27 C 127/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 59 513,63 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 22 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 000 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 37 513,63 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 031,94 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 024,52 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 25 883,24 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 018,51 Kč od 12. 7. 2023 do 16. 11. 2023 a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 018,51 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 59 513,63 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou s žalovanou uzavřela dne 25. 4. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . Ta před uzavřením smlouvy řádně vyhodnotila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě pracovní smlouvy, výplatních pásek a výpisu z účtu žalované. Žalovaná v žádosti svým podpisem stvrdila, že jí poskytnuté informace jsou pravdivé a úplné. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti tvrzení žalované. Podle žalobkyně postačí, pokud má poskytovatel úvěru k dispozici potřebné dokumenty při sepsání smlouvy a také pokud při posuzování výdajů postupuje dle ekonomického modelu. Na základě této smlouvy obdržela žalovaná v hotovosti finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit jistinu spolu s úrokem ve výši 1 522 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 14 700 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 4 154 Kč a poplatkem za možnost splácet v hotovosti v místě bydliště ve výši 5 400 Kč, a to vše celkem v částce 55 776 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, neboť uhradila jen 8 000 Kč. Tím věřitelce vzniklo právo na zaplacení dosud neuhrazené jistiny úvěru ve výši 25 883,24 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 1 135,27 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 12 568 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 560,92 Kč a úhrady za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 628,57 Kč. Vedle toho se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 11 737,63 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 024,52 Kč za dobu od 26. 6. 2023 do 11. 7. 2023, kapitalizovaného úroku z prodlení do 11. 7. 2023 ve výši 2 031,94 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 25 883,24 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 018,51 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaná je státním příslušníkem Slovenské republiky. Jelikož má žalovaná bydliště na území České republiky, v okrese Hodonín, smlouva byla sjednána u poskytovatele úvěru se sídlem v České republiky a byla uzavřena za účelem uspokojování finančních potřeb žalované na území České republiky, zdejší soud je mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout s ohledem na čl. 18 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012, „nařízení Brusel I bis“. Rozhodným právem je právo české dle čl. 4 bod 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, Řím I, podle kterého se smlouva o poskytování služeb řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. Podle čl. 12 bod 1 písm. e) daného nařízení právem rozhodným pro smlouvu se podle tohoto nařízení řídí i důsledky neplatnosti smlouvy.

4. Soud ve věci nařídil jednání. Žalovaná, leč byla k jednání v dostatečném předstihu řádně předvolána, tak se bez omluvy k němu nedostavila. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.

5. K návrhu, aby byl ve věci vydán rozsudek pro zmeškání, jehož se žalobkyně domáhala na jednání soudu, soud konstatuje, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky stanovené v § 153b o. s. ř. Rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Smír je přitom v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná nebo se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází. Jelikož soud nemohl rozhodnout jen na základě dosavadních žalobních tvrzení, provedl ve věci dokazování.

6. Soud na základě provedeného dokazování zjistil následující skutkový stav.

7. Mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , Anonymizováno, byla dne 25. 4. 2022 podepsána smlouva o úvěru č. , hodnota, – , právnická osoba, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 30 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den podpisu smlouvy. Za to se žalovaná zavázala uhradit náklady v celkové výši 25 776 Kč, kdy tato částka sestávala z úroku v pevné výši 1 522 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 4 154 Kč a inkasního poplatku ve výši 5 400 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalované ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Dále byla sjednána roční úroková sazba ve výši 8 %.

8. Dle transakční historie žalovaná uhradila na svůj dluh celkem 8 000 Kč, a to dne 26. 4. 2022 a 20. 5. 2022 vždy částku 4 000 Kč.

9. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 15. 8. 2023.

10. Předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2023 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky 64 492,16 Kč nejpozději do 16. 11. 2023. Výzva byla žalované odeslána dle podacího lístku dne 2. 11. 2023.

11. Žalobkyně dále doložila žalovanou podepsanou žádost o úvěr ze dne 25. 4. 2022 Žalovaná v ní uvedla, že je svobodná a bydlí v nájmu. Je zaměstnána s příjmem 18 828 Kč, její výdaje sestávaly z nákladů na bydlení v částce 3 000 Kč, nákladů na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 6 750 Kč. Jiné půjčky nesplácela. Disponibilní příjem žalované tak činil 9 078 Kč. Dle této žádosti měla žalovaná předložit výplatní pásky a pracovní smlouvu. Žalobkyně předložila pracovní smlouvu žalované, sjednanou na dobu určitou do 30. 9. 2022 a výplatní pásky za listopad 2021, leden 2022 a březen 2022, podle kterých čistá mzda žalované činila 17 710 Kč, 17 813 Kč a nemocenská 2 144,88 Kč a 23 961 Kč. Žalobkyně dále doložila první a poslední stranu nájemní smlouvy ze dne 21. 3. 2022.

12. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o. z., lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

13. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji sjednal z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Uvedená povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.

19. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a alespoň pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Soud si je vědom toho, že § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby předchůdkyně žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé i základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat.

