22 C 99/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 87 978,10 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 87 978,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 87 978,10 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 18 584,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 87 978,10 Kč s tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 100 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 11,30 % ročně a pojištěním v pravidelných měsíčních splátkách po 1 800 Kč, splatných vždy k 25. dni příslušného měsíce počínaje dnem 25. 2. 2017. Před uzavřením smlouvy pak žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr. Žalovaný jakožto podnikatel přitom musel splnit požadavek minimálního zisku z podnikání, který byl ověřen prostřednictvím daňového přiznání, kdy žalobkyně nepočítala při schvalování úvěru s žalovaným uváděným celkovým příjmem domácnosti, nýbrž s nižší částkou v souladu s daňovým přiznáním. Ohledně výdajů žalovaného vycházela žalobkyně z údajů odhadnutých na základě historických dat z Českého statistického úřadu a zohlednila údaje o životním a existenčním minimu. Dále žalobkyně nahlížela za účelem zjištění výše závazků žalovaného do relevantních databází, a to konkrétně do bankovního a nebankovního registru klientských informací a do insolvenčního rejstříku. Příjem žalovaného žalobkyně následně porovnávala s jeho výdaji a tímto výpočtem došla k částce představující disponibilní prostředky žalovaného. Po provedeném posouzení žalobkyně žádosti žalovaného o úvěr vyhověla. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy řádně neplnil a dostal se do prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 28. 2. 2019 a vyzvala žalovaného k úhradě celkové splatné částky. Zažalovaná částka pak sestává z neuhrazené jistiny ve výši 86 485 Kč (včetně kapitalizovaných úroků přirostlých k jistině v souladu s všeobecnými obchodními podmínkami) a z úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni 30. 6. 2020 ve výši 1 493,10 Kč. S ohledem na trvající prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky požadovala žalobkyně rovněž zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky od 30. 6. 2020 do zaplacení.

1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena„ [anonymizováno 12 slov]“, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 100 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 11,30 % ročně a pojištěním ve výši 161 Kč měsíčně ve splátkách po 1 800 Kč měsíčně. V souladu s článkem II. bodem 12. smlouvy byla žalobkyně oprávněna prohlásit úvěr za ihned splatný a požádat žalovaného o jeho předčasné splacení, jestliže ze strany žalovaného dojde k porušení smlouvy spočívající dle článku II. bodu 11. písm. d) smlouvy mino jiné v prodlení žalovaného se splněním jakékoli pohledávky žalovaného vůči žalobkyni. Z doloženého výpisu z běžného účtu žalovaného vedeného u žalobkyně je zřejmé, že žalovaný čerpal z titulu předmětné smlouvy dne 11. 1. 2017 částku 80 000 Kč a dne 25. 1. 2017 čerpal částku 20 000 Kč.

1. Žalobkyně dále doložila žádost žalovaného o úvěr ze dne [datum]. Žalovaný zde uvedl celkový pravidelný měsíční příjem domácnosti ve výši 30 000 Kč. Jeho hlavní příjem měl sestávat z příjmů z podnikání, jež byly ze strany žalobkyně ověřeny prostřednictvím daňového přiznání, které žalobkyně doložila. Žalovaný měl pak bydlet v družstevním bytě a měl splácet měsíční splátky v celkové výši 4 000 Kč.

1. Dopisem ze dne 1. 3. 2019 bylo žalovanému oznámeno, že žalobkyně v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek ze strany žalovaného přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 28. 2. 2019. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 8. 7. 2020.

1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 1. Soud má za to, že žalobkyně v daném případě dostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Pokud jde o příjmy žalovaného, tak se žalobkyně nespoléhala na žalovaným nepodložené tvrzení o jeho příjmech, nýbrž si vyžádala daňové přiznání žalovaného prokazující, že mu plynuly příjmy z podnikání. Co se týče výdajové stránky žalovaného, tak zde je podstatné, že žalovaný měl zjevně u žalobkyně již před poskytnutím úvěru veden běžný účet, a žalobkyně tudíž měla detailní přehled o transakcích žalovaného a tedy rovněž o jeho výdajích. Žalobkyně tak disponovala dostatečnými údaji o žalovaném, díky kterým mohla provést řádné porovnání jeho příjmů a výdajů a rozhodnout o možnosti poskytnutí úvěru žalovanému.

1. Žalobkyně svým povinnostem ze smlouvy dostála, když žalovanému umožnila čerpat předmětné finanční prostředky, avšak žalovaný nikoli, jelikož se dostal do prodlení s úhradou splátek úvěru. Žalobkyni tak vzniklo právo úvěr zesplatnit, a to na základě § 1931 občanského zákoníku, který stanoví, že„ bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.“ Jelikož žalovaný po zesplatnění úvěru neuhradil žalobkyni pohledávku vzniklou z titulu předmětné smlouvy, soud ho k úhradě této pohledávky zavázal. V souvislosti s prodlením žalovaného pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ 1. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná, soud proto žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 520 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“). Zástupce žalobkyně učinil ve věci dva úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé), za které mu náleží odměna v plné výši a jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu (jednoduchá výzva k plnění), za který mu náleží odměna ve výši jedné poloviny. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu 4 620 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z výše uvedených úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 18 584,50 Kč.