22 C 7/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 11 525,94 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 737,67 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 633,39 Kč s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 10 527,94 Kč od 20. 5. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 525,94 Kč od 20. 5. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 11 525,94 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . a žalovaným byla dne 18. 9. 2023 uzavřena smlouva o půjčce č. , hodnota, , na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla 30 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 15,51 % ročně ve 12 pravidelných měsíčních splátkách po 2 983 Kč. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které získala od žalovaného a nahlédla do veřejných registrů, kontrolovala aktuální dluhy interní i externí, negativní záznamy, neplatné doklady, úvěrové registry (BRKI, NRKI, SOLUS, ISIR); a využila informací z interních zdrojů. Příjem žalovaného byl kontrolován na běžném účtu žalovaného. Žalobkyně pak také v této souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 19. 5. 2025. Žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem pouze částku 25 262,33 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se tak po žalovaném žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 10 527,94 Kč, dlužných poplatků ve výši 998 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku za období do 19. 5. 2025 ve výši 796,55 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení za období do 19. 5. 2025 ve výši 1 048,57 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 10 527,94 Kč od 20. 5. 2025 do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z celkové dlužné částky 11 525,94 Kč za období od 20. 5. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že , právnická osoba, . a žalovaný uzavřeli dne 18. 9. 2023 smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb. Téhož dne pak byla mezi týmiž účastníky elektronicky uzavřena smlouva o půjčce č. , hodnota, . Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout na jeho účet uvedený ve smlouvě finanční částku ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 33,90 % ročně ve 12 pravidelných měsíčních splátkách po 2 983 Kč dle sjednaného splátkového kalendáře. Pro případ prodlení byl stanoven poplatek za zaslání písemné upomínky ve výši 499 Kč.

4. V žádosti o uzavření smlouvy žalovaný uvedl, že je zaměstnán s měsíčním příjmem ve výši 25 000 Kč, je svobodný, bydlí u rodičů, měsíční výdaje na bydlení má ve výši 2 000 Kč, na živobytí 3 000 Kč a rodinné náklady a ostatní výdaje 3 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně počítala s výdaji žalovaného na bydlení ve výši 2 550 Kč, s životními náklady ve výši 5 250 Kč a s rodinnými výdaji a ostatními výdaji ve výši 3 000 Kč.

5. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, kde zároveň deklaroval, že uvedl pravdivé a úplné údaje. Předchůdkyně žalobkyně zjišťovala a ověřovala aktuální dluhy žalovaného, negativní záznamy na black listech, neplatné doklady, existující exekuce; dále čerpala informace z externích úvěrových registrů (BRKI/NRKI/SOLUS); zohlednila příjmy žalovaného (ověřené statistickým modelem) a jeho pravidelné výdaje. Nákladové složky předchůdkyně žalobkyně stanovila porovnáním žalovaným deklarované výše a aktuálních statistických dat státních úřadů se zohledněním místa bydliště, přičemž do výpočtu použila vyšší z obou částek. Dále předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila rizika na základě identifikace unikátního přístupového (IP adresa) a autorizačního (tel. číslo mobilního telefonu) zařízení s cílem eliminovat podvod a kontrolou podezřelých rozdílů mezi žádostmi žadatele (opakované žádosti apod.). Celkový skóring žalovaného byl proveden na základě aplikačního skóre (primárně sociodemografický profil) a tzv. BureauScore (behaviorální skóring založený na dotazech do externích úvěrových registrů). Předchůdkyně žalobkyně provedla dále kontrolu insolvenčního rejstříku (bez záznamu), kontrolu databáze neplatných dokladů (doklad nenalezený v databázi MV), kontrolu interního black listu (IBL) (bez záznamu), vyhodnocení externích úvěrových registrů - BRKI/NRKI (bez negativního záznamu, tj. jen pozitivní úvěrová historie), v registru SOLUS nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného původní věřitelka s využitím komplexního statistického nástroje ověřila žalovaným deklarovaný příjem 25 000 Kč. Žalovaným deklarované výdaje pak původní věřitelka z důvodu obezřetnosti navýšila a zohlednila částku výdajů 10 800 Kč (na splátky půjček 0 Kč, na bydlení 2 550 Kč, na živobytí 5 250 Kč a ostatní 3 000 Kč). Žalobkyně dále doložila výstupní formulář z registru BRKI, z něhož je zřejmé, že žalovanému bylo odmítnuto celkem sedm žádostí o úvěr/půjčku, dvě žádosti byly odvolány, dva kontrakty měl žalovaný ukončené, jeden ukončený předčasně.

