22 C 393/2018

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem anonymizována tři slova , PSČ obec o určení vlastnictví

I. Žalobce je vlastníkem pozemku p. [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 2 117 m2, pozemku p. [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1 241 m2, pozemku p. [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1 528 m2, pozemku p. [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1 443 m2, pozemku p. [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 2 006 m2 a pozemku p. [číslo] ostatní plocha, jiná plocha o výměře 3 673 m2, všech v k. ú. [obec], dosud zapsaných v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], jež jsou vyznačeny v geometrických plánech [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] všech ze dne [datum] [číslo] vyhotovených společností [právnická osoba], jež jsou nedílnou součástí tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal nejprve určení, že Česká republika není vlastníkem pozemků parc. [číslo] (ostatní plocha, ostatní komunikace), [číslo] (ostatní plocha, ostatní komunikace), [číslo] (ostatní plocha, ostatní komunikace), [číslo] (ostatní plocha, ostatní komunikace), [číslo] (ostatní plocha, ostatní komunikace) a [číslo] (ostatní plocha, jiná plocha), všechny v k. ú. [obec], všechny zapsané na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Kyjov (dále jen„ původní pozemky“) ve prospěch žalované (pozn.: je-li dále v textu uvedeno parcelní číslo pozemku bez uvedení katastrálního území, má se na mysli [katastrální uzemí]). Poté žalobu změnil do pozitivní formulace tak, že se nově domáhal určení, že Česká republika je vlastníkem výše uvedených pozemků. Nakonec změnil žalobu do té podoby, že se domáhal určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku p. [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 2 117 m2, pozemku p. [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1 241 m2, pozemku p. [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1 528 m2, pozemku p. [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1 443 m2, pozemku p. [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 2 006 m2 a pozemku p. [číslo] ostatní plocha, jiná plocha o výměře 3 673 m2, všech v k. ú. [obec], dosud zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, [stát. instituce], jež jsou vyznačeny v geometrických plánech [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] všech ze dne [datum], vyhotovených společností [právnická osoba] (dále jen„ sporné pozemky“).

2. Z podané žaloby vyplynulo, že v katastru nemovitostí je v současné době zapsána jako vlastník původních pozemků žalovaná, avšak žalobce se domnívá, že neoprávněně, neboť k přechodu vlastnického práva došlo v 90. letech minulého století bez splnění podmínek zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen„ zákon č. 172/1991 Sb.“); určovací žaloba je proto jediným prostředkem, jakým lze dosáhnout souladu mezi stavem právním a faktickým. Žalobce přitom nabyl vlastnické právo na základě ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále jen„ Ústava z roku 1948“), který nabyl účinnosti ke dni [datum]. Žalovaná obec konkrétně nesplnila podmínku faktického hospodaření s těmito nemovitostmi, neboť to byla a dosud je Česká republika (její právní předchůdci), kdo pozemky spravoval a obhospodařoval. Nadto původní pozemky netvořily ke dni [datum] ani historický majetek obce. Jako v pořadí další argument žalobce uvedl, že se od nepaměti jednalo o lesní cesty, které tvořily funkční celek s okolními lesními pozemky ve vlastnictví České republiky a bez nichž by nebylo možné tyto lesy užívat a efektivně obhospodařovat. Pouze část těchto cest (ve vztahu k nimž se nakonec žalobce po vyhotovení geometrických plánů určení vlastnického práva ve svůj prospěch nedomáhal) se nachází v intravilánu obce, avšak zbytek je obklopen lesními pozemky a pro řadu z nich platí zákaz vjezdu motorovými vozidly. Pokud by se snad žalovaná dovolávala vydržení (ať již řádného nebo mimořádného), ani pro ně nejsou splněny zákonné podmínky, neboť na její straně mj. absentuje dobrá víra; oporu pro tento názor našel žalobce např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4759/2016.

