22 C 45/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 15 290 Kč s příslušenstvím

I. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 6 290 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 9 000 Kč od 15. 1. 2025 do zaplacení, se řízení zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč, a to do čtyř měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 8. 2025 do 14. 1. 2025, se žaloba zamítá.

IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 15 290 Kč s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba. se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru a na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit za podmínek stanovených ve smlouvě. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splatit úvěr, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované posuzovala její právní předchůdkyně v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., kdy zejména provedla lustrace žalované v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí a dále vycházela z informací sdělených žalovanou ohledně svých příjmů a výdajů. Žalobkyně výslovně uvedla, že nemá k dispozici důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované. Žalovaná na svůj dluh uhradila pouze 1 000 Kč, a to dne 14. 1. 2025. Následně byla pohledávka smlouvou postoupena nejprve na společnost právnická osoba a poté na žalobkyni. Žalobkyně v žalobě požadovala po žalované zaplacení dlužné jistiny ve výši 9 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 000 Kč od 24. 8. 2025 do 14. 1. 2025, se zákonným úrokem z prodlení z částky 9 000 Kč od 15. 1. 2025 do zaplacení a dále požadovala zaplacení částky 6 290 Kč (představující co do částky 300 Kč řádný úrok, co do částky 1 260 Kč poplatek za poskytnutí úvěru, co do částky 500 Kč poplatky za písemné upomínky a co do částky 4 230 Kč smluvní pokutu).

2. Podáním ze dne 2. 3. 2026 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do částky 6 290 Kč (řádný úrok ve výši 300 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 260 Kč, poplatky za písemné upomínky ve výši 500 Kč a smluvní pokuta ve výši 4 230 Kč), a dále ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 9 000 Kč od 15. 1. 2025 do zaplacení. Částečné zpětvzetí žaloby žalobkyně odůvodnila tím, že nemá k dispozici důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením úvěrové smlouvy.

3. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do shora uvedené částky s příslušenstvím zastavil. Po částečném zpětvzetí se žalobkyně domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 9 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 000 Kč od 24. 8. 2025 do 14. 1. 2025.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba., IČO IČO, a žalovanou byla dne 16. 6. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované na její účet č. č. účtu poskytnout částku 10 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tuto částku splatit žalobkyni spolu s úrokem ve výši 300 Kč a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 600 Kč do 22. 7. 2024. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky. Žalobkyně doložila i předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z potvrzení provedení transakce plyne, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na účet žalované č. č. účtu dne 22. 6. 2024 částku 10 000 Kč se zprávou plátci i příjemci Půjčka. Dále bylo zjištěno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba., IČO IČO, a žalovanou byla dne 24. 7. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota, kterou byla splatnost předchozího spotřebitelského úvěru poskytnutého dle smlouvy č. hodnota ze dne 16. 6. 2024 prodloužena do 23. 8. 2024. Dopisy ze dne 8. 9. 2024 a ze dne 26. 9. 2024 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky, a to vždy do 5 dnů od doručení dané výzvy. Z přehledu upomínek plyne, že žalované bylo zasláno celkem 10 SMS upomínek a 10 e-mailových upomínek.

6. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba. na společnost právnická osoba Další smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum postoupila společnost právnická osoba tuto pohledávku za žalovanou na žalobkyni.

7. K zaplacení dlužných částek byla žalovaná vyzvána předžalobní výzvou ze dne 30. 10. 2025, která byla dle podacího lístku následujícího dne odeslána.

8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně byla podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

15. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

16. Žalobkyně přitom ani přes výzvu soudu nepředložila žádné důkazy o tom, že původní věřitelkou byla úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy řádně zkoumána, když žalobkyně výslovně uvedla, že žádné takové důkazy nemá k dispozici. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 18. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

19. Jelikož žalovaná na svůj dluh uhradila 1 000 Kč, soud žalobkyni přiznal zbývající část jistiny ve výši 9 000 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“. Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalované je vedena exekuce pro vymožení částky 21 800 Kč s příslušenstvím a s náklady řízení a náklady exekuce a dále má žalovaná zřejmě ještě další závazky po splatnosti, které nesplácí, a které jsou u zdejšího soudu žalovány (jedná se o neuhrazený úvěr ve výši 3 000 Kč a dále je žalovaná žalována o zaplacení částky 362 981,08 Kč s příslušenstvím). Jiné informace o majetkové situaci žalované nejsou soudu známy. S ohledem na existenci dalších závazků žalované, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta čtyř měsíců od právní moci rozsudku.

20. Ve zbývající části (tedy ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 10 000 Kč za období od 24. 8. 2025 do 14. 1. 2025), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení tohoto nároku žalobkyni nárok nevznikl.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, ve spojení s § 146 odst. 2 větou první, dle které je účastník, který zavinil zastavení řízení, povinen hradit jeho náklady. Za účelem zjištění poměru úspěchu a neúspěchu ve věci soud kapitalizoval úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku. Procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, proto představuje její „neúspěch ve věci“ nejen ta část řízení, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby ale též ta část řízení, v níž bylo řízení zastaveno. Při poměřování úspěchu a neúspěchu je tedy možné vycházet z toho, co žalobkyně požadovala v žalobě, což bylo celkem 17 377,50 Kč, přičemž přiznáno jí bylo 9 000 Kč. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 52 % a ze 48 % neúspěšná. Poměr úspěchu a neúspěchu mezi účastnicemi je tak přibližně stejný, proto soud rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.