22 C 99/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 284 608,12 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 242 889 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 242 889 Kč od 25. 10. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 62 673,88 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 281 108,12 Kč od 23. 9. 2023 do 24. 10. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 38 219,12 Kč od 25. 10. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 27 152 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 284 608,12 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 5. 6. 2020 se žalovanou uzavřela smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. , hodnota, . Žalobkyně zřídila a vedla žalované účet stavebního spoření a dne 9. 6. 2020 poskytla žalované překlenovací úvěr ve výši 300 000 Kč. Žalovaná se zavázala žalobkyni hradit úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 248 Kč, kdy tato částka byla tvořena splátkou jistiny spolu s úrokem ve výši 4,99 % ročně a zároveň se žalovaná zavázala provádět pravidelné měsíční vklady ve výši 713 Kč na vkladový účet stavebního spoření. Žalovaná řádně nehradila sjednané splátky, a proto žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila. Žalovaná žalobkyni uhradila celkem pouze částku 57 111 Kč. Splatnost celého dluhu pak nastala ke dni 30. 5. 2023. Žalobkyně se tak po žalované žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny vyčerpaného úvěru ve výši 281 108,12 Kč, poplatků za výzvy k úhradě ve výši 3 500 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 31. 12. 2022 do 30. 5. 2023 ve výši 7 485 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 31. 5. 2023 do 22. 9. 2023 ve výši 13 469,76 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 281 108,12 Kč za období od 23. 9. 2023 do zaplacení. K tomu, jakým způsobem žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, kdy žalovaná uvedla, že nemá žádné závazky u jiných bank, její měsíční výdaje na bydlení činí 3 000 Kč, ostatní pravidelné měsíční výdaje činí 2 500 Kč, v domácnosti žijí 3 členové, z toho dvě děti. Dále žalobkyně vycházela z potvrzení o výši příjmu vystaveného zaměstnavatelem žalované, kde byl uveden průměrný měsíční příjem žalované 17 986,10 Kč. Příjem byl dále ověřen bankovními výpisy za období 1-3/2020 a telefonním hovorem se zaměstnavatelem žalované ze dne 5. 6. 2020. Rovněž žalobkyně provedla dotaz do úvěrových registrů CBCB (BRKI a NRKI). Následně byla systémem automaticky vypočtena tzv. bonita, přičemž bylo počítáno s příjmy domácnosti, se splátkami úvěrů, s ostatními výdaji domácnosti a s částkou životního minima domácnosti (kdy tato částka v sobě zahrnuje obvyklé náklady na bydlení a stravování všech osob v domácnosti). Dále byla prověřena interní úvěrová historie žalované, platnost občanského průkazu, insolvenční rejstřík a proběhlo automatické vyhodnocení scoringu s kladným výsledkem.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 5. 6. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovanou (dříve , Anonymizováno, .) uzavřena smlouva o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření – , Anonymizováno, ke smlouvě o stavebním spoření č. , hodnota, ze dne 29. 5. 2020. Smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované na její účet spotřebitelský úvěr na bydlení, a to a) překlenovací úvěr , Anonymizováno, až do částky 300 000 Kč na bytový účel (modernizace, rekonstrukce, údržba družstevního bytu č. , Anonymizováno, v budově č.p. , Anonymizováno, na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , vše v k. ú. , adresa, ), pokud bude čerpání zahájeno do 31. 3. 2021 a prostředky úvěru budou vyčerpány do 30. 6. 2022; b) úvěr ze stavebního spoření až do výše cílové částky dle smlouvy o stavebním spoření snížené o zůstatek na účtu stavebního spoření k datu přidělení cílové částky, a to na splacení překlenovacího úvěru, příp. na shora uvedený bytový účel. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr včetně příslušenství (tj. úroků, úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním a vymáháním dluhu) a včetně úhrad za poskytované služby dle Sazebníku splatit žalobkyni dle podmínek ve smlouvě. Ve smlouvě byly ujednány podmínky překlenovacího úvěru, a to cílová částka (dle smlouvy o stavebním spoření) 300 000 Kč, výše překlenovacího úvěru 300 000 Kč, úroková sazba 4,99 % ročně a byla stanovena měsíční splátka 1 961 Kč, která byla tvořena splátkou úroku ve výši 1 248 Kč, která měla být připisována na úvěrový účet, a splátkou povinného spoření ve výši 713 Kč, která měla být připisována na vkladový účet stavebního spoření. Žalovaná byla povinna hradit splátky vždy do posledního pracovního dne v měsíci. Do předpokládaného termínu přidělení cílové částky bylo stanoveno 161 měsíčních splátek. Dále byly ve smlouvě ujednány podmínky úvěru ze stavebního spoření, kdy výše úvěru byla do výše cílové částky snížené o zůstatek na vkladovém účtu stavebního spoření k datu zahájení čerpání úvěru (tj. datu přidělení cílové částky), úroková sazba činila 2,99 % ročně a měsíční splátka úvěru a úroku byla 1 961 Kč. Žalovaná byla povinna hradit splátky vždy do posledního pracovního dne v měsíci. Do předpokládaného termínu splacení (30. 6. 2042) bylo stanoveno 103 měsíčních splátek. Ve smlouvě byla dále dohodnuta povinnost žalované platit měsíční úhrady za vedení účtu stavebního spoření ve výši 27 Kč. Celková částka ke splacení pak činila 517 406 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Podmínky pro poskytování spotřebitelských překlenovacích úvěrů a úvěrů ze stavebního spoření fyzickým osobám (úvěrové podmínky), Všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření (všeobecné obchodní podmínky) a Sazebník úhrad. Dle článku IX. odstavce 2 úvěrových podmínek se za podstatné porušení povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy považuje prodlení s úhradou více než dvou splátek úvěru nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. V odstavci 3 téhož článku pak bylo pro případ takového podstatného porušení ujednáno oprávnění žalobkyně odstoupit od smlouvy (3.5), požadovat vrácení všech nebo části poskytnutých peněžních prostředků (jistiny) včetně příslušenství a splacení dalších dluhů z úvěrové smlouvy nebo nákladů v souvislosti s ní vzniklých (3.6) a připsat k tíži úvěrového účtu dlužníka náklady a výdaje ve skutečné výši, které vzniknou v souvislosti s úvěrem a opatřeními k zajištění jeho vymahatelnosti či návratnosti, a to včetně výdajů vzniklých v souvislosti s vymáháním úvěrové pohledávky (3.7). Žalobkyně dále doložila Evropský standardizovaný informační přehled k překlenovacímu úvěru a úvěru ze stavebního spoření.

