27 C 183/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované o zaplacení 10 745,19 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 584 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8 584 Kč za dobu od 12. 6. 2005 do 23. 6. 2025 a úrok z prodlení z částky 8 584 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o 7 procentních bodů, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 2 161,19 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 14 033,67 Kč za dobu za dobu od 12. 6. 2005 do 23. 6. 2025 a úroku z prodlení z částky 2 161,19 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o 7 procentních bodů.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 10 745,19 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 12. 6. 2004, kterou s žalovanou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, Na základě této smlouvy žalovaná obdržela v den podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč v hotovosti, které se zavázala splatit do 11. 6. 2005. Žalovaná celkem uhradila 5 416 Kč a žalobkyni nadále dluží na jistině částku 10 745,19 Kč, dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 21 490,38 Kč, zákonné úroky z prodlení z částky 10 745,19 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení, kdy výše úroků z prodlení je závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí a zvýšené o 7 procentních bodů.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost , právnická osoba, a žalovaná uzavřely dne 12. 6. 2004 smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě které byla žalované poskytnuta v uvedený den částka 14 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny zaplatit souhrnný poplatek ve výši 9 296 Kč, celkem tedy 23 296 Kč, a to v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 448 Kč. V čl. 6 smluvních podmínek bylo ujednáno, že v případě, že zákazník řádně a včas neuhradí splátku, má věřitel právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, sjednané mezi společností , Anonymizováno, . a žalobkyní (včetně seznamu postoupených pohledávek s uvedením původního věřitele a potvrzení o úplatě ze dne , datum, ) byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována ze strany , Anonymizováno, . dopisem ze dne , datum, , odeslaným dne , datum, . Žalovaná byla žalobkyní informována o postoupení pohledávky a současně vyzvána k úhradě dlužné částky 33 217,64 Kč nejpozději do 20. 5. 2025 rovněž předžalobní upomínkou ze dne 5. 5. 2025, odeslanou jí dne 6. 5. 2025.

4. Soud v dané věci aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který s účinností od 1. 1. 2014 uvedený zákon zrušil, se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Podle § 517 odst. 2 obč. zák., jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

5. Na základě předložených listinných důkazů vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 a násl. obč. zák. Soud předesílá, že smlouva o půjčce byla sjednána za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, a soud se proto ani z úřední povinnosti nezabýval tím, zda a jak původní věřitelka posuzovala úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na skutečnost, že v rozhodné době právní úprava uvedenou povinnost poskytovatele úvěru neupravovala (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 513/2010 nebo ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Soud žalobu posoudil jako důvodnou co do dosud nezaplacené části jistiny, a naopak žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení neuhrazené částky souhrnného poplatku. Ujednání o souhrnném poplatku považuje soud za neplatné a neurčité a jako takové v rozporu s § 37 odst. 1, § 39 a § 56 odst. 1 obč. zák. Z předložené smlouvy o půjčce ani ze smluvních podmínek není zřejmé, jakým způsobem dospěl věřitel při uzavírání smlouvy ke konkrétní výši souhrnného poplatku, jaké dílčí poplatky a za jaké služby související s poskytnutou půjčkou má být dlužník povinen uhradit a zda vůbec a jakým způsobem se do výše souhrnného poplatku promítá úroková sazba za poskytnutí půjčky, pročež ze smlouvy není zřejmé, zda byl úrok vůbec dohodnut a v jaké výši. Smlouva ani smluvní podmínky neobsahují žádné ustanovení, které by souhrnný poplatek takto specifikovalo. Smlouva ani smluvní podmínky rovněž neobsahují ani případné ujednání, z něhož by bylo možné určit, v jakém poměru bude každá splátka započítána na případné dílčí složky souhrnného poplatku. I pokud tedy souhrnný poplatek v sobě obsahoval zčásti úrok, soud by nemohl posoudit, zda byl sjednán v přiměřené výši. Soud nezpochybňuje právo věřitele na úhradu nákladů vzniklých mu v souvislosti s poskytnutím půjčky a na přiměřenou odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, nicméně tak musí již při uzavírání smlouvy ujednat dostatečně konkrétním způsobem, aby spotřebiteli bylo zřejmé, za jaké konkrétní služby má tento poplatek uhradit a za jakou odměnu mu věřitel peněžní prostředky poskytuje. Tento závěr je navíc posílen faktem, že se zde jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, v němž je třeba spotřebiteli jakožto slabší straně poskytnout zvýšenou ochranu. Ze všech uvedených důvodů považuje soud smluvní ujednání o povinnosti dlužníka zaplatit souhrnný poplatek za absolutně neplatné v souladu se shora uvedenými zákonnými ustanoveními.

