27 C 11/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 24 832 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky částka, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši částka, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši částka, úroku ve výši 21 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši částka, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky částka od datum do datum a zákonného úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky v celkové výši částka s příslušenstvím z titulu dvou smluv o spotřebitelském úvěru, které s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba Na základě smlouvy o půjčce č. hodnota ze dne datum se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši částka. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny zaplatit souhrnný poplatek ve výši částka, a to vše v 60 týdenních splátkách po částka do datum. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, na svůj dluh totiž uhradil jen částka. Žalobkyni tak nadále dluží na jistině částku částka a poplatek ve výši částka. Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši částka (úrok ve výši 7,5 % ročně z částky částka od datum do datum) a dále zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 7,5 % ročně z částky částka od datum do zaplacení. Tato smlouva byla sjednána za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, a proto původní věřitelka nebyla povinna před poskytnutím úvěru posuzovat úvěruschopnost žalovaného.

2. Na základě smlouvy o půjčce č. hodnota ze dne datum se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši částka. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit částku ve výši částka, která sestávala z úroku ve výši částka (sazba 21 % ročně), odměny za zpracování půjčky ve výši částka a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši částka, a to vše v 60 týdenních splátkách po částka do datum. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, na svůj dluh totiž uhradil jen částka. Žalobkyni tak nadále dluží na jistině částku částka a poplatek ve výši částka. Vedle toho se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši částka (úrok ve výši 21 % ročně z částky částka od datum do datum), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši částka (úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky částka od datum do datum) a dále úroků ve výši 21 % ročně a zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 7,75 % ročně, a to vždy z částky částka od datum do zaplacení. Právní předchůdkyně žalobkyně před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací a dokladů od žalovaného. Jejich pravdivost žalovaný potvrdil podpisem zákaznické karty. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti takto získaných údajů. Pokud by žalovaný uvedl nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo zamlčel podstatné údaje, mohl by se dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy, jelikož smlouva č. hodnota byla uzavřena před účinností zákona č. 43/2013 Sb., kterým byl novelizován i § 9 zákona č. 145/2010 Sb. tak, že teprve zde byla stanovena sankce absolutní neplatnosti smlouvy. Žalobkyně ani její právní předchůdkyně nemá k dispozici kopii dokladů poskytnutých žalovaných, nicméně je zcela dostačující, že původní věřitelka měla k dispozici listiny týkající se majetkových poměrů klienta ke dni sepsání smlouvy, tyto nemusí uschovávat. U nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti sdělených informací a předložených dokladů.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

4. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost právnická osoba a žalovaný podepsali dvě smlouvy o půjčce.

5. Na základě smlouvy o půjčce č. hodnota ze dne datum byla žalovanému poskytnuta částka částka v hotovosti. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit souhrnný poplatek ve výši částka, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po částka (poslední splátka činila částka). Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. V jejich čl. 8 bylo ujednáno, že v případě, že zákazník řádně a včas neuhradí splátku, má věřitel právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky.

6. Ze zákaznické karty ze dne datum ve vztahu ke smlouvě č. hodnota soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že žije v nájmu, pracuje jako OSVČ s čistým měsíčním příjmem částka. Jeho odhadované měsíční výdaje představoval nájem částka, hradí si spoření/pojištění v částce částka, za telefon hradí částka, splácí půjčky/výživné částka, na domácnost vydává částka. Použitelný příjem představovala částka částka. Žalovaný hradil další splátky právní předchůdkyni žalobkyně. Dle zákaznické karty měl žalovaný předložit občanský průkaz, živnostenský list a SIPO.

7. Na základě smlouvy o půjčce č. hodnota ze dne datum se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku částka. Poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem ve výši částka, který představuje úrok ve výši částka, odměnu za zpracování půjčky ve výši částka a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši částka, a to vše v 60 týdenních splátkách po částka (poslední splátka činila částka).

8. Ze zákaznické karty ze dne datum ve vztahu ke smlouvě č. hodnota soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že žije v nájmu, má učňovské vzdělání, pracuje jako OSVČ s čistým měsíčním příjmem částka. Jeho odhadované měsíční výdaje představoval nájem ve výši částka, hradil si spoření/pojištění ve výši částka, za telefon hradil částka, splácel půjčky/výživné částka, na domácnost vydával částka. Použitelný příjem představovala částka částka. Žalovaný hradil další splátky právní předchůdkyni žalobkyně, splátky u jiné společnosti neměl. Dle zákaznické karty měl žalovaný předložit občanský průkaz, pracovní smlouvu/živnostenský list a SIPO.

9. Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalovanému byla půjčka částka ze smlouvy č. hodnota poskytnuta v den podpisu smlouvy, přičemž na svůj dluh uhradil postupně částka. Naposledy hradil dne datum. Půjčka částka z titulu smlouvy č. hodnota byla žalovanému rovněž poskytnuta v den podpisu smlouvy, přičemž na svůj dluh uhradil postupně částka. Naposledy hradil dne datum.

10. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byly obě pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne datum, odeslaným mu dne datum. Žalovaný v něm byl současně vyzván k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení dopisu. Žalovaný byl následně vyzván k úhradě dlužných částek nejpozději do datum předžalobní upomínkou ze dne datum, odeslanou dne datum.

11. S ohledem na datum uzavření obou smluv soud v dané věci aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do datum (dále jen „obč. zák.“), neboť s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který s účinností od datum uvedený zákon zrušil, se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy.

12. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Podle § 517 odst. 2 obč. zák., jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

13. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Na základě předložených listinných důkazů vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o půjčce č. hodnota podle § 657 a násl. obč. zák., na základě které žalovaný obdržel peněžní prostředky ve výši částka a zavázal se vrátit částka. Soud předesílá, že smlouva o půjčce byla sjednána za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Soud se proto ani z úřední povinnosti nemohl zabývat tím, zda a jak původní věřitelka posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na skutečnost, že v rozhodné době právní úprava uvedenou povinnost poskytovatele úvěru vůbec neupravovala (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka nebo ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

15. Soud žalobu v této části posoudil jako důvodnou co do dosud nezaplacené části jistiny, a naopak nedůvodnou v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení neuhrazené částky souhrnného poplatku. Ujednání o souhrnném poplatku považuje soud za neplatné a neurčité a jako takové v rozporu s § 37 odst. 1, § 39 a § 56 odst. 1 obč. zák. Z předložené smlouvy o půjčce ani ze smluvních podmínek není zřejmé, jakým způsobem dospěl věřitel při uzavírání smlouvy ke konkrétní výši souhrnného poplatku, jaké dílčí poplatky a za jaké služby související s poskytnutou půjčkou má být dlužník povinen uhradit a zda vůbec a jakým způsobem se do výše souhrnného poplatku promítá úroková sazba za poskytnutí půjčky, pročež ze smlouvy není zřejmé, zda byl úrok vůbec dohodnut a v jaké výši. Smlouva ani smluvní podmínky neobsahují žádné ustanovení, které by souhrnný poplatek takto specifikovalo. Stejně tak neobsahují ani případné ujednání, z něhož by bylo možné určit, v jakém poměru bude každá splátka započítána na případné dílčí složky souhrnného poplatku. I pokud tedy souhrnný poplatek v sobě obsahoval zčásti úrok, soud by nemohl posoudit, zda byl sjednán v přiměřené výši. Soud nezpochybňuje právo věřitele na úhradu nákladů vzniklých mu v souvislosti s poskytnutím půjčky a na přiměřenou odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, nicméně tak musí již při uzavírání smlouvy ujednat dostatečně konkrétním způsobem, aby spotřebiteli bylo zřejmé, za jaké konkrétní služby má tento poplatek uhradit a za jakou odměnu mu věřitel peněžní prostředky poskytuje. Tento závěr je navíc posílen faktem, že se zde jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, v němž je třeba spotřebiteli jakožto slabší straně poskytnout zvýšenou ochranu. Ze všech uvedených důvodů považuje soud smluvní ujednání o povinnosti dlužníka zaplatit souhrnný poplatek za absolutně neplatné dle shora uvedených zákonných ustanovení.

16. Nadto lze dále uvést, že i pokud by souhrnný poplatek představoval pouze úrok za půjčení peněžních prostředků, musel by soud konstatovat, že byl sjednán v nepřiměřené výši a tudíž v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z databází časových řad ARAD ve vztahu k říjnu 2010, dostupných na www.cnb.cz, týkající se úrokových sazeb úvěrů poskytovaných bankami domácnostem soud zjistil, že v době sjednání smlouvy činila průměrná roční úroková sazba 14,61 % (viz úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – na spotřebu celkem), příp. 15,65 % (viz úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – úvěry na spotřebu se splatností nad 1 rok do 5 let včetně). Vzhledem k tomu, že původní věřitelka požadovala na souhrnném poplatku - úroku -přibližně 72,7 % ročně, je zřejmé, že taková výše úroku zcela zásadně převyšuje obvyklou úrokovou míru.

17. Na základě posuzované smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku částka, z niž žalovaný uhradil celkem částka a je tak zjevné, že poskytnutou jistinu přeplatil. Žalovaný se nedostal ve smyslu § 517 obč. zák. do prodlení, neboť žalobkyně požaduje úrok z prodlení až ode dne datum, kdy již žalovaný v prodlení nebyl, jak plyne z předloženého přehledu plateb. Poslední příslušnou splátku žalovaný uhradil dne datum. Soud proto žalobu ohledně tohoto nároku zcela zamítl, neboť nárok žalobkyně není v žádné části oprávněný.

18. Soud na základě předložených listinných důkazů dále shledal, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný sjednali dne datum smlouvu o půjčce č. hodnota, na základě které žalovaný obdržel peněžní prostředky ve výši částka.

