22 C 96/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 54 592,73 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 000 Kč od 8. 7. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 37 753,93 Kč, smluvní pokuty ve výši 14 500 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22 949,85 Kč od 7. 6. 2022 do 7. 7. 2022 a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 949,85 Kč od 8. 7. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 288 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 54 592,73 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému částku ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a poplatky v celkové výši 55 776 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Žalovaný však na svůj dluh uhradil pouze částku 14 000 Kč (odpovídající třem řádně uhrazeným splátkám, kdy žalobkyně alokovala 7 050,15 Kč na jistinu a 6 949,85 Kč na příslušenství) a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 22 949,85 Kč na jistině úvěru, 1 683,24 Kč na smluvním úroku, 11 010,20 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 2 088,09 Kč na nákladech na vyhodnocení úvěru a 4 044,59 Kč na inkasním poplatku. Právní předchůdkyně žalobkyně posléze postoupila pohledávku za žalovaným z titulu předmětné smlouvy žalobkyni. Žalobkyně tak po žalovaném požadovala jistinu ve výši 22 949,85 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení vyčíslenou na 14 500 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení z dlužné jistiny za období od 19. 3. 2020 do 20. 4. 2022 vyčíslený na 4 791,17 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22 949,85 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení a kapitalizovaný smluvní úrok z dlužné jistiny od 19. 3. 2020 do 20. 4. 2022 vyčíslený na 26 012,91 Kč (který v sobě zahrnuje nesplacený úrok ve výši 1 683,24 Kč, nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 11 010,20 Kč, nesplacené náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 088,09 Kč, nesplacený inkasní poplatek ve výši 4 044,59 Kč a postoupený smluvní úrok ve výši 7 186,76 Kč).

2. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, mezi které patřila rovněž výše příjmů a výdajů a údaje o zaměstnání, přičemž právní předchůdkyni žalobkyně byly před uzavřením smlouvy předloženy dokumenty potřebné k ověření příjmů a výdajů. Žalovaný přitom svým podpisem stvrdil, že si je vědom povinnosti uvést pravdivé, správné a úplné údaje. Právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru v poskytnuté výši, když mu po zaplacení nutných výdajů zbývala dostatečná finanční částka ke splácení případných dalších závazků a současně nebylo zjištěno, že by se nacházel v insolvenci.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 2 888 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 2 788 Kč a inkasním poplatkem ve výši 5 400 Kč (celkem 55 776 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Ve smlouvě bylo dále sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení s tím, že výše jedné smluvní pokuty může činit maximálně 500 Kč.

5. Žalobkyně dále doložila formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovaným. Žalovaný zde uvedl, že je zaměstnancem s měsíčním příjmem ve výši 19 500 Kč, k čemuž předložil pracovní smlouvu a výplatní pásky za říjen až prosinec 2018. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, žije u rodičů, vyživovací povinnost nemá. Jeho měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 5 000 Kč, ostatní náklady nevyčíslil; celkem průměrné měsíční výdaje žalovaného činily 5 000 Kč a za použitelný příjem žalovaného tak byla považována částka 14 500 Kč.

6. Na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne [datum] a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] ve znění dodatku [číslo] z téhož dne, včetně přílohy k této smlouvě, byla pohledávka za žalovaným úplatně postoupena na žalobkyni, jak je zřejmé z dohody o úplatě a z doloženého potvrzení o úplatě. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 21. 6. 2022, jímž byl zároveň vyzván k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu úvěrové smlouvy do 10 dnů od obdržení dopisu a jehož odeslání žalobkyně prokázala podacím lístkem ze dne 23. 6. 2022. K úhradě dlužné částky byl žalovaný prokazatelně vyzván také předžalobní upomínkou ze dne 3. 10. 2022, která byla dne 5. 10. 2022 podána k poštovní přepravě.

7. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

9. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 10. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

14. Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje nebo je účelově zkreslí. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Co se týče příjmů žalovaného, ty byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ověřeny prostřednictvím výplatních dokladů za měsíce říjen až prosinec 2018, což by bylo možné považovat za dostačující, kdyby se právní předchůdkyně přinejmenším pozastavila nad skutečností, že z čistých mezd o výši 25 040 Kč, 25 022 Kč a 25 054 Kč bylo žalovanému vyplaceno pouze 5 299 Kč, 5 327 Kč a 5 315 Kč, neboť ve všech třech měsících zaměstnavatel poukázal 14 000 Kč z výplaty žalovaného neznámo kam a komu jako blíže neurčené„ spoření“. Struktura a obsah výplatních pásek tak přinejmenším vzbuzuje pochybnost o tom, zda měsíční příjem žalovaného skutečně činí 19 500 Kč, jak vyplnil v žádosti o poskytnutí úvěru. Pokud dále jde o výdaje žalovaného a informaci o tom, že bydlí u rodičů, právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila s pouhým tvrzením žalovaného a netrvala na tom, aby žalovaný tato tvrzení též doložil, například prostřednictvím čestného prohlášení rodičů, v jejichž domácnosti měl žít. Právní předchůdkyně žalobkyně tak na svoji povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného v rovině výdajů zcela rezignovala a výdaje žalovaného zůstaly naprosto neověřené. Nepátrala ani po úvěrové historii žalovaného a nevyužila za tímto účelem příslušné registry bankovních a nebankovních úvěrových produktů či registry dlužníků. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

15. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

16. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C [číslo]) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

17. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 1. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil celkově 14 000 Kč, zbývá mu uhradit na jistinu částku 16 000 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 23. 6. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalovanému oznámení doručeno v pondělí dne 27. 6. 2022. Jelikož dle oznámení byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 7. 7. 2022 a ode dne následujícího, tj. ode dne 8. 7. 2022, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ke dni 7. 6. 2022 ve výši 10 % ročně (ačkoli k tomuto datu činila zákonná sazba 11,75 % ročně), tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 8. 7. 2022, tj. 15 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal sazbu úroku z prodlení v požadované výši.

1. Co do zbývající částky 37 753,93 Kč představující součet části dosud nezaplacené jistiny ve výši 6 949,85 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 791,17 Kč a smluvních úroků ve výši 26 012,91 Kč (zahrnující nesplacený úrok ve výši 1 683,24 Kč, nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 11 010,20 Kč, nesplacené náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 088,09 Kč, nesplacený inkasní poplatek ve výši 4 044,59 Kč, postoupený smluvní úrok ve výši 7 186,76 Kč) a smluvní pokuty ve výši 14 500 Kč, dále co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22 949,85 Kč od 7. 6. 2022 do 7. 7. 2022 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 949,85 Kč od 8. 7. 2022 do zaplacení soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Ve věci byl převážně úspěšný žalovaný co do 74 % (při určení poměru úspěchu a neúspěchu ve věci soud vzal v úvahu rovněž požadovaný úrok a úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku) a ten by tak měl vůči žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů řízení (ve výši 48 %). Náklady žalovaného představují tzv. náklady účastníka nezastoupeného advokátem podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to v částce 600 Kč (dva úkony právní služby po 300 Kč, tj. příprava účasti na jednání a účast u soudního jednání podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 této vyhlášky). Celkovou částku 288 Kč (tj. 48 % z částky 600 Kč) je žalobkyně povinna uhradit k rukám žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.)