částku 11 300 Kč, a žalovaný v této souvislosti uhradil celkem 14 424 Kč;- smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 13. 10. 2021, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému 15 000 Kč, a žalovaný v této souvislosti uhradil celkem 21 837 Kč;- smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 11. 1. 2022, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému 15 000 Kč, a žalovaný v této souvislosti uhradil celkem 32 868 Kč;- smlouvu č. O40181348 ze dne 2. 8. 2022, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému 4 000 Kč, a žalovaný v této souvislosti uhradil celkem 4 600 Kč;- smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 16. 8. 2022, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému 15 000 Kč, a žalovaný v této souvislosti uhradil celkem 28 932 Kč;- smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne 11. 1. 2023, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému 15 000 Kč, a žalovaný v této souvislosti uhradil celkem 20 711 Kč.

8. Je tak zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření celkem třinácti smluv o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“9. Všechny shora vyjmenované smlouvy o zápůjčce byly mezi žalobkyní a žalovaným uzavřeny za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku: „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ Dále podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku: „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021) „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“10. Soud přitom neshledal (nic z provedeného dokazování neindikuje), že by k uzavření smluv platně nedošlo, a tedy této dílčí argumentaci žalovaného nepřisvědčil. Souhlasí naopak v tomto směru s žalobkyní, že v této části se důvody vzájemného návrhu a polemika s podanou žalobou jeví jako ryze účelové, neboť žalovaný jednak sám výslovně připouští, že smlouvy uzavíral za účelem nákupu spotřebního zboží, čímž se postupně dostal do dluhové pasti, jednak částky vyplacené žalobkyní bez námitek přijímal, a naopak (jiné) peněžité částky platil zpět žalobkyni. Ze strany žalovaného tedy došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného PIN kódu ve webovém rozhraní žalobkyně poté, co byla totožnost žalovaného ověřena při uzavření první smlouvy o zápůjčce ze dne 3. 5. 2021 prostřednictvím autorizace bankovního účtu žalovaného provedením platby ve výši 1 Kč na účet žalobkyně a také kopií občanského průkazu. Dále měla žalobkyně k dispozici i kopii občanského průkazu žalovaného. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ani z jedné ze smluv nevyplývá, že by mu spotřebitelské úvěry (zápůjčky) byly poskytovány v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Stran procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smluv žalobkyně sice uvedla, že si od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, a dále, že tyto informace ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. Stran příjmů žalovaného žalobkyně předložila soudu také výplatní pásky za měsíce březen 2021, únor 2021, květen 2022 a červen 2022 (vystavené zaměstnavatelem žalovaného, společností , právnická osoba, a prokazující výši příjmu deklarovaného žalovaným, avšak pouze ve vztahu k uzavření v pořadí první smlouvy o zápůjčce ze dne 3. 5. 2021 a jedné z dalších blíže neidentifikovaných smluv, patrně smlouvy o zápůjčce ze dne 2. 8. 2022) a výpisy z insolvenčního rejstříku a exekučního rejstříku (prokazujících, že žalobkyně provedla prolustrování žalovaného v těchto registrech). Pokud však jde o výdaje žalovaného, zejména jeho pravidelné náklady spojené s bydlením, které tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a které nelze jednoduše redukovat, předložila žalobkyně pouze výpis z katastru nemovitostí pro pozemek parc. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , podle kterého svědčí vlastnické právo k této nemovitosti paní , jméno FO, , o níž se lze (dle názoru žalobkyně) oprávněně domnívat, že je matkou žalovaného. Tento výpis z katastru nemovitostí však podle názoru soudu sám o sobě neprokazuje tvrzení žalovaného, že v době uzavření jednotlivých smluv o zápůjčce bydlel u rodičů, a tedy měl s bydlením minimální náklady. Odhlédne-li soud od toho, že výpis je pořízen (datován) k 10. 5. 2024 (tedy po více než roce po uzavření poslední ze smluv o zápůjčce ze dne 17. 4. 2023), izolovaně z něj nelze dovodit, že žalovaný v době uzavírání (v podstatě kterékoli) smlouvy skutečně realizoval své bydlení tvrzeným způsobem a za tvrzené či předpokládané (žalobkyní dopočítané) náklady; to by mohlo prokázat například čestné prohlášení paní , jméno FO, , které však předloženo nebylo. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje, a právě proto musí žalobkyně postupovat s patřičnou pečlivostí a nespokojit se pouze s tvrzeními zájemce o spotřebitelský úvěr. Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyně nevyužila svého práva dostavit se na jednání soudu, na kterém by se jí mohlo dostat formalizovaného poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 101 odst. 1 písm. a) a b) téhož zákona, tedy poučení o povinnosti doplnit skutková tvrzení a k takto doplněným tvrzení též předložit nebo alespoň označit důkazy. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost žalovaného.