20. Žalobkyně v tomto směru odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán, podle kterého postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud setrvale trvá na tom, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. přitom ukládá poskytovateli úvěru povinnost nejenom žádat od spotřebitele listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího současně vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje a tím pádem dokazuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti zákonem uložené poskytovateli úvěru ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

21. Soud nepovažuje za přiléhavý ani odkaz žalobkyně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 12 Co 367/2020, podle kterého, pokud klient neuvede žádné měsíční platby domácnosti, lze jeho výdaje posuzovat podle ekonomického modelu. Žalobkyně nedoložila, že by její právní předchůdkyně posuzovala výdajové údaje žalované skrze nějaký ekonomický model, např. pohledem (navýšené) částky životního minima nebo vlastním statistickým modelem. Podle soudu nelze relevantně sestavit statistický model a provést dostačující analýzu finančního rozpočtu bez náležitě ověřených vstupních dat pocházejících přímo od žadatele.

22. Soud vzal za prokázané, že příjmy žalované byly ověřeny z pracovní smlouvy a ze tří výplatních pásek. Nelze ovšem odhlédnout od skutečnosti, že splátky měly být hrazeny do června 2023, přičemž smlouva byla sjednána na dobu určitou pouze do konce září 2022. Původní věřitelka tedy nemohla mít za doložené, že žalovaná bude schopna dostat svým závazkům na základě pravidelného příjmu plynoucího ze zaměstnání. Stejně tak výdělky žalované nebyly natolik vysoké, abych z nich bylo možné usuzovat na vytvoření dostatečné finanční rezervy na splácení spotřebitelského úvěru při výpadku pravidelného příjmu žalované. Žalobkyně soudu nedoložila, že její právní předchůdkyně činila při sjednání smlouvy nějaké další kroky, kterými by odstranila nastalé pochybnosti o možnosti řádného a včasného splnění závazku. Co se týče výdajové stránky žalovaného, soudu nebyly doloženy listiny osvědčující, že by právní předchůdkyně žalobkyně výši výdajů žalovaného dostatečně a řádně ověřovala. Jak uvedl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Co 279/2020, „má-li být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat.“ Žalobkyně nepředložila žádný podklad, z něhož by bylo možné zjistit, nebo si alespoň učinit představu o výši mandatorních výdajů, nákladů na bydlení žalované a případně jejího dluhového zatížení. Výdaje na bydlení přitom zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a nelze je v případě potřeby ihned snížit. V posuzované věci žalovaná uvedla své výdaje na bydlení a domácnost, tyto však nedoložila příslušnými dokumenty, resp. nebylo doloženo, že se tak stalo. Žalobkyně sice doložila nájemní smlouvu žalované, nicméně se jednalo jen o první a poslední stranu, pročež z ní nelze zjistit výši nájemného. Nebyly doloženy ani jiné obdobné podklady (např. výpisem SIPO; výpis z účtu zachycující výši nájemného – byť v žalobě bylo tvrzeno, že výdaje žalované byly doloženy výpisem z účtu, žalobkyně jej nepředložila). Náklady na bydlení jsou významnou položkou rozpočtu spotřebitele a jejich ověření není spojeno s nepřiměřenými překážkami. Také k dalším výdajům nebylo doloženo ničeho. Úvěruschopnost přitom musí být posuzována takovým způsobem, aby bylo zřejmé, že žalovaná bude schopen úvěr splatit, aniž by u ní docházelo k prohloubení míry jeho zadlužení. I při nízké výši úvěru může dojít „k nežádoucímu zadlužení spotřebitele v důsledku sjednaných poplatků spojených s poskytnutým úvěrem a vysokým úrokům úvěru“ (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 21 Co 268/2021). Poskytovatel úvěru je proto povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale tyto tvrzené skutečnosti také prověřuje.

23. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně nedoložila, že by její právní předchůdkyně dostatečně zkoumala a ověřovala majetkové poměry žalované. Nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit její úvěruschopnost tak, aby mohla učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohla splácet po sjednanou dobu dohodnuté splátky řádně a včas. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti narušuje veřejný pořádek.

24. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně má vůči žalované právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalované byla poskytnuta částka 30 000 Kč, přičemž na svůj dluh uhradila 8 000 Kč a zbývá jí tak zaplatit (vydat) 22 000 Kč. Soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslání předžalobní výzvy, odeslané dle doloženého podacího lístku dne 2. 11. 2023, v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu – vydání bezdůvodného obohacení do 16. 11. 2023. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení od 17. 11. 2023 do zaplacení.

25. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy je žaloba ve zbytku nedůvodná (tedy co do požadavku jdoucího nad rámec neuhrazené jistiny, co do smluvní pokuty, jednotlivých poplatků, smluvních úroků a úroku z prodlení po dobu, po kterou žalovaná nebyl v prodlení a ohledně z částky, s níž nebyl v prodlení) a soud ji zamítl v rozsahu vymezeném ve výroku II.

26. Lhůtu k plnění, která byla soudem coby třídenní stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., stejně jako lhůtu k plnění stanovenou žalobkyní v předžalobní výzvě, od níž se odvíjí prodlení žalované, soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaná byla v řízení pasivní, pročež soudu nejsou známy její aktuální majetkové poměry a finanční možnosti.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. S ohledem na to, že v řízení byla zcela zjevně úspěšnější žalovaná (s přihlédnutím i k požadovanému příslušenství kapitalizovanému ke dni vyhlášení tohoto rozsudku), které však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.