3. Žalovaná nárok zcela neuznala. V prvé řadě namítala nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce (opírajíce se o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 594/2011, a o tvrzení, že k předání původních pozemků žalobci do hospodaření nikdy nedošlo), na straně druhé o skutečnost, že původní pozemky, jejichž jsou sporné pozemky vymezené shora zmíněnými geometrickými plány součástí, byly sice ke dni 31. 12. 1949 uvedeny v Seznamu II pozemkové knihy, kde se evidovaly majetky určené k veřejnému užívání, ale přesto mohly být ve vlastnictví nejrůznějších právnických a fyzických osob. Podle tehdy platné úpravy vedení pozemkových knih se vlastnictví pozemků v pozemkové knize sice nezapisovalo, avšak součástí pozemkových knih byl další seznam, ve kterém byli vlastníci nemovitostí, zapsaných zde jako„ veřejný statek“, uvedeni. Žalobce nicméně netvrdí nic, co by nasvědčovalo tomu, že sporné pozemky byly k 31. 12. 1949 ve vlastnictví jiného subjektu než žalované. Samotnému žalobci (respektive jeho právnímu předchůdci – Jihomoravským státním lesům) nikdy nesvědčilo právo hospodaření, protože nebylo zapsáno v katastru nemovitostí; zde byl uveden pouze„ Místní národní výbor“, z čehož pak žalovaná dovozovala, že jedině jí právo hospodaření náleží. Žalovaná se dále na podporu svého vlastnického práva dovolávala privatizačního projektu a tzv. výčtových listů, které osvědčují, které věci předal stát žalované do hospodaření. Tvrdila, že žalobce rozhodně nebyl jediným subjektem, který se o sporné pozemky staral. Konečně namítala, že i kdyby soud neuznal, že žalovaná nabyla vlastnické právo na základě zákona č. 172/1991 Sb., stalo se tak vydržením (ať už řádným nebo mimořádným); žalovaná navrhla záznam svého vlastnického práva listinou datovanou k 17. 10. 1997 a katastrální úřad tomuto návrhu vyhověl. Od tohoto data tedy žalovaná sporné pozemky držela v dobré víře, že je jejich vlastníkem, kdy dobrá víra se opírala právě o zákon č. 172/1991 Sb., a v průběhu doby ji nikdo nezpochybňoval.

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že vlastnické právo ke sporným pozemkům (respektive k původním pozemkům, z nichž byly odděleny výše zmíněnými geometrickými plány, vypracovanými společností GEOMETRA zeměměřická kancelář s. r. o.) svědčí žalované; tomu korespondují i příslušné výpisy z katastru nemovitostí. Dále nebylo mezi účastníky sporu ani o tom, že pozemky parc. [číslo] byly zapsány na Seznamu I. jako tzv.„ veřejný statek (öffentliches Gut)“.

5. Účastníci se však neshodli v prvé řadě na tom, zda má žalobce vůbec právní zájem na určení vlastnického práva ke sporným pozemkům. Dále mezi nimi zůstalo předmětem sporu, zda žalobci svědčí aktivní legitimace k podání žaloby, respektive zda vůbec došlo k předání sporných pozemků do jeho hospodaření tak, aby byla naplněna podmínka § 2 a § 16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku (dále jen „zákon o státním podniku“); s tím rovněž úzce souvisí otázka formulovaná v opačném gardu, tj. zda tyto pozemky byly předány do hospodaření žalované obce a zda tato s nimi hospodařila (tj. plnila úkoly) ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Na třetím místě se účastníci zcela rozešli v názoru, k jakému účelu pozemky sloužily, tj. zda k obhospodařování přilehlých lesních pozemků, s nimiž mají dle tvrzení žalobce tvořit funkční celek, anebo (též) k jinému účelu, jako například k zajištění komunikační potřeby mezi jednotlivými obcemi, nebo dokonce převážně ve prospěch obyvatelů [územní celek] jakožto historický komunální majetek. Konečně zůstalo mezi stranami sporné i to, zda žalovaná mohla sporné pozemky platně vydržet, tedy zejména zda na její straně existovala dobrá víra o tom, že jí tyto pozemky skutečně náleží. Kromě toho se účastníci neshodli na dalších dílčích otázkách (spadajících pod otázky jich výše vyjmenované), například na tom, kdo byl zapsán jako vlastník sporných pozemkům v příloze Seznamu I či zda se skutečně jedná o„ lesní cesty“ (respektive, co v sobě tento pojem zahrnuje, neužívá-li se v zápisech v katastru nemovitostí).

6. Soud ve věci provedl následující důkazy:

7. Rozhodnutími ministra zemědělství ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] a ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] se ke dni [datum rozhodnutí] byl založen státní podnik Lesy České republiky (později Lesy České republiky [obec], se kterými dle rozhodnutí o zániku státního podniku Jihomoravské státní lesy v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], byl sloučen právě státní podnik Jihomoravské státní lesy v [obec]), na který přešla mimo jiné práva, povinnosti, pohledávky a závazky z občanskoprávních vztahů a který měl právo hospodařit s lesním půdním fondem ve vlastnictví státu. Podle výpisu z Obchodního rejstříku přísluší žalobci také mezi jinými„ hospodaření v lese, na pozemcích státu, k nimž má podnik právo hospodařit“.

