27 C 140/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 187 583,06 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 85 890 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 85 890 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 101 693,06 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6 057,04 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 063,82 Kč, úroku ve výši 20,25 % ročně z částky 38 641,38 Kč od 15.12.2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 538,29 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3961,12 Kč, úroku ve výši 24,24 % ročně z částky 54 470,78 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 93 112,16 Kč od 15. 12. 2022 do 30. 1. 2023 a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 222,16 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky v celkové výši 187 583,06 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv o spotřebitelském úvěru, kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, Právní předchůdkyně žalobkyně před sjednáním smluv s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací a dokladů od žalovaného. Jejich pravdivost žalovaný potvrdil podpisem zákaznické karty. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti takto získaných údajů. Pokud by žalovaný uvedl nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo zamlčel podstatné údaje, mohl by se dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Žalobkyně rovněž poukázala, že případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Je zcela dostačující, že věřitelka měla k dispozici listiny týkající se majetkových poměrů klienta ke dni sepsání smlouvy, tyto si nemusí uschovávat. Žalobkyně rovněž poukázala, že případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. U nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti sdělených informací a předložených dokladů.

2. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 28. 2. 2020 se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit částku ve výši 74 751 Kč, která sestává z úroku ve výši 59 439 Kč (sazba 24,24 % ročně), odměny za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 13 812 Kč, a to vše v 30 měsíčních splátkách po 4 492 Kč. Žalovaný od uzavření smlouvy na svůj dluh uhradil celkem 9 500 Kč. Žalobkyni tak nadále dluží na jistině částku 54 470,78 Kč a poplatek ve výši 65 731,82 Kč. Vedle toho se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 3 961,12 Kč (úrok ve výši 24,24 % ročně z částky 54 470,78 Kč od 29. 8. 2022 do 14. 12. 2022), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 8 538,29 Kč (úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 54 470,78 Kč od 30. 1. 2021 do 14. 12. 2022), a dále úroků ve výši 24,24 % ročně a zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně, a to vždy z částky 54 470,78 Kč od 15.12.2022 do zaplacení.

3. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 23. 4. 2020 žalovaný obdržel v den podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč v hotovosti, které se zavázal splatit společně s poplatkem ve výši 33 946 Kč, sestávajícím z úroku ve výši 25 254 Kč (sazba 20,25 % ročně), odměny za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 192 Kč, a to vše v 18 měsíčních splátkách po 4 109 Kč. Žalovaný od uzavření smlouvy na svůj dluh uhradil celkem 4 610 Kč. Žalobkyni tak nadále dluží jistinu ve výši 38 641,38 Kč a poplatek ve výši 28 739,08 Kč. Vedle toho se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 9 063,82 Kč (úrok ve výši 20,25 % ročně z částky 38 641,38 Kč od 24. 10. 2021 do 14. 12. 2022), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 6 057,04 Kč (úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 38 641,38 Kč od 30. 1. 2021 do 14. 12. 2022), a dále úroků ve výši 20,25 % ročně a úroků z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně, a to vždy z částky 38 641,38 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

4. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

5. Soud ve věci nařídil jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila a žalovaný, leč byl řádně předvolán, k jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků.

6. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost , právnická osoba, a žalovaný podepsali dne 28. 2. 2020 smlouvu č. , hodnota, o spotřebitelském úvěru, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 60 000 Kč, z níž byla částka 3 000 Kč užita na splacení zůstatku z titulu dříve uzavřené smlouvy č. , hodnota, , pročež žalovanému tak byla vyplacena částka 57 000 Kč. Poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal spolu s poplatkem ve výši 74 751 Kč, který představuje úrok ve výši 59 439 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 62,1 %), odměnu za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatek za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 13 812 Kč, splatit v pravidelných 30 měsíčních splátkách ve výši 4 492 Kč v hotovosti (poslední splátka činila 4 483 Kč). Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalovanému byla zápůjčka poskytnuta v den podpisu smlouvy, přičemž na svůj dluh uhradil postupně částku 9 500 Kč.

7. Ze zákaznické karty ze dne 28. 2. 2020 soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že je svobodný, žije s rodiči, má učňovské vzdělání, je zaměstnán na plný pracovní úvazek s čistým měsíčním příjmem 26 979 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje představovala částka 3 000 Kč. Žalovaný uvedl, že nemá sjednánu zápůjčku u jiné společnosti. Dle zákaznické karty měl předložit 2 výplatní pásky za prosinec 2019 a leden 2020 a SIPO za únor 2020.

