27 C 177/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 29 888,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 000 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 21 888,01 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 149,64 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 818,31 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 11 795,03 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 713,77 Kč od 12. 7. 2023 do 16. 11. 2023 a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 29 888,01 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou se žalovaným uzavřela dne 21. 7. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . Ta před uzavřením smlouvy řádně vyhodnotila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě jeho pracovní smlouvy, výplatních pásek a výpisu z bankovního účtu žalovaného. Žalovaný uvedl, že jeho měsíční výdaje jsou 8 000 Kč a že má vlastní bydlení. V žádosti svým podpisem stvrdil, že jím poskytnuté informace jsou pravdivé a úplné. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti tvrzení žalovaného. Podle žalobkyně postačí, když má poskytovatel úvěru k dispozici potřebné dokumenty při sepsání smlouvy a také pokud při posuzování výdajů postupuje dle ekonomického modelu. Na základě této smlouvy obdržel žalovaný v hotovosti finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit jistinu spolu s úrokem ve výši 1 444 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a poplatkem za možnost splácet v hotovosti v místě bydliště ve výši 2 700 Kč, a to vše celkem v částce 27 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč do 21. 9. 2022. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, neboť do 8. 12. 2021 uhradil celkem jen 7 000 Kč. Věřitelce tím vzniklo právo na zaplacení dosud neuhrazené jistiny úvěru ve výši 11 795,03 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 918,74 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 5 250 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 995,66 Kč a úhrady za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 928,58 Kč. Vedle toho se žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, po žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 9 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 149,64 Kč za dobu od 22. 9. 2022 do 11. 7. 2023, kapitalizovaného úroku z prodlení do 11. 7. 2023 ve výši 1 818,31 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 11 795,03 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 713,77 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , Anonymizováno, byla dne 21. 7. 2021 podepsána smlouva o úvěru č. , hodnota, , Anonymizováno, , právnická osoba, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy. Za to se žalovaný zavázal uhradit náklady v celkové výši 12 888 Kč, kdy tato částka sestávala z úroku v pevné výši 1 444 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasního poplatku ve výši 2 700 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalovaného ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, za prodlení s každou dlužnou splátkou činila maximální výše smluvní pokuty 500 Kč. Dále byla sjednána roční úroková sazba ve výši 15 %.

4. Dle transakční historie žalovaný uhradil na svůj dluh celkem 7 000 Kč, a to dne 22. 7. 2021 částku 2 000 Kč, dne 24. 8. 2021 částku 2 000 Kč a dne 8. 12. 2021 částku 3 000 Kč.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně seznamu postoupených pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 15. 8. 2023.

6. Předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2023 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 35 009,92 Kč nejpozději do 16. 11. 2023. Výzva byla žalovanému odeslána dle podacího lístku dne 2. 11. 2023.

7. Žalobkyně dále doložila žalovaným podepsanou žádost o úvěr ze dne 21. 7. 2021. Žalovaný v ní uvedl, že je rozvedený a bydlí ve vlastním bydlení. Dále uvedl, že je zaměstnán s příjmem 24 758 Kč měsíčně, uvedené měsíčně výdaje žalovaného sestávaly z nákladů na bydlení a energie v částce 5 000 Kč, nákladů na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 3 000 Kč. Disponibilní příjem žalovaného tak činil 16 758 Kč. Žalobkyně předložila dodatek k pracovní smlouvě ze dne 7. 4. 2020 a výplatní lístky za květen 2021 a červen 2021, z nichž plyne, že čistý příjem žalovaného v květnu 2021 činil 25 325 Kč a v červnu 2021 činil 23 591 Kč.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji sjednal z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C 76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Uvedená povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.

16. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a alespoň pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

17. Žalobkyně v tomto směru odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán, podle kterého postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel úvěru vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud setrvale trvá na tom, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. přitom ukládá poskytovateli úvěru povinnost nejenom žádat od spotřebitele listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje a tím pádem dokazuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé.