8. Pozemky parc. [číslo] (označené dovětkem„ Weg“, tedy„ cesta“), z nichž byly geometrickými plány odděleny pozemky sporné, byly uvedeny na Seznamu I. jako tzv.„ veřejný statek (öffentliches Gut)“, jak vyplývá z dokumentu s názvem„ Verzeichniss“ (sp. zn. PU [číslo]), ve spojení s tabulkou s názvem„ Identifikace parcel – Porovnání totožnosti parcel dřívější pozemkové evidence s parcelami katastru nemovitostí“ ze dne [datum], [číslo].

9. Dle mapových zákresů lesních cest v komplexu lesních celků, barevných mapových podkladů lesního hospodářského plánu a mapových podkladů týkajících se umístění lesních cest na pozemcích, včetně historických ortofoto snímků dané lokality z roku 1953, jsou sporné pozemky lesními cestami v lesním komplexu; pozemky, které s nimi sousedí, jsou dle kopií katastrální mapy pozemky parc. č. PK [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] (vše v k. ú. [obec]). Nadto, na základě přídělové listiny Národního pozemkového fondu při ministerstvu zemědělství ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo] [spisová značka], byly pozemky parc. č. PK [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] (všechny označené druhem pozemku„ les“) přiděleny k datu [datum] do vlastnictví Československého státu – Československým státním lesům, n. p., o čemž svědčí i výpis z pozemkové knihy č. [rok] ([číslo jednací]), který je součástí přídělové listiny, a výpis ze zemských desek (Seznam II).

10. Ve sdělení Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne 3. 12. 1996, č. j. 4966/1996-23, nazvaném jako„ Věc: Zápis majetku obce do katastru nemovitostí“, vyslovil tento úřad názor, že„ (p) okud byly na list vlastnictví bývalého národního výboru podle šetření bývalého střediska geodézie při tzv. II. etapě zápisů právních vztahů v evidenci nemovitostí, zapsány pozemky ze seznamu veřejného statku, které sloužily hlavně nebo převážně obyvatelům příslušné obce a národní výbor se k nim choval jako správce, byl tento zápis proveden podle našeho názoru v souladu s ustanovením § 147 (Ústavy z roku 1948) a § 29 zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů. Z tohoto důvodu jsou pozemky bývalého veřejného statku evidované na listu vlastnictví bývalého národního výboru věcmi, které podle našeho názoru splňují podmínku stanovenou v § 1 zákona č. 172/1991 Sb., a do katastru nemovitostí se zapisují list vlastnictví obce na základě jejího návrhu. U ostatních pozemků, které byly zapsány na listu vlastnictví bývalého národního výboru pouze na základě ‚výkazu přídělů‘ se domníváme, že podmínka pro přechod vlastnického práva stanovena v § 1 zákona č. 172/1991 Sb., pokud nebude prokázáno něco jiného, splněna nebyla.“.

11. Dne 15. 10. 1997 podala žalovaná návrh na zápis přechodu vlastnického práva k nemovitým věcem do vlastnictví [územní celek] z vlastnictví České republiky dle § 1 a § 2 zákona č. 172/1991 Sb.

12. Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, [stát. instituce], ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], nevyhověl žádosti žalobkyně o opravu údaje katastru nemovitostí spočívající ve změně zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům na vlastníka Česká republika s právem hospodařit pro žalobkyni. Odůvodnění tohoto rozhodnutí vystavěl katastrální úřad na tom, co již uvedl v oznámení o neprovedení opravy údajů katastru nemovitostí ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], tj. opětovně shrnul mantinely postupu katastrálního úřadu v řízení o opravě chyby v katastrálním operátu, a to s ohledem na provedení zápisu vlastnického práva podle návrhu [územní celek] na zápis věcí nemovitých z vlastnictví České republiky do vlastnictví [územní celek] podle zákona č. 172/1991 Sb., který byl evidován pod [číslo jednací]. Řízení o opravě chyby v katastrálním operátu tak vnímal jako nástroj k uvedení údajů katastru do souladu s listinami založenými ve Sbírce listin, který nemůže být prostředkem k rozhodování o správnosti zápisů věcného práva k nemovitostem.