4. V žádosti o překlenovací úvěr , Anonymizováno, ) a v návrhu smlouvy o stavebním spoření ze dne 28. 5. 2020 podepsané žalovanou je uvedeno, že žalovaná je rozvedená, bydlí ve vlastním domě/bytě a její domácnost tvoří 3 členové (z toho 2 nezaopatřené děti). Žalovaná zde dále uvedla, že je zaměstnána s čistým měsíčním příjmem domácnosti 17 986 Kč, s měsíčními výdaji domácnosti 5 500 Kč (z toho 3 000 Kč na bydlení a stravování a 2 500 Kč ostatní pravidelné výdaje).

5. Z potvrzení o výši příjmu z 15. 4. 2020 vystaveného zaměstnavatelem žalované soud zjistil, že žalovaná je zaměstnána jako servírka s průměrným měsíčním čistým příjmem ve výši 17 986,10 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je rozvedená a vyživuje dvě děti ve věku 11 a 2 roky.

6. Z běžného účtu žalované za období od 1. 2. 2020 do 30. 4. 2020 soud zjistil, že žalované dne 10. 2. 2020 došla na tento účet od společnosti , právnická osoba, částka ve výši 18 703 Kč, dne 12. 3. 2020 částka ve výši 16 781 Kč a dne 14. 4. 2020 částka 5 828 Kč; dále jí dne 11. 2. 2020, 10. 3. 2020 a 9. 4. 2020 došel od úřadu práce rodičovský příspěvek ve výši 8 841 Kč; dne 27. 4. 2020 jí byla poukázáno od ČSSZ ošetřovné v částce 8 274 Kč. Co se týče pravidelných výdajů bylo zjištěno, že žalovaná hradila nájem ve výši 9 000 Kč měsíčně a výživné ve výši 600 Kč měsíčně. Žalovaná čerpala kontokorent s výší úvěrového rámce 10 000 Kč, přičemž k 1. 2. 2020 její zůstatek na účtu činil - 9 995,11 Kč, ke dni 29. 2. 2020 činil - 9 952,63 Kč, ke dni 31. 3. 2020 činil 3 753,91 Kč a ke dni 30. 4. 2020 činil - 4 431,23 Kč.