8. Společnost , právnická osoba, a žalovaný podepsali dále dne 23. 4. 2020 smlouvu č. , hodnota, o spotřebitelském úvěru, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 40 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s poplatkem ve výši 33 946 Kč, který představuje úrok ve výši 25 254 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 69 %), odměnu za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatek za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 192 Kč, splatit v pravidelných 18 měsíčních splátkách ve výši 4 109 Kč v hotovosti (poslední splátka činila 4 093 Kč). Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalovanému byla jistina poskytnuta v den podpisu smlouvy, přičemž na svůj dluh uhradil postupně částku 4 610 Kč.

9. Ze zákaznické karty ze dne 23. 4. 2020 soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že je svobodný, žije s rodiči, má učňovské vzdělání, je zaměstnán na plný pracovní úvazek s čistým měsíčním příjmem 29 400 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje činily 3 000 Kč. Žalovaný uvedl, že nemá sjednánu zápůjčku u jiné společnosti. Dle zákaznické karty měl právní předchůdkyni žalobkyně doložit 2 výplatní pásky za únor a březen 2020 a SIPO za duben 2020.

10. Z výpisu z účtu žalovaného za dobu od ledna do března 2020 bylo zjištěno, že v jednotlivých měsících činily jeho celkové příjmy 66 954 Kč, 91 638 Kč, 85 155 Kč. Celkové výdaje žalovaného pak představovala částka 67 164 Kč, 94 307,06 Kč a 80 892 Kč. Konečný zůstatek na účtu činil 4 030,55 Kč, 1 391,49 Kč a 4 271,45 Kč. Z výpisů z účtu žalovaného je zřejmé, že měl sjednány i jiné spotřebitelské úvěry u dalších poskytovatelů. Společnosti , právnická osoba, zaslal v únoru částku 19 680 Kč, od ní pak v lednu obdržel postupně 16 000 Kč a od společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, částku 30 000 Kč, zatímco hradil další spotřebitelský úvěr ve výši 4 599 Kč. V březnu obdržel od společnosti , právnická osoba, 10 500 Kč a od společnosti , právnická osoba, částku 20 000 Kč. Opakovaně sázel prostřednictvím internetu přes společnost , právnická osoba, . a , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , některé částky byly ze sázení žalovanému naopak na účet připsány.

11. Z výpisu z účtu bylo dále ověřeno, že od svého zaměstnavatele obdržel na účet mzdu 28 304 Kč, 30 338 Kč a 25 655 Kč. Žalobkyně rovněž předložila výplatní pásku žalovaného za leden 2020.

12. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byly obě pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 16. 12. 2022, odeslaným dne 13. 1. 2023. Žalovaný v něm byl současně vyzván k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení dopisu. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných částek rovněž předžalobní upomínkou ze dne 9. 3. 2023, odeslanou mu následujícího dne.

13. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dle § 2390 odst. 1 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Soud má po zhodnocení předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, které svým obsahem odpovídají smlouvě o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. o. z. Na základě smlouvy č. , hodnota, uzavřené dne 28. 2. 2020 obdržel v hotovosti částku 60 000 Kč a na základě smlouvy čč. , Anonymizováno, ze dne 23. 4. 2020 obdržel v hotovosti částku 40 000 Kč.

19. Žalovaný vystupoval v rámci obou smluvních vztahů jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji sjednal z pozice podnikatele. Zákonnou povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet oba spotřebitelské úvěry. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli spotřebitelský úvěr (zápůjčku), aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí. Neučiní-li tak, je smlouva absolutně neplatná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.).

20. Uvedená povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti (což ale dle soudu ani není posuzovaný případ) jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit, stejně jako je nutno zohlednit i další částky, které spotřebiteli plynou z dalších jeho závazků (žalovaný uvedl, že splácí i další závazky). Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak přinejmenším pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, stejně jako dosavadní dluhové zatížení klienta. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

21. Žalobkyně v žalobě předně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti žalovaným sdělených informací. Co se týče samotné této listiny, soud konstatuje, že poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že informace zaznamenané v zákaznické kartě jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky či pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má dánu jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Povinnost poskytovatele úvěru náležitě zkoumat úvěruschopnost klienta vychází přímo ze zákona. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele a poskytovatel spotřebitelského úvěru se jí nemůže zprostit prostým spoléháním se poctivost dlužníka. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru.