13. Podle sdělení katastru nemovitostí ze dne [datum] včetně identifikace a výpisu z pozemkové knihy parcel byly předmětné pozemky zapsány v seznamu I. pozemkové knihy pro katastrální [územní celek] jako veřejný statek a při komplexním zakládání evidence nemovitostí byly zapsány na [list vlastnictví] a vlastníkem byl Československý stát – MNV [obec]. Následně byly [anonymizováno] na základě návrhu žalované zapsány do jejího vlastnictví. Pokud jde o užívací vztahy, pozemky byly zapsány na pozemkovém archu [anonymizováno] jako„ Veřejný statek ve správě [územní celek] [obec]“ a po uzavření pozemkového katastru v roce 1954 byly pozemky vedeny na evidenčním listu s názvem uživatele„ CS státní komunikace [obec]“ a následně jako„ CS stát MNV [obec]“. Evidence užívacích vztahů byla zrušena k datu [datum].

14. Podle sdělení [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo], nemá městský úřad k dispozici žádný seznam, popř. pasport lesních cest (veřejně přístupných účelových komunikací); za účelem zjištění detailů o evidenci komunikací odkázal na žalovanou [územní celek]. 15. [stát. instituce] vydal následně dne [datum rozhodnutí] pod [číslo jednací] [číslo]„ Stanovisko k charakteru pozemních komunikací“, v němž konstatoval, že část sporných pozemků má charakter ostatní trasy pro lesní dopravu, avšak současně připustil, že jednoznačná charakteristika je problematická. Zatímco některé sporné parcely jsou opatřeny asfaltovým povrchem a přiléhají k zástavbě rodinných domků, k nimž umožňují příjezd, v jiných případech jde o komunikaci k intenzivně využívaným zemědělským pozemkům, a v jiných dokonce o dopravně nevyužitelné nebo jen částečně využitelné úvozové cesty s porostem náletových lesních dřevin, které lze dnes charakterizovat jako dřeviny rostoucí mimo les. Závěrem poukázal městský úřad na problematickou identifikaci výše uvedených pozemků v terénu (absentující geometrické zaměření) a na možný nesoulad stavu skutečného a stavu katastrálního.

16. Žalobce učinil dopisy ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], a ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] [číslo], adresovaným žalované, pokus o smírné vyřešení věci, majetkové vyrovnání a dosažení konsenzu ohledně způsobu vyřešení (domnělého) nesouladu mezi stavem zápisu v katastru nemovitostí a skutečným vlastnictvím, avšak bez úspěchu.

17. Starostka [územní celek] paní [jméno] [příjmení] ve své účastnické výpovědi uvedla, že sporné cesty vedou z cca jedné dvacetiny v intravilánu obce, charakteristickým již existující (tudíž nikoli novou) výstavbou, a k zemědělským pozemkům, nadto tudy vede též naučná stezka a (vinařská) cyklostezka, což dokazuje, že sporné pozemky slouží občanům i jako spojnice mezi obcemi [obec] a [obec]. Podobné, byť méně frekventované využití, bylo typické i v roce 1990, kdy ještě cyklostezky neexistovaly. Žalovaná obec supluje za žalobce údržbu těchto cest (odklizení spadlých stromů, úprava rozježděného povrchu, atp.). Ačkoli starostka uznala, že souběžně s jednou ze sporných cest do [obec] vede i státní silnice, opět zdůraznila, že sporné pozemky představují alternativu pro pěší a pro cyklisty; obává se tak zejména toho, že poté, co by případně o vlastnické právo obec přišla, došlo by i k faktickému zrušení (vinařských) cyklostezek nebo minimálně jejich dílčích částí, neboť by žalobce na ně umístil dopravní značku„ zákaz vjezdu“. Konečně z její výpovědi vyplynulo, že vedou-li cesty existující zástavbou, mají zpevněný povrch, později přechází v nezpevněné lesní cesty.

