22 C 76/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 28 706 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 970 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 27 764,93 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 752,57 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 3 678,67 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 364,63 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 7 096,62 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení 28 706 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba., se žalovanou uzavřela dne 2. 12. 2022 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalované částku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem a s poplatky, tj. celkem se zavázala vrátit částku ve výši 18 592 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, když ve splátkách zaplatila celkem pouze 12 448 Kč. Zůstala tak právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 3 678,67 Kč na jistině úvěru, 73,90 Kč na smluvním úroku, 1 400 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 395,66 Kč na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru a 595,77 Kč na inkasním poplatku. Dále žalobkyně požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku za období od 3. 2. 2024 do 20. 2. 2025 z dlužné jistiny ve výši 393,64 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 751,52 Kč, smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 3 678,64 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 752,57 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení. Dále právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba., se žalovanou uzavřela dne 3. 4. 2023 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalované částku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem a s poplatky, tj. celkem se zavázala vrátit částku ve výši 18 592 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, když ve splátkách zaplatila celkem pouze 6 030 Kč. Zůstala tak právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 7 096,62 Kč na jistině úvěru, 268,01 Kč na smluvním úroku, 3 150 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 890,23 Kč na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru a 1 157,14 Kč na inkasním poplatku. Dále žalobkyně požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku za období od 4. 6. 2024 do 20. 2. 2025 z dlužné jistiny ve výši 640,37 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 1 243,40 Kč, smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 7 096,62 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 364,63 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně v případě obou smluv vycházela z informací získaných od žalované, které byly zaznamenány v žádosti o úvěr a následně ověřeny doklady získanými od žalované (příjmy byly v případě obou smluv ověřeny rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení a výdaje byly v případě obou smluv zkoumány z výpisů z bankovního účtu) a dále nahlédnutím do veřejných registrů (NRKI, BRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík). Žalovaná přitom svým podpisem stvrdila, že poskytla úplné, přesné a pravdivé údaje. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byly se žalovanou uzavřeny předmětné smlouvy. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 2. 12. 2022 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba. uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 507 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 385 Kč a inkasním poplatkem ve výši 1 800 Kč (celkem 18 592 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Předpis splátek tvořil přílohu č. 1 smlouvy. Z žádosti o úvěr ze dne 2. 12. 2022 podepsané žalovanou soud zjistil, že žalovaná měla být v té době v invalidním důchodu s měsíčním příjmem ve výši 7 337 Kč, k čemuž měl být předložen výměr důchodu. Dále žalovaná v žádosti uvedla, že bydlí u rodinných příslušníků, je ovdovělá a nevyživuje žádné dítě. Její měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 1 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady částku 4 000 Kč měsíčně; celkem měsíční výdaje žalované měly činit 5 000 Kč. Z doloženého oznámení České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 8. 2022 plyne, že žalovaná byla od září 2022 příjemkyní invalidního důchodu ve výši 7 337 Kč měsíčně. Z transakční historie je zřejmé, že žalovaná na dluh ze smlouvy uhradila celkem částku 12 448 Kč. Dále soud zjistil, že dne 3. 4. 2023 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba. uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 507 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 385 Kč a inkasním poplatkem ve výši 1 800 Kč (celkem 18 592 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Předpis splátek tvořil přílohu č. 1 smlouvy. Z žádosti o úvěr ze dne 3. 4. 2023 podepsané žalovanou soud zjistil, že žalovaná měla být v té době v invalidním důchodu s měsíčním příjmem ve výši 11 265 Kč, k čemuž měl být předložen výměr důchodu. Dále žalovaná v žádosti uvedla, že bydlí u rodinných příslušníků, je ovdovělá a nevyživuje žádné dítě. Její měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 2 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady částku 4 000 Kč měsíčně, splátky stávajících půjček 1 328 Kč měsíčně a jiné výdaje 100 Kč měsíčně; celkem měsíční výdaje žalované měly činit 7 428 Kč. Z doloženého rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 2. 2023 plyne, že žalovaná byla od 1. 1. 2023 příjemkyní invalidního důchodu ve výši 11 265 Kč měsíčně. Z transakční historie je zřejmé, že žalovaná na dluh ze smlouvy uhradila celkem částku 6 030 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byly obě pohledávky za žalovanou postoupeny na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisy ze dne 2. 4. 2025, jimiž byla zároveň vyzvána k úhradě dlužných pohledávek vzniklých z titulu shora uvedených smluv. K úhradě dlužných částek byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 17. 7. 2025, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smluv o úvěru, tak jak tento institut upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlené smluvní vztahy dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěry byly poskytovány v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“. Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče příjmu žalované, ten byl ze strany právní předchůdkyně žalobkyně v obou případech ověřován prostřednictvím listin od České správy sociálního zabezpečení oznamujících výši invalidního důchodu. Co se týče výdajové stránky, tak její ověřování žalobkyně ničím nepodložila a soudu nedoložila žádné listiny prokazující průběh zkoumání výdajů žalované. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žadatele o úvěr zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Pokud tedy jde o výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně před uzavřením úvěrových smluv dostatečně prověřovány. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením těchto smluv dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalované úvěry řádně splatit. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel úvěru vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy, se neztotožňuje, neboť je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který poskytovateli úvěru (mimo jiné) ukládá povinnost uchovávat právě i dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Obě předmětné smlouvy tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč a 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovanou byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání. Jelikož z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že v případě smlouvy ze dne 2. 12. 2022 žalovaná uhradila celkově 12 448 Kč, tedy ještě více, než kolik byla povinna, a v případě smlouvy ze dne 3. 4. 2023 uhradila 6 030 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny z druhé smlouvy ve výši 3 970 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“. Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. O majetkové situaci žalované nejsou soudu známy žádné informace; žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná a soudu neuvedla, jaká je doba přiměřená jejím možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit. Pro případ sporu o tom, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele stanoví § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, že tuto dobu určí soud, a to „podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“ S ohledem na výši dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Ve zbývající části (tedy ohledně všech nároků z první úvěrové smlouvy, a dále ohledně části druhé jistiny, která již byl uhrazena, ohledně poplatků, smluvní pokuty, úroků a úroků z prodlení) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.