22 C 59/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 19 738,78 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 19 738,78 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 17. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 19 738,78 Kč s příslušenstvím, a to původně z titulu dohody o uznání dluhu uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne [datum] (následně změněné prostřednictvím dodatku ze dne [datum]). Následně žalobkyně upřesnila, že právním důvodem vzniku závazku je smlouva o úvěru uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou dne [datum], na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované převodem na účet finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem ve výši 12 % ročně v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 887 Kč (poslední splátka ve výši 876 Kč). Ohledně toho, zda a jak byla před uzavřením smlouvy posouzena úvěruschopnost žalované, žalobkyně ani na výzvu soudu ničeho neuvedla. Žalovaná však splátky úvěru nehradila řádně a včas, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěru ke dni 16. 7. 2012. Celkově pak žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně společnosti [právnická osoba] uhradila z titulu předmětné smlouvy částku 26 601,30 Kč. Pohledávka za žalovanou byla poté postoupena [právnická osoba] [anonymizováno], která se žalovanou uzavřela dohodu, v níž žalovaná uznala svůj dluh v celkové výši 49 925,28 Kč a zavázala se ho uhradit v měsíčních splátkách v souladu se splátkovým kalendářem. Posléze byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s úhradou splátek, žalobkyně využila svého oprávnění a dluh zesplatnila, což bylo žalované oznámeno dopisem, v němž jí byla poskytnuta lhůta k úhradě do 16. 11. 2020. Žalovaná pak za období od postoupení pohledávky na přechodného věřitele do uzavření dohody o uznání dluhu uhradila celkovou částku 1 800 Kč a za období od uzavření této dohody do podání žaloby uhradila celkovou částku 30 186,50 Kč a zůstala žalobkyni dlužna zažalovanou částku.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované finanční prostředky až do výše 50 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 12 % ročně v měsíčních splátkách po 887 Kč. Z doloženého příkazu k úhradě je zřejmé, že žalovaná dne [datum] požádala o převedení částky 50 000 Kč z úvěrového účtu na běžný účet. Dopisem ze dne 16. 6. 2012 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu z předmětné smlouvy s tím, že pokud k úhradě nedojde, stane se splatným celý zůstatek úvěru včetně příslušenství. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno], kdy tato skutečnost měla být žalované oznámena dopisem ze dne 18. 3. 2013. Dne [datum] byla mezi [právnická osoba] [anonymizováno] zastoupenou [právnická osoba] [ulice] a [právnická osoba] a žalovanou uzavřena dohoda o zaplacení dluhu, v rámci níž žalovaná uznala svůj dluh z titulu předmětné smlouvy o úvěru ve výši 49 925,28 Kč a zavázala se jej splatit v měsíčních splátkách dle splátkového kalendáře, který byl následně upraven dodatkem ze dne [datum]. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] pak byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 31. 8. 2018, jehož odeslání žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 4. 9. 2018. K úhradě dlužné částky do 16. 11. 2020 byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 9. 11. 2020, jejíž odeslání žalobkyně opět prokázala podacím archem ze dne 10. 11. 2020.

4. Vzhledem k datu uzavření smlouvy mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně je nutno při právním posouzení věci s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který stanoví, že„ není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy“ aplikovat ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013.

5. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravoval § 497 obchodního zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Je pak nepochybné, že se mělo jednat o tzv. spotřebitelský úvěr, na nějž dopadal zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.

6. Tehdejší právní úprava (na rozdíl od stávající právní úpravy) sice výslovně nezakotvovala povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele (dlužníka), nicméně povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr je jedním ze stěžejních principů zodpovědného úvěrování. S tímto principem se ztotožnil též Ústavní soud, který ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 konstatoval následující:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Z odůvodnění lze dále vyčíst, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém dluh splatit, zároveň Ústavní soud uzavírá, že se ve vztahu k úvěrujícím nejedná o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek, což doplňuje touto úvahou:„ to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ Z nálezu je patrné, že Ústavní soud nazírá na předlužování jednotlivců (domácností) nikoli jako na problém konkrétního individua, ale problém celospolečenský, neboť jak sám podotýká, prověřením spotřebitelovy schopnosti úvěr splatit, není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí společnost jako taková.

7. Z toho co bylo uvedeno výše, je tedy patrné, že zásada posouzení schopnosti dlužníka (spotřebitele) splatit úvěr je z hlediska celospolečenského natolik významná, že její nedodržení v procesu uzavírání smlouvy lze hodnotit jako právní jednání (dřívější terminologií právní úkon), které se příčí dobrým mravům a které je absolutně neplatné (srov. § 39 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013).

8. Jak bylo řečeno již výše, žalobkyně ani přes výzvu soudu neuvedla, že by došlo ze strany jejího právního předchůdce k posouzení úvěruschopnosti žalované a ani nedoložila jakékoli podklady, z nichž by vyplývalo, že její právní předchůdce této své povinnosti dostál. Soudu tak nezbylo, než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

9. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 457 občanského zákoníku:„ Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ 10. Žalovaná dle tvrzení žalobkyně z titulu předmětné úvěrové smlouvy již uhradila celkovou částku 58 587,80 Kč a přeplatila tak poskytnutou jistinu. Nezbylo tedy, než žalobu v plném rozsahu zamítnout.

11. Závěrem soud dodává, že výsledek sporu nemůže ovlivnit skutečnost, že žalovaná svůj dluh vůči právnímu předchůdci žalobkyně co do výše 49 925,28 Kč uznala ve smyslu § 558 občanského zákoníku, který zní:„ Uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.“ Jedním z účinků uznání dluhu je vznik vyvratitelné právní domněnky o existenci dluhu v době jeho uznání a přesun důkazního břemene na dlužníka, který musí v případě sporu prokázat, že dluh, jehož zaplacení se po něm věřitel domáhá, neexistuje. To však nic nemění na tom, že je soud povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda byla před uzavřením smlouvy řádně prověřována úvěruschopnost žalované a zda smlouva není smlouva absolutně neplatná z důvodu porušení této povinnosti ze strany právního předchůdce žalobkyně. Institut uznání dluhu je nutno dle názoru soudu chápat tím způsobem, že se jedná o uznání dluhu po stránce skutkové bez ohledu na jeho právní posouzení. Jednoduše řečeno, pokud by dlužník kupříkladu tvrdil, že s věřitelem nikdy nejednal, žádnou smlouvu s ním neuzavřel a žádné finanční prostředky mu ze strany věřitele nebyly poskytnuty, musel by tato svá tvrzení prokázat. K témuž závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 493/2005, v němž konstatoval, že skutečnost, že smlouva o půjčce byla nakonec shledána neplatnou, nic nemění na tom, že bylo písemně uznáno právo věřitelky na vrácení poskytnuté částky (zde z titulu bezdůvodného obohacení). V projednávané věci tak nemůže být uznání dluhu s ohledem na skutečnost, že žalovaná uhradila celou poskytnutou jistinu a na její straně tak bezdůvodné obohacení nevzniklo, jakkoli relevantní.

12. Právo na náhradu nákladů řízení by měla podle § 142 odst. 1 o.s.ř. žalovaná, která byla v řízení plně úspěšná. Vzhledem k tomu, že však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.