18. Svědek [příjmení] [jméno] [příjmení], jenž je zaměstnán jako lesní správce [ulice] správy [obec] od [datum], nejprve vysvětlil, že žalovaná je jedna z více než deseti obcí, která má zapsané lesní pozemky do svého vlastnictví a kterou žalobce vyzýval k bezúplatnému převodu těchto pozemků do jeho vlastnictví, případně k uzavření jiné dohody (s tím, že některé obce nároky žalobce uznaly). Důvodem, proč tak žalobce nečinil už v roce 1997, byla jednak skutečnost, že se potýkal s restitucemi, jednak to, že neexistovala digitalizace katastru nemovitostí a na nesrovnalosti se přicházelo postupně a postupně se řešily, a to podle kritéria„ naléhavosti“, které bylo markantnější u asfaltových cest. Ačkoli je svědek u žalobce zaměstnán v podstatě od okamžiku jeho vzniku, nevybavil si žádné fyzické předání pozemků; ty přešly rozhodnutím ministerstva zemědělství přímo na žalobce. Existují však lesní hospodářské plány, které nepřímo dokládají, že sporné pozemky byly součástí komplexu lesa. Od roku 1997 hospodařil žalobce na sporných pozemcích dle lesních hospodářských plánů vyhotovovaných na 10 let a podle nich zde prováděl mj. mýtní těžbu ve starším porostu, probírku v mladším porostu, ožívání a ochranu proti zvěři. Žalobce přitom nikdy neměl zájem o pozemky nacházející se v intravilánech obcí nebo mezi zemědělskými pozemky (zejména proto, že je přednostně nevyužívá k přibližování a transportu dřeva, aby nedocházelo k jejich poškození), ale pouze o části lesních cest, které slouží k obhospodařování lesních pozemků a které na ně navazují. Objasnil, že intenzita využívání těchto cest bývá vyšší u mladších porostů, naopak u starších porostů není neobvyklé, že se v dané oblasti nic podstatného i třeba 10 let neděje a užívání lesních cest je završeno vytěžením porostu; věk porostu lze vyčíst z tzv. porostní mapy, kdy ve sporné lokalitě se nachází převážně porosty o stáří 90 až 100 let a místy mladší porost okolo 40 let věku. Tím pádem zazněla-li v řízení námitka, že cesty jsou zarostlé nebo že jejich průběh jiný, než jak by se dal vyčíst z katastrální mapy, tento stav není neobvyklý a souvisí právě s různou intenzitou hospodaření v lese. Pokud cesta zaroste, nastoupí těžká technika, která průjezd znovu upraví. Svědek dále upřesnil, že tyto cesty jsou vesměs nezpevněné, s výjimkou částí v intravilánu obcí, nicméně jejich průběh zjistit lze, a to i tehdy, je-li vyjetá mimo původní průběh. K dopravní obslužnosti obcí [obec] a [obec] uvedl, že tyto obce spojuje především státní silnice; pokud obyvatelé těchto obcí užívají sporné lesní cesty, pak v rámci tzv. obecného užívání lesa, jakkoli toto nepokrývá vjezd motorovými vozidly. Co se týče vyznačení hranic v terénu, u části lesních cest na území obcí byly zaměřeny geometricky, avšak v částech, v nichž cesty probíhají komplexem lesa, je vymezení hranic různé. V některých případech by bylo možné najít i známky historického vymezení majetku, ale jak již bylo uvedeno, v jiných případech může cesta vést jinudy od původního průběhu.

19. Žalobce nechal zpracovat geometrické plány [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] (všechny ze dne [datum]), kterými byly vytvořeny nové pozemkové parcely [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 2 117 m2, [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1 241 m2, [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1 528 m2, [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1 443 m2, [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 2 006 m2 a [číslo] ostatní plocha, jiná plocha o výměře 3 673 m2, všechny v k. ú. [obec] (v této žalobě označované jako„ sporné pozemky“).

20. Konečně, v obdobné věci jiné žalované ([územní celek]) již [název soudu] rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a určil, že Česká republika je vlastníkem ve výroku I. specifikovaných pozemků v obci a k. ú. [obec].

21. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud věc posoudil následovně:

22. Na prvním místě musel soud vyřešit otázku, zda na straně žalobce vůbec existuje naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na určení vlastnictví žalobce ke sporným pozemkům. Ustálená soudní praxe dospěla ke konstantnímu závěru, že určovací žaloba má preventivní charakter a má místo jednak tam, kde lze její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. V daném konkrétním případě je z obsahu žaloby zřejmé, že existuje důvodná pochybnost, zda [územní celek], která je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník původních pozemků, skutečně tímto vlastníkem je (tj. zda pro přechod vlastnictví z Československého státu na obec byly splněny podmínky stanovené zákonem č. 172/1991 Sb.). Soud proto dospěl k závěru, že žalobce na určení vlastnického práva ke spornému pozemku žalobce naléhavý právní zájem má, neboť bez požadovaného určení by jeho vlastnické právo, o jehož existenci je přesvědčen, nemohlo být zapsáno do katastru nemovitostí, a tedy nebylo by možné dosáhnout souladu mezi stavem právním a faktickým. Žalobce se současně pokoušel odstranit tento rozpor i jinými prostředky než žalobou, avšak tento postup ke kýženému výsledku nevedl.

23. Stran zpochybňované aktivní legitimace žalobce vyšel soud z § 4 odst. 1 zákona o lesích; dle jeho dikce„ (p) okud jde o lesy ve vlastnictví státu (dále jen ‚státní lesy‘), vztahují se práva a povinnosti vlastníka lesa podle tohoto zákona na právnickou osobu, které je svěřeno nakládání s těmito lesy, pokud tento zákon nestanoví jinak“, a dále ze zákona o státním podniku, podle kterého„ (p) odnik má právo hospodařit s majetkem státu a nemá vlastní majetek“ (§ 2 odst. 2 tohoto zákona),„ (m) ajetkem podniku se rozumí majetek státu, s nímž má podnik právo hospodařit“ (§ 2 odst. 8 tohoto zákona) a„ (p) odnik vykonává při hospodaření s majetkem podniku práva vlastníka, vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících se majetku podniku a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku podniku včetně řízení o určení, zda tu je nebo není vlastnické právo státu k majetku podniku“ (§ 16 odst. 2 tohoto zákona). Konečně i § 20 odst. 2 o. s. ř. počítá s možností, že namísto státu má někdo jiný způsobilost samostatně jednat jako účastník před soudem ve věci týkající se majetku státu. Má-li tedy obecně aktivní legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, i ten, kdo je tohoto právního vztahu nebo práva účasten nebo jehož právní sféry se tento právní vztah nebo sporné právo týká (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3379/2009), pak s přihlédnutím ke specifické povaze hospodaření žalobce s majetkem státu dospěl soud k závěru, že mu tato aktivní legitimace svědčí. Jak již bylo shrnuto, státní podnik je podle citovaných ustanovení výslovně oprávněn zahájit řízení ohledně toho, zda zde existuje či neexistuje vlastnické právo státu k určité věci, a to jak té, která skutečně tvoří jeho majetek, tak té, která tento majetek má domněle tvořit. Obdobně by byl žalobce (státní podnik) účastníkem řízení tehdy, pokud by proti němu jiná osoba zahájila obdobné řízení (nacházel-li by se tedy v procesní pozici žalovaného). Soud dále vzal podpůrně v úvahu též věcné hledisko, tedy to, že sporné pozemky jsou z převážné části přístupovými cestami k lesním pozemkům ve vlastnictví státu.

24. Co se týče samotné otázky, zda žalovaná obec splnila podmínky stanovené k přechodu majetku ve vlastnictví České republiky (Československého státu) do vlastnictví svého, soud vychází z dikce § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., podle kterého„ (d) o vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily“. K přechodu vlastnictví ze státu na obec tak bylo ve smyslu výše citovaných ustanovení třeba nejen toho, aby státu vlastnické právo a právo hospodaření tehdejších národních výborů v daném okamžiku vůbec svědčilo, ale též toho, aby obce ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. s tímto majetkem reálně hospodařily, tj. staraly se o něj s péčí řádného hospodáře (zajistili, sepsali a ocenili věc, vedli ji v příslušné evidenci, pečovali o její údržbu, prováděli její opravy, využívali ji k plnění úkolů obce, chránili ji před poškozením, zničením, zneužíváním a ztrátou, případně uplatňovali právo na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení u toho, kdo toto obohacení na úkor hospodáře získal).

25. Jelikož se jednalo o pozemky, přicházel v úvahu též přechod vlastnictví v režimu § 2 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož„ (d) o vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí nezastavěné pozemky“ (§ 2 odst. 1 písm. a) tohoto zákona),„ pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob“ (§ 2 odst. 1 písm. b) tohoto zákona),„ stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek“ (§ 2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona),„ které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb.“. Jinými slovy, pokud by sporné pozemky představovaly tzv.„ historický majetek obce“ (tedy šlo by o nezastavěné pozemky, které žalovaná vlastnila ke dni 31. 12. 1949), bylo by možné, aby vlastnické právo (svědčící v daný okamžik státu) na ni přešlo i tehdy, pokud by s danými pozemky fakticky nehospodařila.

