22 C 77/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 33 750,17 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14 999,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 999,99 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 18 750,18 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 408,28 Kč od 28. 3. 2024 do 12. 12. 2024 a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 408,29 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 33 750,17 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 19. 10. 2023 prostřednictvím webové stránky http:, Anonymizováno, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala žalované poskytnout úvěr až do výše 45 800 Kč s možností postupného čerpání a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s úroky a poplatky. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované výše uvedenou částku ve formě sedmi úhrad na její účet. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z informací, které jí sdělila žalovaná (o počtu členů domácnosti, o pravidelných příjmech a výdajích) a posouzení její úvěruschopnosti provedla podle interní metodiky schválené ČNB, nahlédla do příslušných registrů (CEE, insolvenční rejstřík, registr neplatných dokladů MVČR, TelcoScore, registr hledaných osob PČR, registr politicky aktivních osob, katastrální rejstřík, registr „sankční seznamy“, NRKI a BRKNI) a vycházela z výpisů z běžného účtu žalované. Konkrétně tak žalobkyně vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu žalované ve výši 34 600 Kč. Žalovaná však na poskytnutý úvěr ničeho neuhradila (s výjimkou verifikační platby ve výši 0,01 Kč). Žalobkyně v žalobě požadovala dlužnou jistinu ve výši 14 999,99 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 298,49 Kč, poplatek za službu „, Anonymizováno, “ ve výši 109,80 Kč, smluvní úrok ve výši 16 476,32 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 865,57 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 408,28 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 19. 10. 2023 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr až do výše 45 800 Kč a žalovaná se zavázala společně s jistinou zaplatit žalobkyni též poplatky a úroky zmíněné v čl. VI. smlouvy. Článek VIII. SANKCE odst. 1 smlouvy zakotvoval povinnost žalované uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně v případě prodlení. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku tak, že smlouva byla žalované zobrazena prostřednictvím webové stránky http://www., Anonymizováno, a žalovaná smlouvu podepsala elektronickým SMS kódem, který byl zaslán na její mobilní telefon. Současně dle dokumentu s názvem „Autorizace ověření totožnosti“ došlo k ověření totožnosti žalované prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet č. , č. účtu, (viz též dokument s názvem „BankID výpis“). Přílohou smlouvy byl „Předpis denních splátek“. Žalobkyně soudu předložila též „Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru“, „Souhlas se zpracováním osobních údajů“ a „Informace pro spotřebitele“. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky platné od 1. 6. 2023.

4. Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů byl popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnosti“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a z výpočtu, který učiní na základě získaných poznatků při zohlednění regionálního koeficientu a výše životního minima. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalované, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaná v době poskytnutí úvěru měla žít v domácnosti sama, počet členů s příjmem v domácnosti tedy vyčíslila na 1. Co se týká příjmu žalované, při podání žádosti o úvěr uvedla částku 22 000 Kč měsíčně, avšak žalobkyně dále pracovala s ověřeným čistým měsíčním příjmem ve výši 34 600 Kč (ten vyplývá též z dokumentu „Identifikované příjmy“ a z výplatních pásek za měsíce července až září 2023). Stran měsíčních výdajů žalovaná uvedla, že činí 9 000 Kč (z toho 1 000 Kč na půjčky, 6 500 Kč na bydlení a 1 500 Kč na zbytné výdaje); žalobkyně počítala s minimálními výdaji ve výši 8 935 Kč a dále s rezervou pro výdaje ve výši 650 Kč. Disponibilní příjem žalované tak dle výpočtu žalobkyně činil 13 000 Kč. Z výpisů z účtu č. , č. účtu, za měsíce říjen 2023 až březen 2024, které si soud vyžádal z podnětu žalobkyně, je nicméně očividné, že řada výdajů, ale i příjmů plynula žalované od subjektů identifikovaných ve výpisu jako FORTUNA GAME, a. s., PayU.CZ betting, kaizen Gaming CZ lim, či BETANO CZ, tedy od sázkových kanceláří.

5. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli i z výpisu z účtu č. , č. účtu, plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalované č. , č. účtu, dne 19. 10. 2023 částku 5 000 Kč a 1 000 Kč, a dne 20. 10. 2023 dvakrát částku 1 000 Kč, dvakrát částku 2 000 Kč a jedno částku 3 000 Kč, celkem tedy 15 000 Kč.

6. K úhradě dluhu vyzvala žalobkyně žalovanou nejprve e-mailem ze dne 27. 3. 2024, poté předžalobní výzvou ze dne 4. 12. 2024, a to do tří dnů (předžalobní výzva byla téhož dne odeslána, což žalobkyně doložila podacím lístkem).

7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

9. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1 téhož zákona, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“14. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě jí poskytnutých informací, vycházela z interní metodiky schválené ČNB, nahlédla do příslušných registrů a dále vycházela z výpisu z běžného účtu žalovaného. Ke zkoumání příjmů žalované žalobkyně doložila dokument „Identifikované příjmy“ a výplatní pásky za měsíce červenec až září 2023, které bezprostředně předchází datu uzavření smlouvy. Co se však týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalované, které dále nijak neověřovala. K výše uvedenému soud podotýká, že je to vždy poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Žalobkyně zejména neprověřovala výdaje na bydlení (deklarované žalovanou v podezřele nízké výši 6 500 Kč), které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a zpravidla je nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Dále soud poukazuje na skutečnost, že žalobkyně ničím nedoložila (např. výstupy provedených lustrací v úvěrových registrech), že zkoumala další úvěrové zatížení žalované a její případné jiné závazky. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže požívat právní ochrany. Pokud tedy jde o výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

15. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“16. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“17. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně na dluh uhradila pouze 0,01 Kč (verifikační platbu), soud jí proto uložil povinnost uhradit žalobkyni 14 999,99 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 4. 12. 2024, v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů. Odeslání výzvy dne 4. 12. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předmětná výzva doručena dne 9. 12. 2024. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 12. 12. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 13. 12. 2024 vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně v zákonné výši 14,75 % ročně.

18. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na poplatky a na smluvní pokutu nevzniklo žalobkyni právo, jelikož smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Soud tak žalobu zamítl co do částky 18 750,18 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 408,28 Kč od 28. 3. 2024 do 12. 12. 2024 a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 408,29 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Převážně úspěšná byla v tomto řízení žalovaná, nebylo však prokázáno, že by jí nějaké náklady vznikly, a tedy soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.