22 C 48/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 67 765,82 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 25 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 25 700 Kč od 12. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 71 756,46 Kč, úroku ve výši 24,36 % ročně z částky 49 727,40 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 23,28 % ročně z částky 18 038,42 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 49 727,40 Kč od 28. 9. 2023 do 11. 11. 2023, úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 30 235,40 Kč od 12. 11. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 18 038,42 Kč od 28. 9. 2023 do 11. 11. 2023 a úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 11 830,42 Kč od 12. 11. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkové částky 67 765,82 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovanou uzavřela dne 13. 8. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 60 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala kromě jistiny ve výši 60 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 66 627 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 52 101 Kč s úrokovou sazbou ve výši 24,36 % ročně, poplatku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 13 026 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 24 měsíčních splátkách po 5 277 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila, když poslední splátku uhradila dne 3. 8. 2021 a celkem uhradila pouze částku 40 508 Kč, a zůstala tak právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 49 727,40 Kč na jistině a 33 824,35 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalované písemně oznámena. V žalobě žalobkyně požadovala dlužnou jistinu ve výši 49 727,40 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 13 796,04 Kč (tj. ve výši 24,36 % ročně z částky 49 727,40 Kč od 14. 8. 2022 do 27. 9. 2023), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8 864,60 Kč (tj. ve výši 8,50 % ročně z částky 49 727,40 Kč od 3. 9. 2021 do 27. 9. 2023), úrok ve výši 24,36 % ročně z částky 49 727,40 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 49 727,40 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

2. Dále právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovanou uzavřela dne 4. 11. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 23 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala kromě jistiny ve výši 23 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 26 465 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 19 972 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,28 % ročně, poplatku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 4 993 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 24 měsíčních splátkách po 2 062 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila, když poslední splátku uhradila dne 3. 8. 2021 a celkem uhradila pouze částku 16 792 Kč, a zůstala tak právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 18 038,42 Kč na jistině a 13 322,78 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalované písemně oznámena. V žalobě žalobkyně požadovala jistinu ve výši 18 038,42 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 814,40 Kč (tj. ve výši 23,28 % ročně z částky 18 038,42 Kč od 5. 11. 2022 do 27. 9. 2023), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 215,60 Kč (tj. ve výši 8,50 % ročně z částky 18 038,42 Kč od 3. 9. 2021 do 27. 9. 2023), úrok ve výši 23,28 % ročně z částky 18 038,42 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 18 038,42 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

3. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně v případě obou smluv o spotřebitelském úvěru vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná (o svých rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech), přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Předchůdkyně žalobkyně konkrétně vycházela z výměru důchodu žalované, současně prověřila insolvenční rejstřík. Žalobkyně rovněž odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaná výslovně stvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byly se žalovanou uzavřeny předmětné smlouvy.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 13. 8. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 60 000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala částku 60 000 Kč společně s poplatkem ve výši 66 627 Kč (tvořeným úrokem ve výši 52 101 Kč, částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částkou za komfortní a flexibilní splácení ve výši 13 026 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 24 splátkách po 5 277 Kč měsíčně. Součástí smlouvy o úvěru byly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Z tabulky umoření vyplývá, že úvěr ve výši 60 000 Kč byl žalovanou čerpán dne 13. 8. 2020 a dále, že žalovaná ke dni 2. 10. 2023 splatila 40 508 Kč.

6. Dále bylo zjištěno, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 4. 11. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 23 000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala částku 23 000 Kč společně s poplatkem ve výši 26 465 Kč (tvořeným úrokem ve výši 19 972 Kč, částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částkou za komfortní a flexibilní splácení ve výši 4 093 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 24 splátkách po 2 062 Kč měsíčně. Součástí smlouvy o úvěru byly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Z tabulky umoření vyplývá, že úvěr ve výši 23 000 Kč byl žalovanou čerpán dne 4. 11. 2020 a dále, že žalovaná ke dni 2. 10. 2023 splatila 16 792 Kč.

7. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu (žádost o spotřebitelský úvěr) podepsanou žalovanou ze dne 13. 8. 2020. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v té době důchodkyní s pravidelným čistým měsíčním příjmem ze starobního důchodu ve výši 10 932 Kč a další příjmy domácnosti měly činit 33 200 Kč měsíčně; příjem žalované měl být ověřen výměrem důchodu. Žalovaná dále v žádosti uvedla odhadované měsíční výdaje ve výši 5 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalované uvedeno, že bydlí ve vlastním, je rozvedená a nevyživuje žádnou osobu.