26. Co se týče první podmínky, aby státu svědčilo k datu 23. 11. 1990 vlastnické právo (respektive právo hospodaření tehdejších národních výborů), potažmo aby byla vyloučena situace, kdy jsou sporné pozemky oním„ historickým majetkem obce“, právě tyto otázky byly mezi účastníky zásadním předmětem sporu, od kterého se odvíjela jejich další argumentace. V řízení sice žádná ze stran nezpochybňovala, že ty pozemky, z nichž byly sporné pozemky odděleny geometrickými plány, byly v pozemkových knihách zapsány jako„ Veřejný statek ve správě [územní celek] [obec]“ na tzv. Seznamu I., žalovaná nicméně namítala, že tato skutečnost sama o sobě nutně neimplikuje, že vlastníkem takového„ veřejného statku“ nemohl být jiný subjekt (včetně samotné obce). V této souvislosti zazněla námitka, že se jako další příloha pozemkové knihy (Seznam II.) dokonce vedla evidence skutečných vlastníků; žalovaná toto tvrzení opírala o blíže neidentifikovanou odbornou literaturu, žalobce naopak tvrdil, že žádná taková evidence vlastníků vedena nebyla. I kdyby soud teoreticky připustil, že taková souběžná evidence vlastníků věcí označovaných jako„ veřejný statek“ skutečně existovala, v souzené věci naráží na problém, že takový seznam již není k dispozici (respektive žalovaná jakožto ta strana, které by zápis v takové evidenci mohl být ku prospěchu, sama poukázala na to, že jej již není možné opatřit). Soud proto tvrzení žalované, že [územní celek] byla na seznamu, jenž tvořil přílohu pozemkové knihy (vedené pro každou katastrální obec), nemohl nijak ověřit, a to s ohledem na absenci takové listiny, dlouhý časový odstup a historický kontext souzené problematiky. Vyšel tedy z toho, že sporné pozemky byly v rozhodné době veřejným statkem zapsaným v pozemkové knize na Seznamu I., a proto z logiky věci nemohly být součástí historického majetku obce.

27. Pro úplnost soud dodává, že ačkoli § 149 Ústavy z roku 1948 připouštěl existenci tzv.„ komunálního vlastnictví“ v rukou svazků lidové správy (jakožto protipólu„ státního vlastnictví“), nezbytnou podmínkou bylo, aby se nejednalo o majetek celostátního významu a aby tento majetek sloužil veskrze nebo převážně obyvatelstvu daného správního celku (obce, okresu, kraje). Skutečnost, že byly sporné pozemky (respektive původní pozemky, z nichž byly odděleny geometrickými plány) v evidenci užívacích vztahů vedeny též jako„ CS státní komunikace“, spíše nepodporuje závěr, že sloužily výhradně občanům obce či k plnění jejích potřeb; záznam v evidenci užívacích vztahů naopak podporuje domněnku, že sloužily k obecnému prospěchu neomezeného okruhu osob (tedy nejen občanů dané obce), a tedy že se o komunální vlastnictví nejednalo.

28. Soud se proto soustředil na prokázání skutečnosti, kdo původní pozemky fakticky obhospodařoval. Byl to žalobce, na kom leželo břemeno důkazní ohledně tvrzení, že žalovaná s pozemky fakticky nehospodařila, konsekventně tedy, že s pozemky hospodařila osoba jiná (ideálně sám žalobce). Na podkladě provedeného dokazování, a to zejména z mapových podkladů, fotografií v terénu, výpovědi lesního správce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a konečně také všech rozhodnutí o založení žalobce jakožto subjektu, na který přešla mimo jiné práva, povinnosti, pohledávky a závazky z občanskoprávních vztahů a který měl právo hospodařit s lesním půdním fondem ve vlastnictví státu (v jejich vzájemné provázanosti). S výjimkou částí předmětných lesních cest, které vedou zastavěnou částí obce jako přístupové cesty k nemovitým věcem nebo zemědělským pozemkům a které později žalobce z projednávání vyloučil změnou žaloby (viz zmíněné geometrické plány o oddělení částí cest vedoucích v intravilánech), se zcela bez pochybností jedná o cesty, které přiléhají k pozemkům určeným k plnění funkcí lesa ve vlastnictví jiných osob než žalované; mnohé z nich stěží mohou být využívány k jinému účelu než k obhospodařování těchto lesních pozemků (k těžbě, probírce, atd.), a i toto užívání je možné leda po předchozí úpravě k tomu určenou technikou. Uváděla-li tedy starostka žalované, že obec provádí údržbu těchto cest a že cesty jsou využívány jako cyklostezky, zcela jistě to právě s ohledem na jejich stav, zachycený na fotografiích předložených žalobcem a potvrzeným i svědkem [příjmení] [jméno] [příjmení], neplatí o všech sporných pozemcích.