19. Smlouva byla sjednání za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění účinném v době sjednání smlouvy, podle kterého „věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.“ Podle § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb., není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

20. Pro zodpovězení otázky, zda je následkem porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do datum, neplatnost smlouvy, soud poukazuje, že zde je třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4084/12, že „nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do datum namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spotřebitelům – neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval. Lze proto shrnout, že i v režimu úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

21. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové sumě, tj. i k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit, stejně jako je nutno zohlednit i další částky, které spotřebiteli plynou z dalších jeho závazků. Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

22. Žalobkyně v žalobě předně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti žalovaným sdělených informací. Co se týče samotné této listiny, soud konstatuje, že poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že informace zaznamenané v zákaznické kartě jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky či pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má zákonem dánu jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele a poskytovatel spotřebitelského úvěru se jí nemůže zprostit prostým spoléháním se poctivost dlužníka. adresa ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Jak kupř. konstatoval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne datum, sp. zn. spisová značka, „(s)oučástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ 23. Žalobkyně soudu sdělila, že ona ani její právní předchůdkyně nemají k dispozici kopie dokladů, které žalovaný měl předložit při sjednávání smlouvy, s tím, že zájemci o spotřebitelský úvěr dokumenty a doklady pouze předkládají původní věřitelce při sjednávání a uzavírání smlouvy. Žalobkyně v tomto směru argumentovala (s odkazem na rozsudek Krajského soudu v adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, jehož názorem však není soud v posuzované věci zavázán), že postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel půjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud setrvale zastává názor, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení. Nezávisle na tom, zda žalovaný skutečně předložil tvrzené dokumenty týkající se jeho příjmů, nelze odhlédnout ani od toho, že ze zákaznických karet neplyne, že by žalovaný předkládal jakékoliv dokumenty dokládající jeho výdajovou stránku.

24. Soud tedy nemá za prokázané to, že právní předchůdkyně žalobkyně jednala s odbornou péčí a že zkoumala jednotlivé příjmy a výdaje žalovaného, aby bylo možné posoudit a ověřit si, že údaje obsažené v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl pravidelně splácet po sjednanou dobu splátky půjčky. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.

25. Soud proto smlouvu o půjčce č. hodnota posoudil jako absolutně neplatnou, a žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, tak měla vůči žalovanému právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny. Žalovaný měl vrátit poskytnutou částku částka, z níž již uhradil částka. Soud při posouzení výše výsledného nároku přihlédl ke skutečnosti, že z ničeho nevyplynulo, že by žalovaný předem stanovoval, na úhradu kterého závazku plynoucího z větší části paralelně trvajících smluv má být jím poskytnutá platba splátky určena. Přeplatek z jedné částečně absolutně neplatné smlouvy je proto dle soudu možné použít na úhradu bezdůvodného obohacení plynoucího z další (zcela) neplatné smlouvy o půjčce. Jiný výklad by zakládal bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně, což by ve svém důsledku mohlo vést k nežádoucímu množení sporů. Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně. Soud rovněž podotýká, že v řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaný započtení poskytnutého protiplnění nenavrhl.

26. Žalovaný měl vydat od počátku bezdůvodné obohacení v celkové výši částka, přičemž z titulu jedné neplatné a jedné zčásti neplatné smlouvy uhradil celkem částka. Soud proto započetl přeplatek ze smlouvy č. hodnota ze dne datum ve výši částka na dlužnou jistinu ze smlouvy č. hodnota ze dne datum a žalovaného tak zavázal, aby žalobkyni uhradil celkem částka.

27. Co se týče požadavku žalobkyně na úhradu úroků z prodlení, ty požadovala ve vztahu ke smlouvě č. hodnota ze dne datum od datum do zaplacení. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou však splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). V uvedené věci byl žalovaný vyzván k plnění (k vydání bezdůvodného obohacení) spolu s oznámením o postoupení pohledávky, odeslaném dle podacího lístku dne datum. V souladu s § 573 o. z. pak platí, že zásilka byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tedy dne datum. Žalovaný byl vyzván k plnění do 10 dnů od doručení, tj. do datum. Žalobkyni tedy vznikl nárok na úhradu úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., a to z přisouzené částky částka od datum do zaplacení, a to v žalobkyní požadované výši 7,75 % ročně.

28. Lhůtu k plnění, která byla soudem coby třídenní stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., stejně jako desetidenní lhůtu k plnění stanovenou žalobkyní ve výzvě, od níž se odvíjí prodlení žalovaného, soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení pasivní, pročež soudu nejsou známy jeho aktuální majetkové poměry a finanční možnosti.

29. Ve zbytku nároku žalobkyně (tedy co do částky jdoucí nad rámec dlužné jistiny, co do smluvních úroků a úroků z prodlení ohledně částky a doby, kdy žalovaný v prodlení nebyl) soud žalobu zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozsudku, jelikož se jedná o nároky vyplývající z neplatných smluv.

30. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch, a proto soud náhradu nákladů poměrně rozdělil. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, a to včetně úroků z prodlení i smluvních úroků, které žalobkyně požadovala po žalovaném k okamžiku vyhlášení tohoto rozsudku. spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.