27 C 126/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 24 092 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 500 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 14 592 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 065,46 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 577,84 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 10 000 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 507,2 Kč od 12. 7. 2023 do 16. 11. 2023 a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 007,2 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 24 092 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou se žalovanou uzavřela dne 2. 3. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . Ta před uzavřením smlouvy řádně vyhodnotila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě pracovní smlouvy, výplatních pásek žalované, poštovních poukázek, výdaje žalované byly zkoumány výpisem z jejího bankovního účtu. Žalovaná v žádosti svým podpisem stvrdila, že jí poskytnuté informace jsou pravdivé a úplné. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti tvrzení žalované. Podle žalobkyně je přitom dostačující, když má poskytovatel úvěru k dispozici potřebné dokumenty při sepsání smlouvy a také pokud při posuzování výdajů postupuje dle ekonomického modelu. Na základě této smlouvy obdržela žalovaná v hotovosti finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit jistinu spolu s úrokem ve výši 507,2 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 900 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 385 Kč a poplatkem za možnost splácet úvěr v hotovosti v místě bydliště ve výši 1 800 Kč, a to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč do 2. 5. 2023. Žalovaná uhradila pouze dne 31. 3. 2022 částku 500 Kč, jinak neuhradila ničeho. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas a věřitelce tím vzniklo právo na zaplacení dosud neuhrazené jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 507,20 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 550 Kč, úhrady za administrativní činnost ve výši 1 285,89 Kč a úhrady za možnost hotovostního inkasa splátek ve výši 1 748,91 Kč. Vedle toho se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 6 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 577,84 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 065,46 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 10 000 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 507,20 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , Anonymizováno, byla dne 2. 3. 2022 podepsána smlouva o úvěru č. , hodnota, – , právnická osoba, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout částku 10 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den podpisu smlouvy. Za to se žalovaná zavázala uhradit náklady v celkové výši 8 592 Kč, kdy tato částka sestávala z úroku ve výši 8 % ročně v pevné výši 507 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1 385 Kč a inkasního poplatku ve výši 1 800 Kč, a to spolu s jistinou ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalované ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení.

4. Dle transakční historie žalovaná uhradila na svůj dluh celkem 500 Kč dne 31. 3. 2022. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 15. 8. 2023. Předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2023 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky 26 481,12 Kč nejpozději do 16. 11. 2023. Výzva byla žalované odeslána dle podacího lístku dne 2. 11. 2023.

5. Žalobkyně dále předložila žalovanou podepsanou žádost o úvěr ze dne 1. 3. 2022, v níž uvedla, že bydlí u rodičů, nemá děti do 26 let, je rozvedená a má základní vzdělání. Žalovaná uvedla, že je zaměstnána s příjmem (mzdou) 5 790 Kč měsíčně, dále pobírá důchod ve výši 7 814 Kč, tj. její celkové měsíční příjmy činí 13 605 Kč. Měsíční výdaje žalované na bydlení a energie jsou dle jejího sdělení 1 000 Kč měsíčně, její srážky ze mzdy (výživné) jsou 2 000 Kč měsíčně, její měsíční splátky stávajících půjček 2 000 Kč měsíčně, za dopravu, jídlo a osobní náklady utratí 3 860 Kč měsíčně, celkové měsíční výdaje jsou 8 860 Kč měsíčně. Žalovaná dále uvedla, že nemá osobní bankovní účet a že je proti ní nařízena exekuce, na které zbývá doplatit asi 24 000 Kč. Disponibilní příjem žalované tak činil 4 745 Kč měsíčně. Dle této žádosti měla žalovaná předložit předchůdkyni žalobkyně výplatní pásky, pracovní smlouvu a složenky. Žalobkyně soudu předložila, že žalovaná doložila fotokopii pracovní smlouvy ze dne , datum, , ze které soud nezjistil její měsíční příjem, žalovaná byla zaměstnána jako , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Dále soud zjistil, že žalované byla v měsících od , datum, do , datum, od ČSSZ vyplácena každý měsíc částka asi 5 840 Kč (poštovní poukázky B), přičemž se zřejmě jednalo o nemocenské dávky. Dále bylo zjištěno, že od , datum, byl žalované zvýšen invalidní důchod druhého stupně na 8 077 Kč měsíčně a tato částka jí byla každý měsíc vyplácena (výplatní doklady). Další důkazní prostředky žalobkyně nedoložila.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji sjednala z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.).

14. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a alespoň pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

15. Žalobkyně v žalobě a jejím doplnění uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalované především z údajů, které uvedla v žádosti o úvěr s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti jí sdělených informací. K tomu soud konstatuje, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení průkazných podkladů o jejich majetkových poměrech, nemůže samo o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své majetkové poměry zkreslují a nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. S ohledem na shora popsanou nutnost ochrany veřejného pořádku spojenou se sankcí absolutní neplatnosti smlouvy proto nelze k žádosti o úvěr přistupovat tak, že její vyplnění a podpis klientem bez dalšího prokazuje, že v ní uvedené informace jsou výhradně pravdivé a komplexní stran majetkové situace klienta a netřeba je podložit příslušnými dokumenty. Dále je ve vztahu k argumentaci žalobkyně třeba zmínit, že hodnocení bonity klienta představuje veřejnoprávní povinnost, které se věřitel nemůže zprostit s odkazem na povinnost spotřebitele jednat poctivě.

16. Žalobkyně sice v rámci žaloby a jejího doplnění vyložila, jakým způsobem její právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalované, nicméně v tomto směru předložila pouze žádost o úvěr žalované, dále doložila, že žalovaná pobírá invalidní důchod ve výši asi 8 077 Kč měsíčně a popř. že pobírá nemocenské dávky asi 5 840 Kč měsíčně. Žalobkyně ovšem nedoložila, že by si její právní předchůdkyně jakkoliv ověřovala výdaje žalované, když doklady od žalované o jejích výdajích na bydlení ani výpis z účtu žalované nebyly doloženy. Sama žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že žádný bankovní účet nemá, ačkoliv žalobkyně tvrdila, že žalovaná předložila svůj výpis z bankovního účtu. Předchůdkyně žalobkyně se přitom měla dostatečně zabývat tím, jakou částku měsíčně žalovaná vynakládá za bydlení, když odhad nákladů je možno učinit dle soudu převážně jen u takových dat, které není možné u spotřebitele zjistit nebo snadno ověřit, nebo které lze v případě potřeby snížit a tyto se tak mohou v různých měsících lišit. Ve vztahu k některým životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení (osobní výdaje) se tedy v zásadě jeví jako přijatelné, aby předchůdkyně žalobkyně vycházela z částek životního minima jednotlivce dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které lze poměrně snadno přizpůsobit aktuální finanční situaci. To však nelze říct o nákladech spojených s bydlením.

17. Předchůdkyně žalobkyně si výši výdajů dostatečně neověřila a úvěruschopností žalované se dostatečně nezabývala. Soud si je vědom toho, že § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby předchůdkyně žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé i základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat.

18. Žalobkyně nedoložila ani, že by její předchůdkyně žalovanou lustrovala v registrech dlužníků a tím zjistila její splátkové zatížení, a to navíc v situaci, kdy sama žalovaná uváděla, že je proti ní vedena exekuce. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení žalobkyně spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Předchůdkyně žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem žádosti o úvěr stvrzuje a tím pádem dokazuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé.

19. Žalobkyně v tomto směru odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán, podle kterého postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud setrvale trvá na tom, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. přitom ukládá poskytovateli úvěru povinnost nejenom žádat od spotřebitele listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

20. Soud nepovažuje za přiléhavý ani odkaz žalobkyně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, podle kterého, pokud klient neuvede žádné měsíční platby domácnosti, lze jeho výdaje posuzovat podle ekonomického modelu. V posuzované věci žalovaná uvedla své výdaje na bydlení a domácnost, tyto však nedoložila, resp. nebylo doloženo, že se tak stalo, příslušnými dokumenty (např. výpis SIPO, výpis z účtu, popř. čestné prohlášení rodičů, výpis z katastru nemovitostí atd.). Žalobkyně ani nedoložila, že by její právní předchůdkyně posuzovala výdajové údaje žalované skrze nějaký ekonomický model, např. pohledem (navýšené) částky životního minima nebo vlastním statistickým modelem.

21. Žalobkyně tudíž nedoložila, že by její právní předchůdkyně dostatečně zkoumala a ověřovala výdajovou stránku žalované a nedostála tak své povinnosti s odbornou péčí posoudit její úvěruschopnost tak, aby mohla učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohla splácet po sjednanou dobu dohodnuté splátky. Posouzení úvěruschopnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně je proto třeba považovat za formální, bez náležitých a dostatečných podkladů. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovanou postoupena, má vůči žalované právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně, resp. předtím její právní předchůdkyně, měla vůči žalované od počátku právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalované byla poskytnuta částka 10 000 Kč, přičemž na svůj dluh uhradila 500 Kč a zbývá jí tak uhradit (vydat) 9 500 Kč.

23. S ohledem na prodlení žalované soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem, do kterého byla žalovaná povinna plnit na základě výzvy žalobkyně. Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslání předžalobní výzvy, odeslané dle doloženého podacího lístku dne 2. 11. 2023, v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu – vydání bezdůvodného obohacení do 16. 11. 2023. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení od 17. 11. 2023 do zaplacení. Tento úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné 15% výši ročně.

24. Lhůtu k plnění, která byla soudem coby třídenní stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., stejně jako lhůtu k plnění stanovenou žalobkyní v předžalobní výzvě, od níž se odvíjí prodlení žalované, soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaná byla pasivní, pročež soudu nejsou známy její aktuální finanční možnosti.

25. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy je žaloba ve zbytku (tedy co do požadavku jdoucího nad rámec neuhrazené jistiny, co do smluvní pokuty, jednotlivých poplatků, smluvních úroků a úroku z prodlení po dobu, kdy žalovaná nebyla v prodlení) nedůvodná a soud ji zamítl v rozsahu vymezeném ve výroku II.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. V řízení byla převážně úspěšná žalovaná, ze spisu se však nepodává, že by jí v řízení nějaké náklady vznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.