29. Co se týče námitky vydržení sporných pozemků žalovanou, soud v obecné rovině uvádí, že tento institut je upraven v § 1089 občanského zákoníku, podle kterého„ (d) rží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby“. Dle § 1091 občanského zákoníku je„ k vydržení vlastnického práva k nemovité věci (…) potřebná nepřerušená držba trvající deset let.“.

30. V této souvislosti odkazuje soud na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4759/2016), a uvádí, že podobně jako v jím rozhodovaných případech se žalovaná chopila držby pozemků s odkazem na ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. v situaci, v níž si musela být vědoma toho, že nebyly splněny veškeré zákonem stanovené podmínky pro přechod tohoto majetku z vlastnictví státu do obecního vlastnictví. Jednalo se konkrétně o podmínku faktického uskutečňování práva hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 citovaného zákona, neboť jak již bylo vysvětleno, s ohledem na charakter větší části původních pozemků jakožto cest obklopených lesními pozemky a jsoucích součástí komplexu lesa, to byl převážně žalobce, kdo tyto cesty nejen využíval, ale i spravoval. Proto ani její případný právní omyl nemůže být hodnocen jako omyl omluvitelný, a to nejenom vzhledem k jasné formulaci příslušného ustanovení zákona, definující podmínky přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí, ale i vzhledem k ustálenému výkladu dotčeného ustanovení zákona zastávaného judikaturou již od devadesátých let minulého století (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4768/2014, ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015, nebo ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5015/2015). O tom, že žalovaná nemohla být po dobu trvání vydržecí doby v dobré víře, že jí pozemky patří, svědčí i sdělení Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], nazvaném jako„ Věc: Zápis majetku obce do katastru nemovitostí“, vyslovil názor na danou problematiku; tento názor mohla žalovaná vzít v potaz.

31. V souzené věci se žalovaná dovolává i tzv. mimořádného vydržení podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož„ (u) plyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.“, ve spojení s přechodným ustanovením § 3066 téhož zákona, které dodává, že„ (d) o doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.“. Pro mimořádné vydržení je tedy třeba kumulativního splnění dvou podmínek, a to trvání držby na místě prvním a uplynutí stanovené doby na místě druhém. I při splnění uvedených podmínek však k mimořádnému vydržení nemůže dojít, prokáže-li se držiteli nepoctivý úmysl; je tak evidentní, že institut mimořádného vydržení je koncipován na předpokladu dobré víry, kdy její absence musí být prokázána. Jelikož žaloba byla podána již 21. 12. 2018, tj. před uplynutím výše uvedené pětileté lhůty, nebyla splněna jedna z podmínek uvedených v § 3066 občanského zákoníku.

32. S ohledem na výše uvedené tak soud uzavírá, že žalovaná nesplnila podmínky stanovené § 1 ani § 2 zákona o přechodu majetku a je proto zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí v rozporu se skutečným stavem, neboť k přechodu vlastnických práv ze státu na žalovanou fakticky nikdy nedošlo pro nesplnění potřebných podmínek. S ohledem na vše výše uvedené soud žalobě zcela vyhověl a určil vlastníkem sporných pozemků Českou republiku. Pro úplnost nicméně soud doplňuje, že jeho závěry by patrně byly drobně odlišné, kdyby ze strany žalobce nedošlo ke změně žaloby (zúžení předmětu řízení spočívající ve vyjmutí částí cest nacházejících se v intravilánu obce).

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 900 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 3 900 Kč, představující 300 Kč za každý ze třinácti úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (předžalobní výzva, žaloba, příprava na jednání a účast na jednání konaná dne 30. 7. 2020, 24. 9. 2020, 26. 11. 2020, 13. 4. 2021 a 1. 6. 2021, vyjádření ze dne 18. 11. 2020). Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za úkon sdělení k výzvě soudu ze dne 27. 3. 2019 a za návrhy na přerušení a pokračování v řízení, neboť nejde o písemná podání ve věci samé, dále za návrhy na doplnění skutkových tvrzení a důkazů a na změnu žalob, neboť je povinností účastníka učinit úkon perfektní hned napoprvé.