18. Soud nepovažuje za přiléhavý ani odkaz žalobkyně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, podle kterého, pokud klient neuvede žádné měsíční platby domácnosti, lze jeho výdaje posuzovat podle ekonomického modelu. V posuzované věci žalovaný uvedl své výdaje na bydlení a domácnost, tyto však nedoložil, resp. nebylo doloženo, že se tak stalo, příslušnými dokumenty (např. výpis SIPO, výpis z katastru nemovitostí prokazující vlastnictví, výpis z účtu zachycující výši nákladů na bydlení). Žalobkyně ani nedoložila, že by její právní předchůdkyně posuzovala výdajové údaje žalovaného skrze nějaký ekonomický model, např. pohledem (navýšené) částky životního minima nebo vlastním statistickým modelem.

19. Soud vzal za prokázané, že příjmy žalovaného byly ověřeny ze dvou výplatních pásek, měsíční čistý příjem žalovaného byl zhruba 24 458 Kč. Co se týče výdajové stránky žalovaného, soudu nebyly doloženy listiny osvědčující, že by právní předchůdkyně žalobkyně výši výdajů žalovaného dostatečně a řádně ověřovala. Jak uvedl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Co 279/2020-167, „má-li být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat.“ Soud nemohl zjistit výši mandatorních výdajů a nákladů na bydlení, neboť žádné doklady k tomuto nebyly doloženy. Výdaje na bydlení tedy nelze mít za ověřené, přestože zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a nelze je v případě potřeby ihned snížit. Náklady na bydlení jsou významnou položkou rozpočtu spotřebitele a jejich ověření není spojeno s nepřiměřenými překážkami, když je možno snadno provést fotografii /kopii nájemní smlouvy či dokladu SIPO i pouze prostřednictvím mobilního telefonu. Vedle toho ani nebylo prokázáno, že žalovaný skutečně vlastnil byt, když po lustraci adresy , adresa, v katastru nemovitostí nebylo zjištěno, že by žalovaný byl vlastníkem některého z bytů nacházejících se na uvedené adrese. Výpis z katastru nemovitostí k datu poskytnutí úvěru nebyl žalobkyní doložen. Úvěruschopnost přitom musí být posuzována takovým způsobem, aby bylo zřejmé, že žalovaný bude schopen úvěr splatit, aniž by u něj docházelo k prohloubení míry jeho zadlužení. I při nízké výši úvěru může dojít „k nežádoucímu zadlužení spotřebitele v důsledku sjednaných poplatků spojených s poskytnutým úvěrem a vysokým úrokům úvěru,“ a to zvláště při kumulaci několika spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 21 Co 268/2021). Poskytovatel úvěru je proto povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale tyto tvrzené skutečnosti také prověřuje. Současně žalovaný nebyl lustrován v registrech dlužníků a nebyla zjištěna míra jeho úvěrového zatížení.

20. Žalobkyně tudíž nedoložila, že by její právní předchůdkyně dostatečně zkoumala a ověřovala výdajovou stránku žalovaného. Nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit jeho úvěruschopnost tak, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl splácet po sjednanou dobu dohodnuté splátky. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek.

21. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovaným postoupena, má vůči žalovanému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla poskytnuta částka 15 000 Kč, přičemž na svůj dluh zaplatil 7 000 Kč a zbývá mu tak uhradit (vydat) 8 000 Kč. Soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslání předžalobní výzvy, odeslané dle doloženého podacího lístku dne 2. 11. 2023, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu – vydání bezdůvodného obohacení do 16. 11. 2023. Soud proto přiznal žalobkyni právo na zákonné úroky z prodlení od 17. 11. 2023 do zaplacení.

22. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy je žaloba ve zbytku nedůvodná (tedy co do požadavku jdoucího nad rámec neuhrazené jistiny, co do smluvní pokuty, jednotlivých poplatků, smluvních úroků a úroku z prodlení po dobu, po kterou žalovaný nebyl v prodlení a z částky, s níž nebyl v prodlení) a soud ji zamítl v rozsahu vymezeném ve výroku II.

23. Lhůtu k plnění, která byla soudem coby třídenní stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., stejně jako lhůtu k plnění stanovenou žalobkyní v předžalobní výzvě, od níž se odvíjí prodlení žalovaného, soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaný byl pasivní, pročež soudu nejsou známy jeho aktuální finanční možnosti.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. S ohledem na to, že v řízení byl zcela zjevně úspěšnější žalovaný (a to i s přihlédnutím k požadovanému příslušenství kapitalizovanému ke dni vyhlášení tohoto rozsudku), kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.