7. Z výpisů z registrů BRKNI a NRKI bylo zjištěno, že žalovaná měla jeden ukončený splátkový kontrakt, jeden existující nesplátkový kontrakt s úvěrovým rámcem 10 000 Kč a využitou částkou 4 431 Kč a dále jednu kreditní kartu s úvěrovým rámcem 35 000 Kč.

8. Žalovaná požádala o čerpání finančních prostředků ve výši 300 000 Kč a dopisem ze dne 10. 6. 2020 byla ze strany žalobkyně informována, že dne 9. 6. 2020 došlo k čerpání úvěrových prostředků v částce 300 000 Kč z jejího úvěrového účtu a k tomuto dni byl přijat její platební příkaz, na jehož základě bylo provedeno čerpání úvěrových prostředků. Dopisem ze dne 1. 4. 2023 upozornila žalobkyně žalovanou, že ke dni 1. 4. 2023 má u úvěrové smlouvy dluh po splatnosti ve výši 9 171,75 Kč a vyzvala ji k úhradě dlužné částky spolu s řádnou měsíční splátkou nejpozději do 17. 4. 2023. Dopisem ze dne 15. 4. 2023 byla žalovaná opakovaně vyzvána k úhradě shora uvedeného nedoplatku a byla informována, že za odeslání této upomínky je účtován poplatek 600 Kč. Dopisem ze dne 31. 5. 2023 oznámila žalobkyně žalované, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek odstupuje s okamžitou platností od shora uvedené úvěrové smlouvy a úvěr prohlašuje za splatný ke dni 30. 5. 2023; žalovaná byla vyzvána k úhradě celkové dlužné částky nejpozději do 14. 6. 2023. Dlužná částka činila 292 093,12 Kč (281 108,12 Kč nesplacená jistina, 7 485 Kč smluvní úrok ke dni prohlášení okamžité splatnosti, 3 500 Kč ostatní poplatky).

9. Z výpisů z účtu překlenovacího úvěru za rok 2020 až 2022 soud zjistil, že žalovaná celkem na splátkách žalobkyni uhradila 57 111 Kč, když z toho částka 37 050,75 Kč byla započtena na řádný úrok a částka 20 060,25 Kč na povinné spoření.

10. Z konečného výpisu z účtu stavebního spoření z 30. 5. 2023 byl zjištěn zůstatek na tomto účtu k 1. 1. 2023 ve výši 20 308,65 Kč a nulový zůstatek k 30. 5. 2023 při započtení vkladu při odstoupení ve výši 18 891,88 Kč.

11. Z potvrzení o zaplacených úrocích za rok 2020 – 2021 je patrné, jaké částky uhradila žalovaná na úroky, tj. celkem částku 37 050,75 Kč.

12. Předžalobní výzvou ze dne 4. 10. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení této výzvy. Výzva byla odeslána téhož dne, jak bylo doloženo podacím archem.

13. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“14. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

15. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“16. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“17. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“18. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“19. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

20. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

21. Co se týče příjmů žalované, žalobkyně doložila potvrzení o výši příjmu žalované vystavené zaměstnavatelem žalované, z něhož je patrný průměrným měsíčním čistý příjem žalované ve výši 17 986,10 Kč. Příjem je patrný rovněž z doložených výpisů z běžného účtu žalované. V tomto směru tedy žalobkyně postupovala řádně a opatřila si potřebné doklady osvědčující příjmovou situaci žalované. Pokud však jde o pravidelné výdaje žalované, žalobkyně nedoložila, že by je před uzavřením smlouvy relevantně prověřila. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalobkyně nezjišťovala skutečné náklady domácnosti žalované a vycházela pouze z údajů uvedených žalovanou, které dále nijak neověřovala (žalovanou v žádosti uvedené výdaje na bydlení a stravování ve výši 3 000 Kč a ostatní pravidelné výdaje ve výši 2 500 Kč) a z pravděpodobných výdajů (životní minimum domácnosti). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje (jak tomu ostatně bylo v tomto případě). Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Navíc minimálně výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, byly objektivně zjistitelné. Postup, kdy žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela pouze z tvrzení žalované a z životního minima domácnosti je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím údajů uvedených samotným žalovaným a statistických údajů. Je vždy nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Nadto nelze pominout, že žalobkyně disponovala výpisy z účtu žalované, z nichž je patrná nepoměrně vyšší výše výdajů než výše žalovanou tvrzená; rovněž je patrné, že žalovaná platila každý měsíc nájemné ve výši 9 000 Kč (byť v žádosti o úvěr uvedla, že bydlí ve vlastním domě/bytě a výše jejích nákladů na bydlení spolu s náklady na stravu činí pouze 3 000 Kč měsíčně – nelze však vyloučit, že se jednalo o nájemné nikoli za bydlení, přesto však pravidelný výdaj v této výši žalovaná neuvedla a žalobkyně s ním nepočítala). Sama žalovaná v žádosti o úvěr rovněž nepravdivě uvedla, že nemá žádné závazky, přitom byl zjištěn existující závazek z kreditní karty a kontokorentní úvěr. Dále soud poukazuje na skutečnost, že z přehledu pohybů na účtu žalované vyplynulo, že v měsících bezprostředně předcházejících poskytnutí úvěru byl zůstatek na účtu žalované po většinu doby záporný, kdy žalovaná sjednaný kontokorentní úvěr aktivně čerpala. Všechny tyto skutečnosti vzbuzující vážné pochybnosti o úvěruschopnosti žalované, měly žalobkyni vést k důkladnému prověřování její finanční situace, zejména stran jejích výdajů, což však žalobkyně neučinila. Pokud jde tedy o výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány, soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované.

22. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

23. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

24. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“25. Žalované bylo celkem poskytnuto 300 000 Kč, celkem uhradila 57 111 Kč a zbývá jí tak uhradit 242 889 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 4. 10. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované tato výzva doručena dne 9. 10. 2023. Jelikož dle výzvy byla žalované pro úhradu určena lhůta 15 dnů od doručení, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 24. 10. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 25. 10. 2023, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení z částky 242 889 Kč ve výši 15 % ročně od 25. 10. 2023 do zaplacení.

26. Ve zbývající části, tj. co do částky 62 673,88 Kč (jistina ve výši 38 219,12 Kč, poplatky za výzvy ve výši 3 500 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 485 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 13 469,76 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 281 108,12 Kč od 23. 9. 2023 do 24. 10. 2023 a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 38 219,12 Kč od 25. 10. 2023 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

27. Žalobkyně byla v řízení převážně úspěšná a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. má právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Při porovnání míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud nároky žalobkyně kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, žalobkyně k tomuto datu požadovala celkem 348 191,19 Kč a přiznáno jí bylo právo na zaplacení celkové částky 276 527,46 Kč. Úspěch žalobkyně tedy představuje 79 %, úspěch žalované 21 %, a žalobkyně má tudíž právo na náhradu nákladů řízení odpovídající v procentech výši rozdílu uvedených částek (79 % mínus 21 %), tedy právo na náhradu 58 % nákladů řízení.

28. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 11 385 Kč a z nákladů spojených se zastoupením žalobkyně advokátem. Advokát učinil 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh ve věci samé, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé). Tarifní hodnota v souladu s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 284 608,12 Kč. Při této tarifní hodnotě činí odměna za jeden úkon právní služby dle ustanovení § 7 bod 6. advokátního tarifu částku 9 460 Kč. Kromě odměny za úkony právní služby přísluší ke každému z těchto úkonů paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 46 813,80 Kč, z toho 58 % odpovídá částka 27 152 Kč.