16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“. Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

18. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Všechny smlouvy je tak nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný proto byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnuté jistiny, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“19. Jelikož žalovaný na smlouvu o zápůjčce ze dne 17. 4. 2023 od žalobkyně obdržel 15 000 Kč a uhradil 3 750 Kč, je povinen žalobkyni vrátit 11 250 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žádná z předložených výzev k úhradě dluhu však nebyla prokazatelně odeslána (v tomto směru se opět žalobkyni nemohlo dostat poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., jelikož se na soudní jednání nedostavila), proto soud vázal počátek prodlení žalovaného na žalobu, která byla žalovanému doručena společně s elektronickým platebním rozkazem dne 9. 11. 2023. Za přiměřenou lhůtu k plnění považoval soud jeden týden od doručení žaloby, tedy do 16. 11. 2023. Ode dne následujícího, tj. od 17. 11. 2023, byl žalovaný v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 29. 7. 2023, tj. ve výši 15 % ročně, tedy ve výši shodné, jaká byla platná ke dni 17. 11. 2023. Soud proto žalobkyni přiznal úrok z prodlení z částky 11 250 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení v požadované výši, a naopak žalobu výrokem II. zamítl co do částky 10 950 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 200 Kč od 29. 7. 2023 do 16. 11. 2023 a z částky 10 950 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení a částky 531 Kč jakožto nákladů spojených s uplatněním pohledávky. V návaznosti na žádost žalovaného mu soud umožnil úhradu dluhu v pravidelných měsíčních splátkách po 1 125 Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek, jak umožňuje § 160 o. s. ř. (viz výrok I. rozsudku).

20. Pokud jde o dalších dvanáct smluv, které učinil žalovaný předmětem vzájemného návrhu, v souvislosti s nimi obdržel od žalobkyně celkovou částku 139 300 Kč a žalobkyni zaplatil celkem 204 199 Kč; uhradil tedy žalobkyni o 64 899 Kč více, než činil souhrn poskytnutých zápůjček (jistin). Žalovaný má tedy vůči žalobkyni nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 64 899 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Zde soud opětovně uvádí, že nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). I v tomto případě soud vázal počátek prodlení žalobkyně na vzájemný návrh, který byl žalobkyni soudem doručen dne 22. 2. 2024. Zde soud pouze pro úplnost vysvětluje, že za tento v pořadí první vzájemný návrh žalovaný nezaplatil soudní poplatek, a proto bylo řízení o něm zastaveno; následně však vzájemný návrh uplatnil znovu ve stejné podobě a v tomto druhém případě již soudní poplatek zaplatil. Nezaplacení soudního poplatku totiž ničeho nemění na tom, že žalobkyně se již prvním zasláním vzájemného návrhu dozvěděla, co po ní žalovaný požaduje a z jakého titulu. Za přiměřenou lhůtu k plnění považoval soud jeden týden od doručení v pořadí prvního vzájemného návrhu, tedy do 29. 2. 2024. Ode dne následujícího, tj. od 1. 3. 2024, byla žalobkyně v prodlení a žalovanému tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“. Jelikož žalovaný po upřesnění vzájemného návrhu při jednání dne 14. 5. 2024 požadoval též příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení od data 1. 3. 2024, jeho nároku soud plně vyhověl výrokem III. tohoto rozsudku.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Co se týče podané žaloby, poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalovaného byl přibližně stejný, tj. ze 48 % byla úspěšná žalobkyně a z 52 % byl úspěšný žalovaný (v této souvislosti soud podotýká, že přihlédl i k žalovanému úroku z prodlení, který za účelem posouzení úspěchu stran kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku), za této situace tedy žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči druhému účastníkovi.

22. Co se týče vzájemného návrhu, stran toho byl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. převážně úspěšný žalovaný, respektive byl neúspěšný pouze v nepatrné části (viz částečné zpětvzetí návrhu v důsledku zavinění žalovaného, který svůj nárok vyčíslil chybně a následně opravil), a proto má nárok na náhradu nákladů jako účastník nezastoupený advokátem podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to v částce 3 633 Kč, která v sobě zahrnuje soudní poplatek ve výši 2 733 Kč a tři úkony právní služby po 300 Kč (písemné podání ve věci samé – vzájemný návrh, příprava účasti na jednání dne 14. 5. 2024 a účast u soudního jednání dne 14. 5. 2024 podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 této vyhlášky). Pro úplnost soud dodává, že žalovaný nemá nárok na odměnu za dva úkony – příprava na jednání dne 26. 3. 2024 a účast na tomto jednání, neboť na nich nebyl (nemohl být) vzájemný návrh ještě projednáván.