27 C 17/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 67 211 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 40 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 27 211 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 633,33 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 40 000 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6 781,67 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 40 000 Kč od 19. 12. 2020 do 8. 2. 2021 a zákonného úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 40 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 67 211 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou se žalovaným uzavřela dne 29. 11. 2018 její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba] Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací a dokladů od žalovaného. Jejich pravdivost žalovaný potvrdil podpisem zákaznické karty a předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti takto získaných údajů. Žalobkyně rovněž poukázala, že případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Na základě uvedené smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal vedle vrácení jistiny zaplatit rovněž poplatek ve výši 27 211 Kč, který představuje úrok ve výši 7 155 Kč (sazba 29 % ročně), odměnu za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 15 220 Kč, poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 836 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách po 1 121 Kč. Žalovaný od uzavření smlouvy na svůj dluh neuhradil ničeho, a tak žalobkyni nadále dluží celou jistinu 40 000 Kč i poplatek 27 211 Kč Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 29 % ročně z částky 40 000 Kč od 24. 1. 2020 do 18. 12. 2020 ve výši 10 633,33 Kč a smluvního úroku ve výši 29 % ročně z téže částky od 19. 12. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 40 000 Kč za dobu od 3. 4. 2019 do 18. 12. 2020 ve výši 6 781,67 Kč a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z téže částky od 19. 12. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaný podepsali dne 29. 11. 2018 smlouvu o zápůjčce – [příjmení] v hotovosti [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout zápůjčku ve výši 40 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s poplatkem ve výši 27 211 Kč, který představuje úrok ve výši 7 155 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 29 % ročně), odměnu za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 15 220 Kč, poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 836 Kč, splatit v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 1 121 Kč (poslední splátka činila 1 072 Kč). Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalovanému byla zápůjčka poskytnuta v den podpisu smlouvy, přičemž žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.

5. Ze zákaznické karty ze dne 29. 11. 2018 soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že bydlí se spolubydlícím, je rozvedený, má učňovské vzdělání, je zaměstnán na plný pracovní úvazek s čistým měsíčním příjmem 19 117 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje představovaly částku 2 500 Kč. Žalovaný měl dle zákaznické karty právní předchůdkyni žalobkyně doložit 2 výplatní pásky za září a říjen 2018.

6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 6. 1. 2021, odeslaným dne 25. 1. 2021. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení dopisu. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných částek rovněž předžalobní upomínkou ze dne 18. 8. 2021, odeslanou téhož dne.

7. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“). Dle § 2390 odst. 1 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Soud má po zhodnocení předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne 29. 11. 2018 smlouvu o zápůjčce, na základě které žalovaný v den podpisu obdržel v hotovosti částku 40 000 Kč.

13. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji žalovaný sjednal z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.).

14. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich„ návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

15. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně relevantně prověřovala příjmy a výdaje žalovaného. Žalobkyně v žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti z údajů, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti žalovaným sdělených informací. Co se týče samotné této listiny, soud konstatuje, že poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky či pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení s odkazem na jeho poctivost.

16. Žalobkyně soudu sdělila, že nemá k dispozici kopie dokladů předložených žalovaným s tím, že zájemci o zápůjčku dokumenty a doklady pouze předkládají původní věřitelce při sjednávání a uzavírání smlouvy. Žalobkyně v tomto směru argumentovala (s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci zavázán), že postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Ačkoliv soud nezpochybňuje, zda žalovaný skutečně předložil tvrzené dokumenty týkající se jeho příjmů, podstatné je, že ani ze zákaznické karty neplyne, že by žalovaný předkládal jakékoliv dokumenty dokládající jeho výdajovou stránku. Je nutné trvat na tom, že jestliže má soud z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. bylo přitom zákonnou povinností právní předchůdkyně žalobkyně nejenom žádat od žalovaného listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Soud tedy nemá za prokázané to, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala jednotlivé příjmy a zejména výdaje žalovaného, aby bylo možné posoudit a ověřit si, že údaje obsažené v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl pravidelně splácet po sjednanou dobu splátky zápůjčky. Nadto nebylo doloženo, že by byl žalovaný lustrován v registrech dlužníků.

17. Předmětnou smlouvu je tedy třeba považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, tak měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny. Na základě smlouvy měl žalovaný vrátit poskytnutou částku 40 000 Kč, z níž neuhradil ničeho, a proto žalobkyni nadále dluží celou dlužnou částku jistiny 40 000 Kč.

18. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že„ spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ K vrácení jistiny byl žalovaný vyzván dopisem ze dne 6. 1. 2021, který byl odeslaný 25. 1. 2021. V souladu s § 573 o. z. pak platí, že„ má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání,“ proto se má za to, že zásilka byla doručena žalovanému dne 28. 1. 2021. Žalovaný byl vyzván k plnění do 10 dnů od doručení, tj. do 8. 2. 2021. Tuto dobu k plnění soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání mezi účastníky i vzhledem k tomu, že žalovaný byl zcela pasivní. Žalobkyni tak vznikl nárok i na úhradu úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., a to z přisouzené částky 40 0000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tedy v zákonné výši dle vzniku prodlení žalovaného. Ve zbytku nároku žalobkyně soud žalobu zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozsudku, jelikož se jedná o nároky vyplývající z neplatné úvěrové smlouvy.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky včetně úroků z prodlení i smluvních úroků, které žalobkyně požadovala k okamžiku vyhlášení rozsudku dne 14. 6. 2023. Žalobkyně požadovala po žalovaném k uvedenému datu zaplacení částky 123 184,91 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 47 739,18 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná pouze ze 39 % a z 61 % neúspěšná a úspěšnějším byl tudíž žalovaný. Ze spisu se však nepodává, že by mu nějaké náklady v tomto řízení vznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.