8. Ze Zákaznické karty (žádosti o spotřebitelský úvěr) podepsané žalovanou ze dne 4. 11. 2020 vyplývá, že dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v té době důchodkyní s pravidelným čistým měsíčním příjmem ze starobního důchodu ve výši 10 932 Kč a další příjmy domácnosti měly činit 33 200 Kč měsíčně; příjem žalované měl být ověřen výměrem důchodu. Žalovaná dále v žádosti uvedla interní splátky žalobkyni ve výši 5 277 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje ve výši 4 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalované uvedeno, že bydlí ve vlastním, je rozvedená a nevyživuje žádnou osobu.

9. Z oznámení České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 12. 2019 soud zjistil, že od ledna 2020 činila výše starobního důchodu žalované 10 932 Kč.

10. Obě pohledávky za žalovanou postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni. O tomto postoupení byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 29. 9. 2023, v němž byla současně vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy. Dle podacího lístku byl tento dopis odeslán žalované dne 27. 10. 2023.

11. Předžalobní výzvou ze dne 28. 3. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužných částek, a to nejpozději do 12. 4. 2024. Výzva byla odeslána dne 2. 4. 2024, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

12. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smluv o úvěru, tak jak tento institut upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“13. Na zamýšlené smluvní vztahy dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by jí úvěry byl poskytovány v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

14. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“15. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“16. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“19. Pokud jde o příjem žalované, ten byl v částce 10 932 Kč doložen oznámením ČSSZ o výši starobního důchodu. Informace o výši dalšího příjmu domácnosti v případě obou smluv ve výši 33 200 Kč měsíčně však pocházela pouze ze zákaznické karty, kde jej vyčíslila sama žalovaná; tento další příjem domácnosti tak nebyl nikterak doložen. Příjmy žalované tak nebyly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně řádně ověřeny. Co se týče výdajové stránky, zde se předchůdkyně žalobkyně v obou případech opět spokojila pouze s údaji od žalované, které žádným způsobem neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pro úplnost soud podotýká, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který v odst. 2 pod písm. b) poskytovateli výslovně ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti. Pokud jde o příjmy a výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány.

20. Ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované je ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

21. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv o úvěru řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované.

22. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

23. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

24. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětné smlouvy tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnuté jistiny, a to v prvním případě ve výši 60 000 Kč a v druhém případě ve výši 23 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Obě pohledávky za žalovanou byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

25. Na svůj první závazek (smlouva ze dne 13. 8. 2020) vrátit žalobkyni částku 60 000 Kč žalovaná již uhradila 40 508 Kč, soud proto žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve zbývající výši 19 492 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Na svůj druhý závazek (smlouva ze dne 4. 11. 2020) vrátit žalobkyni částku 23 000 Kč žalovaná uhradila 16 792 Kč, soud proto žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve zbývající výši 6 208 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou.

26. Co se úroku z prodlení týče, je třeba uvést, že nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, v němž byla žalovaná současně vyzvána k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení této výzvy. Odeslání výzvy dne 27. 10. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované výzva doručena dne 1. 11. 2023. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 11. 11. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 12. 11. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně v zákonné výši ke dni 3. 9. 2021, tj. ve výši 8,50 % ročně, tj. ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 12. 11. 2023, tj. 15 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby.

27. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť části jistin ve výši 30 235,40 Kč a 11 830,42 Kč byly již uhrazeny a na kapitalizované úroky ve výši 13 796,04 Kč a 3 814,40 Kč ani na úrok ve výši 24,36 % ročně z částky 49 727,40 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a na úrok ve výši 23,28 % ročně z částky 18 038,42 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouvy o úvěru byly shledány absolutně neplatnými. Konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaná dostala do prodlení až dne 12. 11. 2023 a pouze částkami 19 492 Kč a 6 208 Kč, tudíž na kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 8 864,60 Kč za období od 3. 9. 2021 do 27. 9. 2023 a ve výši 3 215,60 Kč za období od 3. 9. 2021 do 27. 9. 2023 a dále na zákonné úroky z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 49 727,40 Kč od 28. 9. 2023 do 11. 11. 2023, na zákonné úroky z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 30 235,40 Kč od 12. 11. 2023 do zaplacení, na zákonné úroky z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 18 038,42 Kč od 28. 9. 2023 do 11. 11. 2023 a na zákonné úroky z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 11 830,42 Kč od 12. 11. 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu.