22 C 77/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 25 741,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 938 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 23 497,80 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 3 290,34 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 6 425,79 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 356,8509 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 728,53 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení 25 741,01 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba., se žalovaným uzavřela dne 22. 9. 2022 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalovanému částku ve výši 9 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a s poplatky, tj. celkem se zavázal splatit částku ve výši 16 730 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 1 195 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 3 290,34 Kč na jistině úvěru, 66,515 Kč na smluvním úroku, 1 260 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 355,29 Kč na poplatku za administrativní činnost a na vyhodnocení úvěru a 462,86 Kč na inkasním poplatku. Dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 4 500 Kč, kapitalizovaného úroku z dlužné jistiny za období od 23. 11. 2023 do 20. 2. 2025 ve výši 396,43 Kč, zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 760,86 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 3 290,34 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 356,85 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení. Dále právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba., se žalovaným uzavřela dne 17. 5. 2023 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalovanému částku ve výši 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a s poplatky, tj. celkem se zavázal splatit částku ve výši 14 868 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 1 062 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen, 6 425,79 Kč na jistině úvěru, 302,74 Kč na smluvním úroku, 3 080 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 866,05 Kč na poplatku za administrativní činnost a na vyhodnocení úvěru a 1 131,43 Kč na inkasním poplatku. Dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 4 000 Kč, kapitalizovaného úroku z dlužné jistiny za období od 18. 7. 2024 do 20. 2. 2025 ve výši 521,30 Kč, zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 1 016,20 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 6 425,79 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 728,53 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně v případě obou smluv vycházela z informací získaných od žalovaného (ohledně jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů), které byly zaznamenány v žádosti o úvěr a následně ověřeny doklady získanými od žalovaného, a dále nahlédnutím do veřejných registrů (NRKI, BRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík). Příjmy žalovaného byly konkrétně ověřeny pracovní smlouvou a výplatními páskami žalovaného. Výdaje pak byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu žalovaného. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 22. 9. 2022 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba. uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 9 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 456 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 410 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 244 Kč a inkasním poplatkem ve výši 1 620 Kč (tj. celkem 16 730 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 195 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení s tím, že výše jedné smluvní pokuty může činit maximálně 500 Kč. Předpis splátek tvořil přílohu č. 1 smlouvy. Žalobkyně dále doložila žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovaným ze dne 22. 9. 2022. Žalovaný zde uvedl, že je zaměstnaný s měsíčním příjmem ve výši 29 204 Kč, k čemuž měly být doloženy výplatní pásky a pracovní smlouva. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, vyživuje jedno dítě. Jeho měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 1 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady 6 960 Kč měsíčně, srážky ze mzdy a výživné 11 089 a měsíční splátky stávajících půjček 796 Kč; celkem tak průměrné měsíční výdaje žalovaného měly činit 19 845 Kč. Je zde uveden dluh žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně, kde zbývalo doplatit 7 144 Kč. Z doložené pracovní smlouvy ze dne 23. 7. 2028 je zřejmé, že žalovaný byl zaměstnán u společnosti právnická osoba. jako cihlářský dělník. Z výplatních pásek za období 6/2022, 7/2022 a 8/2022 soud zjistil, že průměrná čistá mzda žalovaného za toto období činila 29 204 Kč, přičemž na účet mu (po provedení srážek ze mzdy na výživné a na ostatní) byla v průměru vyplacena částka 17 448 Kč. Z transakční historie je zřejmé, že žalovaný celkem právní předchůdkyni zaplatil 11 295 Kč. Dále byla dne 17. 5. 2023 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba. uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 8 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 406 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 920 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 102 Kč a inkasním poplatkem ve výši 1 440 Kč (tj. celkem 14 868 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 062 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení s tím, že výše jedné smluvní pokuty může činit maximálně 500 Kč. Předpis splátek tvořil přílohu č. 1 smlouvy. Žalobkyně dále doložila žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovaným ze dne 17. 5. 2023. Žalovaný zde uvedl, že je zaměstnaný s měsíčním příjmem ve výši 25 995 Kč, k čemuž měly být doloženy výplatní pásky a pracovní smlouva. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný a bydlí u kamaráda. Jeho měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 3 800 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady 4 860 Kč měsíčně, srážky ze mzdy a výživné 4 479 Kč a měsíční splátky stávajících půjček 3 000 Kč; celkem tak průměrné měsíční výdaje žalovaného měly činit 16 139 Kč. Je zde uveden dluh žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně, kde zbývalo doplatit 10 000 Kč. Z doložené pracovní smlouvy ze dne 23. 7. 2028 je zřejmé, že žalovaný byl zaměstnán u společnosti právnická osoba. jako cihlářský dělník. Z výplatních pásek za období 2/2023, 3/2023 a 4/2023 soud zjistil, že průměrná čistá mzda žalovaného za toto období činila 25 995 Kč, přičemž na účet mu (po provedení srážek ze mzdy na výživné a na ostatní) byla v průměru vyplacena částka 20 480 Kč. Z transakční historie je zřejmé, že žalovaný celkem právní předchůdkyni zaplatil 3 062 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 byly obě pohledávky za žalovaným s účinností ke dni 25. 3. 2025 postoupeny na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisy ze dne 2. 4. 2025, jimiž byl zároveň vyzván k úhradě dlužných pohledávek vzniklých z titulu shora uvedených smluv. K úhradě dlužných částek byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 17. 7. 2025, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smluv o úvěru, tak jak tento institut upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlené smluvní vztahy dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by mu úvěry byly poskytovány v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče příjmů žalovaného, ty byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením obou smluv ověřeny prostřednictvím výplatních pásek žalovaného a pracovní smlouvy. Co se však týče výdajové stránky, zde se předchůdkyně žalobkyně v obou případech spokojila pouze s údaji od žalovaného. Žalobkyně nedoložila žádné dokumenty, z nichž by bylo patrno, že její právní předchůdkyně dostála povinnosti zkoumat výdaje žalovaného; žalobkyně tvrdila, že výdaje žalovaného byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu žalovaného, žádné výpisy z účtu žalovaného však žalobkyně soudu nedoložila. Lze tedy konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného stran jeho výdajů řádně nesplnila. Rovněž stávající dluhové zatížení a úvěrová historie žalovaného byla ověřitelná z příslušných registrů, žádné výstupy z těchto registrů však žalobkyně soudu nepředložila. Stejně tak si předchůdkyně žalobkyně zřejmě žádným způsobem neověřovala, zda žalovaný skutečně bydlí u rodičů, resp. u kamaráda, a že nemá žádnou vyživovací povinnost k dětem, jak tvrdil v žádosti (přestože z výplatních pásek bylo zjištěno, že mu jsou prováděny srážky ze mzdy na výživné). Soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Pro úplnost soud dále zdůrazňuje, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který v odst. 2 pod písm. b) poskytovateli výslovně ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně před uzavřením smluv řádně prověřovány. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smluv o úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Předmětné smlouvy tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnuté jistiny ve výši 9 000 Kč a 8 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovaným byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání. Jelikož z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že v případě smlouvy ze dne 22. 9. 2022 žalovaný uhradila celkově 11 295 Kč, tedy ještě více, než kolik byl povinen, a v případě smlouvy ze dne 17. 5. 2023 uhradil 3 062 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny z druhé smlouvy ve výši 4 938 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“. Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. O majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy žádné informace; žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit. Pro případ sporu o tom, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele stanoví § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, že tuto dobu určí soud, a to „podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“ S ohledem na výši dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Ve zbývající části (tedy ohledně všech nároků z první úvěrové smlouvy, a dále ohledně části druhé jistiny, která již byl uhrazena, ohledně poplatků, smluvní pokuty, úroků a úroků z prodlení) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, která byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.