6. Nadto lze dále uvést, že i pokud by souhrnný poplatek představoval pouze úrok za půjčení peněžních prostředků, musel by soud konstatovat, že byl sjednán v nepřiměřené výši a tudíž v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z databází časových řad ARAD ve vztahu k dubnu 2006, dostupných na www.cnb.cz, týkající se úrokových sazeb úvěrů poskytovaných bankami domácnostem soud zjistil, že v době sjednání smlouvy činila průměrná výše úrokových sazeb u půjček splatných do jednoho roku 13,41 % ročně. Vzhledem k tomu, že původní věřitelka požadovala na souhrnném poplatku - úroku - přibližně 66,4 % ročně, je zřejmé, že taková výše úroku zcela zásadně převyšuje obvyklou úrokovou míru.

7. Na základě posuzované smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 14 000 Kč. Žalovanou uhrazenou částku 5 416 Kč soud započítal na dlužnou část jistiny, neboť jak už bylo řečeno, ujednání o povinnosti zaplatit souhrnný poplatek považuje soud za absolutně neplatné. S ohledem na § 457 obč. zák. platí, že pokud je smlouva (sic jen zčásti) neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co na základě takového neplatného ujednání dostal. V řízení o žalobě o vrácení plnění z (částečně) neplatné smlouvy soud proto může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně. Žalobkyni proto vzniklo z titulu předložené smlouvy právo na zaplacení zbylé částky jistiny ve výši 8 584 Kč. Soud žalobu naopak zamítl co do zbylé požadované částky 2 161,19 Kč, na kterou neměla věřitelka od počátku nárok.

8. Pokud jde o úroky z prodlení, dle žalobního tvrzení se žalovaná ocitla v prodlení od 12. 6. 2005. Žalobkyně přitom požadovala kapitalizovaný úrok z prodlení v částce 21 490,38 Kč a dále v zákonné výši z částky 10 745,19 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení. V této souvislosti ovšem soud zohlednil skutečnost, že žaloba byla podána dne 24. 6. 2025, pročež žalobkyně a před ní její právní předchůdkyně zcela zjevně otálely s uplatněním nároku u soudu zhruba 20 let. Soud shledal požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení za celé období a v požadované výši za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Při stanovení výše přisouzených úroků z prodlení pak analogicky postupoval podle pravidla stanoveného v § 1805 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, podle kterého věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo požadovat další úroky; ode dne, kdy uplatnil právo u soudu má však další úroky náleží. Jedná se zde o pravidlo tzv. „usurae ultra duplum“ (úroky jen do výše jistiny), které se užívá jak na smluvní úroky, tak i úroky z prodlení a má za cíl nastolit rovnováhu mezi ochranou věřitelů (hrazení úroků z prodlení má mít pro dlužníka motivační účinek) a ochranou spotřebitelů (potřebou zamezit neúměrnému zatížení dlužníka). Žaloba byla přitom podána 11 let po nabytí účinnosti „nového“ občanského zákoníku a neaplikací daného pravidla v posuzované věci s odkazem na požadavky přiměřenosti a ochrany dobrých mravů by byla podle soudu odepřena ochrana spotřebitelů, k jejichž prodlení sice došlo ještě za účinnosti obč. zák., ale věřitel otálel s podáním žaloby po mnoho dalších let i během účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.

9. Z uvedeného důvodu soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení do dne předcházejícímu podání žaloby, tj. do dne 23. 6. 2025 pouze v kapitalizované výši 8 584 Kč, tj. ve výši dlužné jistiny a dále v zákonné sazbě od doby podání žaloby, tj. od 24. 6. 2025 do úplného zaplacení přisouzené jistiny. Sazba zákonného úroku z prodlení byla stanovena v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Ve zbytku požadovaného příslušenství soud žalobu zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozsudku, přičemž pro přehlednost kapitalizoval příslušenství do 23. 6. 2025 (žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 12. 6. 2005 do 21. 7. 2024 v částce 21 490,38 Kč, dále zákonný úrok z prodlení z částky 10 745,19 Kč od 22. 7. 2024 do 23. 6. 2025 činí 1 127,29 Kč; soud proto zamítl nárok přesahující přisouzené příslušenství 8 584 Kč a částku 22 617,67 Kč, tedy v částce 14 033,67 Kč).

10. Jelikož to účastníky nebylo navrhováno a soud sám pro jiný postup neshledal důvody, lhůta k plnění byla uložena jako zákonná třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Tuto dobu soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky, a to při zohlednění skutečnosti, že žalovaná byla v řízení nečinná a soudu tak není ničeho známo o jejích majetkových možnostech k úhradě přisouzené částky.

11. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch a náleží jí tedy právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu a neúspěchu ve věci. Žalobkyně požadovala po žalované ke dni vyhlášení tohoto rozsudku (včetně příslušenství) zaplacení částky 33 799,73 Kč, přičemž byla úspěšná co do částky 17 519,47 Kč. Jelikož je poměr procesního úspěchu a neúspěchu obou účastnic takřka shodný, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku, tedy že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů tohoto soudního řízení.