22. Žalobkyně dále poukázala, s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci zavázán), že postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud ovšem trvá na tom, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. je přitom zákonnou povinností právní předchůdkyně žalobkyně nejenom žádat od žalovaného listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

23. Žalobkyně přitom předložila výplatní pásku žalovaného za leden 2020, z níž ve spojení s výpisem z účtu soud řádně ověřil příjem žalovaného. Ačkoliv žalovaný v obou zákaznických kartách sdělil, že nemá další závazky u jiných poskytovatelů úvěru a jeho měsíční výdaje představuje částka 3 000 Kč, tato jeho tvrzení zásadně popírají výpisy z účtů za první tři měsíce roku 2020, z nichž je zjevné, že žalovaný si opakovaně půjčoval i u dalších poskytovatelů a jeho výdaje se pohybovali v řádu desítek tisíc, nikoliv pouze 3 000 Kč. Pouhý příjem ze zaměstnání přitom žalovanému zjevně nestačil k pokrytí jeho výdajů a ty musely být kompenzovány dalšími spotřebitelskými úvěry. Vedle toho bylo soudem zjištěno, že žalovaný sází prostřednictvím internetu. Právě vysoká míra učiněných transakcí ve spojení s opakovanými zápůjčkami/úvěry představuje podle soudu rizikové chování ze strany žalovaného. Příjem ze sázkové činnosti nelze považovat za pravidelný příjem, na který je možno se spoléhat, naopak je možné, že v některých měsících bude mít žalovaný ze sázení pouze finanční ztrátu. Žalobkyně byla z tohoto důvodu povinna zvlášť obezřetně posoudit, zda je žalovaný schopen oba spotřebitelské úvěry (celkem se přitom zavázal vrátit 208 697 Kč) při jeho výdajích, závislosti na dalších zápůjčkách i celkovému zůstatku na účtu za každý měsíc řádně splatit. Právní předchůdkyně žalobkyně si proto měla za této situace vyžádat další doklady od žalovaného, a to např. výpis z účtu za delší časové období, doklady o výdajích, doklady o sjednaných úvěrech atd., aby rozptýlila pochybnosti o bonitě žalovaného. Pokud tak neučinila a žalovanému oba spotřebitelské úvěry poskytla, nejednala s odbornou péčí a zjevně tak nemohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 18 měsíců dvě sjednané měsíční splátky a po dobu dalších 12 měsíců splátku spotřebitelského úvěru. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.

24. Soud proto obě smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil jako absolutně neplatné, a žalobkyně, na kterou byly pohledávky postoupeny, tak měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny. Na základě smlouvy č. , hodnota, měl žalovaný vrátit poskytnutou částku 40 000 Kč, z níž uhradil celkem 4 610 Kč, a proto žalobkyni nadále dluží jistinu ve výši 35 390 Kč. Na základě smlouvy č. , hodnota, měl žalovaný vrátit poskytnutou částku 60 000 Kč, z níž uhradil celkem 9 500 Kč, a proto žalobkyni nadále dluží z titulu uvedené smlouvy jistinu ve výši 50 500 Kč. Celkem je tak žalovaný povinen žalobkyni uhradit z titulu bezdůvodného obohacení částku 85 890 Kč.

25. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K vrácení jistiny – bezdůvodného obohacení – ve lhůtě deseti dnů od doručení výzvy byl žalovaný vyzván dopisem odeslaným dne 13. 1. 2023. V souladu s § 573 o. z. pak platí, že zásilka byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 18. 1. 2023. Žalovaný byl vyzván k plnění do 10 dnů od doručení, tj. do 30. 1. 2023. Tuto dobu k plnění soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky i vzhledem k tomu, že žalovaný byl, od doby poslední platby dne 18. 8. 2020 (jak plyne z tabulky umoření) vůči žalobkyni či soudu pasivní. Žalobkyni tedy vznikl nárok i na úhradu úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., a to z přisouzené částky 85 890 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení a v žalobkyní požadované výši 8,25 % ročně dle vzniku prodlení žalovaného, v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

26. Ve zbytku nároku žalobkyně (tedy co do částky jdoucí nad rámec dlužné jistiny, co do smluvních úroků a úroků z prodlení za dobu, kdy žalovaný v prodlení nebyl) soud žalobu zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozsudku, jelikož se jedná o nároky vyplývající z neplatných smluv.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch, a proto soud náhradu nákladů poměrně rozdělil. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, a to včetně úroků z prodlení i smluvních úroků, které žalobkyně požadovala k okamžiku vyhlášení tohoto rozsudku. S ohledem na to, že v řízení byl zcela zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.