6. Z výpisů z běžného účtu za období od 18. 9. 2023 do 31. 12. 2024 bylo zjištěno, že dne 18. 9. 2023 byla na účet žalovaného poukázána částka 30 000 Kč. Dále je z těchto výpisů patrné splácení poskytnutého úvěru žalovaným, včetně účtovaných úroků a poplatků za zaslané výzvy.

7. Z přehledu zůstatků a transakční historie (výpis) je zřejmé, jak žalovaný poskytnutý úvěr postupně splácel a celkem že splatil 25 262,33 Kč. Rovněž z měsíčních výpisů z úvěrového účtu je patrné, splácení úvěru žalovaným.

8. Dopisem ze dne 19. 5. 2025 prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně celou dlužnou částku ve výši 13 371,06 Kč za okamžitě splatnou a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do sedmi kalendářních dnů. Dopis byl žalovanému dne 19. 5. 2025 taktéž odeslán, což bylo doloženo podacím archem.

9. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena ze společnosti , právnická osoba, . na žalobkyni, jak vyplynulo z předložené smlouvy a její přílohy č. 1, a to za úplatu, což je patrné z doloženého potvrzení. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 3. 7. 2025, který byl odeslán následujícího dne, což bylo doloženo podacím archem.

10. K úhradě dlužné částky nejpozději do 9. 9. 2025 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 25. 8. 2025, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem.

11. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně (i její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“18. Žalobkyně uvedla a z doložených listin vyplynulo, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala její právní předchůdkyně na základě žalovaným poskytnutých informací, nahlédnutím do příslušných registrů, statistických dat a vlastních výpočtů. Ke zkoumání příjmů žalovaného ani jeho výdajů žalobkyně nedoložila jakýkoli doklad. Pokud uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z výpisů z běžného účtu žalovaného, tak žádné výpisy z období před uzavřením smlouvy soudu doloženy nebyly. Soud tedy má za to, že při zkoumání příjmové i výdajové stránky žalovaného se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného (v porovnání se statistickými daty), které dále nijak neověřovala, přičemž především příjmy i některé výdaje žalované byly objektivně zjistitelné (příjmy z výplatních pásek, pracovní smlouvy, výpisů z účtu, výdaje z dokladů o platbách za energie, za pojištění, z výpisů z účtu apod.). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Rovněž postup, kdy poskytovatel úvěru vychází bez dalšího ze statistických dat je zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Pro úplnost soud podotýká, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který v odst. 2 pod písm. b) poskytovateli výslovně ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti.

19. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nelze pominout ani to, že řada jiných žádostí o úvěr či půjčku byla žalovanému jinými poskytovateli odmítnuta. Není však zřejmé, zda tyto skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného, byly předchůdkyní žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného jakkoli zohledněny. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně finanční situaci žalovaného důkladně neprověřila, a tedy řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“21. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

22. Z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil 25 262,33, tudíž soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni zbývající část jistiny ve výši 4 737,67 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“. Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalovanému jsou v současné době vedeny dvě exekuce (exekutor byl zdejším soudem pověřen v prosinci 2025 a v říjnu 2024), a to pro vymožení pokuty ve výši 35 000 Kč (a nákladů exekuce) a pro vymožení dlužného výživného ve výši 15 000 Kč (a nákladů exekuce). Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy, jelikož žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit. Pro případ sporu o tom, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele stanoví § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, že tuto dobu určí soud, a to „podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“ S ohledem na existenci dalších závazků žalovaného, které jsou předmětem exekučních řízení, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta dvou měsíců od právní moci rozsudku.

23. Ve zbývající části (tedy ohledně již uhrazené části jistiny, poplatků, úroků i úroků z prodlení) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.